Ve Staroměstské radnici visí ještě tento týden kolekce „sovětských“ fotografií z let 1917 až 1941 pod názvem Fotostrojka. Dokazují, že fotografie je ideálním prostředkem propagandy, obraz působí důvěryhodněji než text. A v počátcích sovětského Ruska byla fotografie téměř jediným prostředkem masové komunikace, každý týden se ve všech větších městech rozvěšovaly tzv. agitvitriny, jakési obrazové noviny s fotografiemi posledních událostí. I to vyvolalo na tehdejší dobu ohromný rozvoj fotografického vzdělávání, v Petrohradě vznikla i jedna z prvních vysokých fotografických škol v Evropě. Velká část fotografů zastoupených na výstavě jsou původně dělníci, Dmitrij Děbabov byl strojvůdce, mistr propagandistické fotografie Arkadij Šachet pracoval původně jako lodní dělník, Semjon Fridljand byl švec.
Vymyká se z nich jedno jméno: Alexander Rodčenko. Ten vyznával nejen revoluční ideály, ale i revoluční fotografické prostředky. Navazoval na avantgardní estetiku Kazimira Maleviče a Vladimira Tatlina. Pro jeho fotografie jsou charakteristické nezvyklé úhly pohledu, detaily a především diagonální kompozice jichž je v Praze vystaveno několik.
Reportážních fotografií je na Fotostrojce mnoho, ale nejsou to zdaleka jen budovatelská témata. Překvapivě často zajížděli fotografové do nejvzdálenějších koutů sovětského impéria. Je tu džibutská dívka v tradičním oděvu v prudké jízdě na koni, tančící šaman v Jakutsku, eskymáci v kožešinových oblecích čtoucí Pravdu nebo snímek z velrybářské základny na Aleutách. Své kouzlo dnes mají i nezastřeně propagandistické snímky krásných mladých sovětských lidí, sportovců, rolníků slavících společné žně nebo dělníků odpočívajících v parku. Trochu mrazí u ukázek z rozsáhlého fotopříběhu 24 hodin ze života rodiny Filippových, který ohromně prosovětsky ovlivnil veřejné mínění na západě. V době hospodářské krize v Rusku předváděl, jak šťastně si početná rodina dělníka Filippova žije, co všechno si Anna Ivanova může za pět rublů a 45 kopějek koupit v obchodě.
