Komentář
České luhy a háje penzijních fondů se otřásly štěstím. Sněmovna minulý týden přijala daňové úlevy pro penzijní připojištění a jeho poskytovatelům se otevřel přístup k novým ziskům. Samozřejmě tehdy, dokážou-li těm, kteří se dosud nerozhodli, vysvětlit výhody nové úpravy. A ty nejsou malé.
Pohled na výpočty odečitatelných položek ukazuje na skutečně úžasné možnosti. Když člověk vydělávající dvacet tisíc korun dostane od zaměstnavatele jen polovinu toho, co by si pan továrník mohl odečíst z daní a sám si bude spořit dejme tomu ti sícikorunu měsíčně, přibude mu k ní od zaměstnavatele třicet procent. Stát mu dá patnáct, tedy dohromady pětačtyřicet. A to ještě ve skutečnosti nepřijde při svém spoření o tisícikorunu, nýbrž o méně, protože si pětistovku odečte z daní.
Podaří-li se přesvědčit zaměstnavatele, aby podpořili své zaměstnance i jinak než mzdou, kterou si musí její příjemce zdanit, a podaří -li se vysvětlit lidem, že je to pro ně výhodné, leckdo si oddechne. Nepůjde totiž jen o rostoucí zisky penzijních fondů, ale také o to, že si řada lidí naspoří na důchod. Omezí to budoucí problémy státního rozpočtu, až příjmy ze sociálního poj ištění nebudou stačit na výplaty důchodů, a usnadní to nevyhnutelné zavedení povinného spoření na důchod. Politikům spadne kámen ze srdce.
Změny v systému podpory dobrovolného střádání na penzi však přinášejí ještě jeden efekt, kterého si zatím nikdo moc nevšiml. Jsou po dlouhé době prvním opatřením na poli penzijního zabezpečení, které nás posouvá od socialismu a postupující nivelizace důchodů k jejich diverzifikaci. Celá soustava státních příspěvků, doposud jediného zvýhodnění penz ijního připojištění, je totiž konstruována tak, že se vzrůstající úložkou klesá zhodnocení, které k ní člověk dostane od státu. Přitom platí, že právě ten, kdo může spořit tak akorát dvě nebo tři stovky, u nichž ještě to zhodnocení stojí za to, má garantován vyšší podíl penze od státu k předchozí mzdě. Ti, kteří jsou někde na dvaceti procentech, nemají šanci využít štědré ruky státu natolik, aby svůj brutální propad životní úrovně při odchodu do důchodu alespoň trochu vyrovnali.
Nejde přitom jen o spravedlnost ve stylu, kdo víc pracoval a platil státu, ať od něj také víc dostává. Mzdy se totiž neliší jen podle výše postavení ve firmě, ale také podle regionů. A neliší se jen mzdy, nýbrž i životní náklady. Ve větších měs tech se sice více vydělává, ale také více vydá za bydlení a další životní nutnosti i zbytnosti. Nivelizace penzí činí z důchodců žijících v oblastech s vyššími životními náklady chudší občany než z jejich kolegů v jinýc h oblastech. Stát by jim, když už nemá na to, aby penze opět začal více diferencovat, měl dát šanci naspořit si za výhodných podmínek. Minulý týden k tomu sněmovna učinila první krok. Dostatečný bude jen tehdy, budou-li se nastavené parametry časem valorizovat. A ukáže-li se, že systém není příliš složitý na to, aby jej zvládli nejen firemní účetní, ale též ministerstvo financí.
