Nakupuji v jednom hypermarketu na okraji Pešti. Na parkovišti jsou stovky vozů, ovšem žádné lady nebo trabanty. Vedle mě stojí Ford Mondeo, o kousek dál nový Volkswagen Bora (líbí se mi). Uvnitř obchodu je obrovský dav lidí, ale místa je dost. Lepší lidi se tu nepromenují, jako je to zvykem v obyčejném nákupním středisku, tady probíhá cílevědomá rychlá práce. Mohutné nákupní vozíky se plní raz dva vším od strojů přes lustry až po sýry. Jídlo se nakupuje na celý týden. Přistihuji se, že odh aduji lidi podle toho, co vykládají z vozíků. Střední třída, řekl by sociolog. A snad by měl pravdu.
I hypermarket může být médiem, jehož prostřednictvím si navzájem sdělujeme, kdo jsme, kolik máme peněz, kam patříme. Záleží i na tom, jak tyto znaky čteme: jestli podezíravě (co když je to jinak?), radostně (je to fajn být mezi lidmi stejného ražen í), závistivě (jak to asi dělá?) nebo odmítavě (nemusel by se tak vytahovat).
Co je vidět.
Četl jsem, že je zase v módě být bohatý. Respektive předvádět, jak dobře na tom člověk je. Kdysi hodně dávno to už tady bylo, ale pak se dlouho neslušelo vychloubat se bohatstvím. Vzpomínám si na pana Kucseru, který postavil snad všechn y domy u nás v okolí, ale jezdil v otřískaném moskviči a vypadal jako nějaký metař, i když už v roce 1970 odváděl státu na daních několik milionů forintů. To byly tenkrát velké peníze, ale on se jimi nevytahoval. Býval by z toho mohl mít i problémy, mohla přijít lidová kontrola, pak bezpečnost, tak proč by riskoval?
Dnes se ale zdá, že už je všechno, jak má být: kdo je bohatý, může to předvést ostatním. Ostatně i do divadla se přece člověk musí slušně obléknout. Ošuntělý image intelektuála ve starém vytahaném svetru je rovněž tak nějak pasé. Nemusíš se oblékat jako broker, stačí kravata a diskrétní vesta - viz v televizi pány z parlamentu. Mění se i obraz ulice.
To všechno je ale pouze povrch společenské tektoniky. Cesta středního stavu do nebe je trnitá. Dnes dochází k jeho dělení na vrstvu žijící v tradičních hodnotách, potom na lidi, kteří si příslušnost ke střední třídě kupují za peníze, a na konec na ty, které sem řadí jejich statut daný vědomostmi a penězi. Střední stav pochoduje do nebe nejméně ve třech proudech. A všechny defilují po společenské scéně se svými znaky na štítu. Mají různé způsoby předvádění, skrývání či náznaků bo hatství, své vlastní kódovací soustavy.
Stará síla.
Tradiční střední třída je nejstarší a nejstabilnější: měla tento statut už mezi dvěma válkami, žila relativně skromně, i když v pevné soudržnosti. Zažila útlak, byla vytěsněna na okraj profesních kariér, musela přijmout chudobu jako svůj třídní úděl, a přesto si uchovala své hodnoty. Tito lidé neprodali rodinné stříbro (dnes ho můžou snadno vytáhnout), ale nejdůležitější bylo, že jejich děti vystudovaly práva nebo lékařství. To sice na opla nestačilo, ale kultura chování stejně jako péče o duchovno, životní styl a pěstování kastovních vztahů byly u nich pevně zakořeněny. Zvláštností této vrstvy je, že se nepromísila s jinými skupinami. Dnes je její uzavřenost poněkud oslabena, ale většina ji stále dod ržuje. „Netrpěli jsme proto, abychom se teď zahazovali s frajírky ze solária, říkají.
Jiný mrav.
Ještě před rokem bylo všeobecně v módě být bohatý, dnes už se ale jemně rozlišuje, co se sluší a co ne. Zarazilo mě, když se tématem rozhovorů mezi rodiči ve školce stala maminka, která ráno vozila dítě otevřeným mercedesem. Ti, kdo to kritizovali, nejezdí právě trabantem, takže diskuse nebyla vedena závistí. „Něco takového se prostě nedělá, prohlásila jedna z maminek. Právě proto není u těchto lidí zvykem předvádět hmotné bohatství, o to víc však postoj. Oni na sto honů poznají, kdo mezi ně nepatří, a dají mu to znát, i kdyby se mezi ně třeba přiženil nebo přivdal. Je jim jedno, že máš spoustu peněz, ale když nevíš, jak se správně píše Debussy, máš u nich prostě smůlu. Tahle vrstva tvoří osm až deset procent společnosti a finančně se právě teď stabilizuje.
Ano, je to ochrana společenského statutu, třebaže nazíráno sociologickýma očima jde zároveň o tvorbu modelu: oni nechtějí, aby se peníze staly jedinou měrnou jednotkou. Račte dbát také na kulturu! Noví zbohatlíci jsou k tomu kupodivu čím dál v nímavější, následují příkladu, třebaže se na starou střední třídu samozřejmě dívají svrchu. Ale přesto zpevňování zdiva společenských statutů má nepochybně svůj význam.
Všechno se ale mění ze dne na den a není jisté, že rigidní „první kasta , která je pravým základem střední třídy, dokáže reagovat. I do ní se už vloudilo poznání, že bez jisté dávky plebejské protřelosti, zchytralosti a flexibility, které přicházejí zvenčí, nepřežiješ. Míšení je nezbytné, jen si musíš pohlídat s kým.
Dvojitý statut.
V druhém proudu se valí „nová střední vrstva , ti, kterým se v posledních deseti patnácti letech takříkajíc zadařilo (dalších pět až deset procent společnosti). Jejich životní styl je nápadný. Proto jsou také obklopeni mnohasměrnou závistí. A přitom nutno říci, že v této skupině není způsob „nošení bohatství výhradně vychloubačný. Funguje tu také něco jako povinné vysílání signálů. Ještě v dobách, kdy kapitalismus v Maďarsku znamenal výrobu langošů, mě jistý závozník poučil, že „předvádění se je součástí obchodu. Když totiž přijedu ke kunčaftovi v Passatu Combi, bude mi víc důvěřovat, zatímco kdybych přijel na tř íkolce, vůbec by se se mnou nebavil. No a to se v současnosti ještě prohloubilo. Právnické eso nemůže jezdit dacií, protože jeho klient by si najal někoho jiného. S těmito znaky se dá samozřejmě manipulovat a předvádění bohatství se v ždycky přehání směrem nahoru, takový už je trh.
Bohatství jako úspěch.
Mnohem důležitější je ovšem skutečnost, že už vyrostla generace, která na bohatství a na bohaté lidi pohlíží jinýma očima než předcházející pokolení. Bere to tak, že i o bohatství je možné nebo nutné se poprat. A kom u se to podaří, ten si ho také zaslouží. Polovina lidí v ročníku, ve kterém vyučuji, podniká. Nikoli s lehkými topnými oleji nebo snad z nutnosti. Dostali se k tomu tak, že zkrátka získali pocit, že je třeba zkusit štěstí. Co když to náhodou vyjde? Pro tuto generaci není bohatství ani znamením hanby, ani prestižní hodnotou, dokonce ani životním cílem, třebaže představa „budu bohatý někde mezi sny o kariéře nepochybně figuruje. Možná i v tom smyslu, že dnešní mladí nechtějí žít a živořit jako jejich rodiče.
Tito lidé nenosí hodinky Rolex, aby se ostatní dovtípili, jak jsou úspěšní. Důležité pro ně je, že jejich firmička prosperuje. Bohatstvím jsou v těchto případech intelektuální potenciál, „skill (dovednost, šikovnost) a oprávněné plody vynalož ené práce. Není třeba nic zvlášť předvádět, ale je fajn, když to člověk má. Bohatství a úspěch jsou pro ně totožnou kategorií.
Nové rozdíly.
„Skill neznamená grif, který si člověk nacvičí. Jeho podstatou je schopnost řešit problémy. Většina lidí žije tak, že druzí jim určí, co mají dělat. I ti úspěšní čelí problémům jako všichni ostatní, jenomže oni nečekají, až jim někdo poradí, ale sami dokážou vymyslet, jak překážku odstranit. Dobré startovní možnosti jsou člověku k ničemu, když je neumí využít.
V souvislosti s jazykovými schopnostmi vysvětluje Basil Bernstein společenský handicap způsobený takzvaným „zúženým kódem . Jde o to, že děti, které neumějí spolehlivě využívat jazykový kód v plném rozsahu, nerozumějí ani tomu, co říká u čitel, ještě méně jsou schopny řešit domácí úlohy a v důsledku toho pak nejsou s to začlenit se do věkové skupiny, v níž se lze uplatnit prostřednictvím užívání jazyka ve všech jeho nuancích. Totéž platí i o jiných schopnostech. Způso bilost k řešení problémů se nevyučuje jako zvláštní předmět, lze ji získat jedině jako vedlejší produkt při dlouhodobém tréninku v této disciplíně. Toho se dosahuje pouze na univerzitě. O to ale nejde. Člověk s průměrným vzděláním může být klidně dobrým obchodníkem, diplomovaný člověk zas nešika na trhu: ani noví bohatí nemají snadný život. Proces vývoje střední třídy je patrně v tomto bodě nejsložitější.
Intelektuální elita.
Jde o třetí skupinu lidí, kteří by rádi proklouzli do střední třídy prostřednictvím svých vědomostí. Mají šanci, že v dlouhodobé perspektivě se jim integrace do středního stavu podaří, že budou přijati, protože umějí něco, co druzí ne. Dostali už i své pojmenování, „knowledge workers , třebaže je jich zatím jen pomálu, přibližně dvě až pět procent společnosti.
A samozřejmě ještě nemají v kapse tolik, aby bylo co předvádět. Jenomže tihle lidé po tom ani netouží. Mají spoustu problémů. Společenské přesuny pozvolna končí: kdo pronikl, pronikl, kdo seděl za bukem, nějak se ještě musí vet řít. Na cestě zdola nahoru člověk nevystačí s dobrým stipendiem. I když máš glejt (absolutorium na zahraniční univerzitě, jazykovou zkoušku), narazíš na překážku, zdali budeš do inkriminovaného středního stavu přijat. On se už totiž pomalu stává uz avřeným klubem. Ten, kdo nedostane „cestovní doklady z domova, to má těžké.
Mehla a nemehla.
Přemýšlel jsem o tom na hodině tělocviku svého vnuka, když jsem pozoroval, jak se některé děti pohybují po tělocvičně sebejistě a jiné nevědí kam s nohama a s rukama. K tomu, aby člověk někam pronikl, totiž patří i bezvadné vystupování a sebevědomí. Schopnost sebejistě se pohybovat. Správnému stolování se lze naučit, ale osvojit si vystupování, bezprostřední chování, způsobilost jednat s druhými, neřku-li triky, jak manipulovat ostatní, to už je o stupeň obtížnější.
Dnes už je znalost cizího jazyka, práce s počítačem a řízení automobilu součástí základní výbavy, takže ovládat to ještě není pro nikoho vstupenkou do střední třídy. Člověk musí znát něco navíc a jsou tu i další okolnosti: posazení h lasu, mimika, výslovnost cizích slov, určitá spiklenectví („však my víme své ) a jistá smělost k životu. Samé dovednosti, které si nelze jen tak obstarat. Krom toho je třeba vědět, jaký obor má budoucnost. S klasickou filologií toho za des et let moc nenaděláte, zato s matematickými modely nesporně ano. Právě příslušníci intelektuální elity se naučí všechno, co za naučení stojí, ne kvůli školní písemce nebo kvůli vysvědčení, ale protože se jim to zítra promění pod rukama na peníze neb o na dobré postavení a protože s pomocí těchto znalostí budou moci rychleji stoupat po společenském žebříčku. Pravda, mají k tomu i potřebné lokty a vědí, že to je jejich jediná šance, jak předstihnout žraloky a rozmazlené panské dětičky.
Uvnitř nové intelektuální elity funguje jakýsi uzavřený informační okruh, zvnějšu však tito lidé budí dojem, že prozatím jsou to jen takové malé nuly. Snad i proto, že jejich znaky - existují-li jaké - jsou subtilnější: košile, CD, nový byt. Ale znakem je i to, když je člověk náhodou potká na nějaké aukci či na obchodní konferenci. Podle jejich činnosti, podle jejich „vytíženosti je ale nelze nezaznamenat: udržují v napětí své okolí, trh, svůj obor a občas i celou společnost.
Provokativní ostří.
Ve zdravé společnosti se výše zmíněné tři vrstvy tak či onak prolínají, mísí, což je podstatou její dynamiky. Tradice původní střední třídy se předává dál, noví bohatí přinášejí čerstvý vítr do financí a nejmladší „chumel zase u držuje celý střední stav v trvalém reformně-revolučním stavu. V Maďarsku je zvláštní to, že vzájemné prorůstání všech tří vrstev se dalo pozvolna do pohybu ve sféře bohatství a každodenního života, kdežto politicky míří pořád každá z nich jinam. Mezi politikou a hospodářstvím, životem a výkladní skříní se tak vytvářejí zbytečné rozpory.
Na druhé straně je celá středostavovská mozaika slabá. Tvoří ji všehovšudy dvacet až pětadvacet procent společnosti, i když to jsou lidé v rozhodujících pozicích, stoupající vzhůru po žebříčku společenské prestiže, spotřeby a systému znak ů. Zároveň 40 procent až polovina společnosti žije v chudobě nebo na jejím prahu. Tím nabývají předváděné symboly provokativního ostří. Takto rozpolcená společnost představuje nebezpečí a ještě nebezpečnější je to, že zdi mezi námi rostou, průc hody se uzavřely, pohyb se zastavil a pomocí svých znaků říkáme: tohle je moje území a ty si trhni nohou.
Naděje je pouze v nové generaci. Tito lidé už dnes přecházejí sem tam mezi zmíněnými třemi vrstvami a v prostředí informačního a vědomostního průmyslu, v němž budou pracovat a žít, si všechno uspořádají jinak. Pokud na to budou mít nervy. Je však jisté, že hra znaků, předvádění všemožných hospodářských, společenských a intelektuálních statutů se bude rozrůzňovat a bude stále obtížnější z nich cokoli vyčíst.
