Kauzy těsně před volbami zpochybňují politickou nestrannost útvaru
Konala policie těsně před volbami něco mimořádného, nebo se to jen někomu zdálo? A jestli konala, nešlo o náhodný či ojedinělý incident? A kdyby byly pravdě podobnější ty horší odhady, co se s tím dá vůbec dělat?
Poměrně těsně před posledními dvojími volbami byla opakovaně média zahlcena zprávami o aktivitách jednoho a téhož policejního útvaru, které opakovaně vyzněly v neprospěch stejného politického subjektu.
Zastánci policie jsou přesvědčeni, že činnost onoho útvaru byla řádná a diktována pouze postupem prošetřování podezření ze spáchání trestných činů. Proti tomu existuje názor, že lze statisticky vyloučit, aby taková situace nastala podvakrát, vždy před volbami, pokaždé k újmě jednoho subjektu.
Krmě pro poslance.
V prvním případě šlo o jakousi informační šlichtu, spektakulárně předloženou tímto útvarem Parlamentu, který s ní stejně nemohl dělat nic jiného než ji nevzít na vědomí. Policie a státní zastupitelství ani následně nezveřejnily nic, co by podporovalo policejní tezi o nutnosti vystoupit právě v předvolebním čase. Ze zprávy kloudně nevyplývalo už vůbec nic kromě mnoha zásadních otázek, týkajících se činnosti dotyčného policejního útvaru. Ten poslancům předložil údajně závažné podněty, aniž by se namáhal (nebo byl schopen?) je řádně v rámci svých kompetencí potvrdit či vyvrátit. Zřejmě jedině v takto syrové podobě mohly vrhnout stín podezření na konkrétní politickou stranu. Hůře však: o působení organizovaného zločinu (o ochraně ústavního zřízení už ani nemluvě) mají informační kompetence vůči vládě a sněmovně zpravodajské služby! Policie má nejprve konat - a pak o svém konání referovat ve výroční zprávě.
Teprve opakovaný vtip je vtipem.
Druhá aféra byla spuštěna kvůli údajné nutnosti zabránit podvodnému čerpání peněz z EU. V rozporu s tím bylo zjištěno, že toto čerpání mohlo nastat nejdříve za osm měsíců. Nato policie začala zástupně argumentovat nutností zabránit jakémusi úvěrovému podvodu a podezřením, že měl být kdosi najat na odstranění velitele dotyčného policejního útvaru. Z postupu orgánů činných v trestním řízení však nelze vysoudit nic než to, že jde o frašku. Referenčním bodem rozhodnutí, zda jde o dojmy či o fakta, jsou vazební důvody, tedy obava z ovlivňování svědků a pokračování v následující trestné činnosti. U Zdeňka Doležela jde o vydírání, nepřímé úplatkářství a neoprávněné nakládání s osobními údaji; u Ladislava Péti o vydírání, podplácení a nepřímé úplatkářství; u Miloslava Řehulky o vydírání. Nu? Kde jsou podvody s evropskými fondy? Kde je úvěrový podvod? Kdepak je příprava mordu? Kdo si z koho dělá blázny?
Propálený agent.
Nedosti na tom. Předvolebnímu načasování bylo v druhém případě přizpůsobeno vše. Akce byla předčasně „propálena“ v okamžiku, kdy vyšetřovatelé pravděpodobně nemají žádné důkazy, které by mohly být předloženy soudu. K žádným škodám totiž nedošlo, alespoň v předmětných kauzách. A pouhý úmysl nemůže být sám o sobě trestný, byť by byl zavrženíhodný. Dále byly dekonspirovány postupy a možnosti, které proti sledované skupině využívala policie a spolupracující investigativní novináři. Autor televizní reportáže i někteří nejmenovaní policisté projevili jisté až značné rozladění z podivné a naprosto nezralé trestněprávní „realizace“ této skupiny - sami by pokračovali v dokumentaci jejich činnosti do doby, než by byly získány procesně využitelné důkazy. A to nemluvíme o agentovi, nasazeném do zločineckého prostředí, odkud nejen nebyl bezpečně „vyveden“, ale byl veřejně odhalen - a to dříve, než mohl nejdůležitější část své práce dokončit! To se nikdo nebojí o jeho zdraví a život? Protože není příliš důvodné podezírat zkušené policisty z lehkomyslnosti, bude vysvětlení tématicky směřovat spíše do Karlína: jaká operetka se tu hrála?
Ústava.
Někteří představitelé poškozené politické strany by kauzu nejraději předložili Ústavnímu soudu pro podezření, že byl nepřípustně ovlivněn ústavní akt. Předseda téhož politického subjektu mírní vyjádření svých kolegů. Činí tak zřejmě z politických důvodů a v naději, že takový smírný postoj umožní ustavit vládu velké koalice, čímž by odvrátil předčasné volby, v nichž by - soudě podle průzkumů - dostal výprask. Ústavní stížnost by však byla z dlouhodobého hlediska prospěšnější, neboť posouzení kritických jevů Ústavním soudem by do budoucna definovalo jasnější mantinely chování, což je pro zdravý vývoj demokracie velmi žádoucí.
Závěry.
1. Nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že orgány činné v trestním řízení učinily úkony, které se bezprostředně poté staly předmětem intenzivní medializace (předložení zprávy parlamentu, zatčení podezřelých), v rámci řádného průběhu trestního řízení.
2. Z dostupných informací naopak vyplývá, že trestní řízení byla ve stadiu prověřování podnětů ve smyslu zákona (to znamená podezření potvrdit či vyvrátit) a bylo nezbytně nutné v nich pokračovat. Většina medializovaných skutků ani škod totiž do inkriminované doby nenastala, takže o nich nemohly existovat důkazy.
3. Předčasnými úkony a zveřejněním informací o nich (směřovanými do předvolební kampaně) bylo ztíženo, ne-li přímo zmařeno vyšetřování údajně závažné trestné činnosti! Příslušní orgánové podivně činní v trestním řízení (ať policisté či státní zástupci) by měli být postaveni mimo službu a jejich činnost řádně vyšetřena.
4. Medializované podezření ze závažné organizované trestné činnosti takzvaného vysočinského gangu připomíná rozsahem a způsoby spíše běžnou kriminalitu spojenou zejména se stavebnictvím, kterou lze najít v „každém slušném okrese“.
5. Existuje důvodné podezření, že vystoupení před poslanci, respektive zatčení podezřelých osob, bylo cíleně spojeno s bezprostřední medializací, časově pointovanou do období vrcholící předvolební kampaně. To by bylo tak závažným porušením zákona o policii („po dobu služebního poměru nesmí být policista členem politické strany nebo být činným v politickém hnutí ani vyvíjet v jejich prospěch jakoukoliv činnost, která nesouvisí s plněním jeho služebních úkolů“), že bychom mohli doufat v adekvátní vyšetření a mediální pokrytí i této kauzy, ať již půjde k tíži komukoli a kdykoli.
Možnost nápravy a její kontrola.
Z předchozího lze usuzovat, že spíše než o napojení „špiček politické strany“ do „závažného organizovaného zločinu“ jde o politické „kývání“ policie. Je možno tento jev omezit?
Parlament by musel důsledně (s pomocí přizvaných odborníků!) využívat všech svých kontrolních pravomocí. Politické strany by měly usilovat o nastavení takové politické kultury, která by jim maximálně zaručovala, že se něco podobného nestane - ve chvíli nejméně vhodné - i jim. A úředníci všech stupňů a resortů by v zásadních věcech neměli respektovat ústní pokyny, ale trvat na podepsaných písemných instrukcích, trénovat psychickou odolnost a shromažďovat důkazy. Jedině tak by mohli úspěšně čelit jak korupci, tak případnému lobbingu.
Nakonec to nejdůležitější. Exekutiva už konečně musí zavést systémovou rotaci ve významných a rozhodovacích funkcích (nejlépe vždy v půli volebního období, po konzultaci s opozicí). Podobný systém fungoval již za Rakousko-Uherska a je charakteristickým rysem mnoha demokratických zemí v současnosti. Protikorupčními teoretiky je považován za jeden ze základních pilířů boje proti korupci, jíž se myslí nejen získávání ekonomického profitu zúčastněných, ale i jejich skryté politické angažmá. A komu se to nezdá, ať vzpomene na J. E. Hoovera. Po jeho 48 letech ve funkci šéfa FBI už nebylo jisté, kdo vlastně vládne USA. Nebudu asi sám, kdo má za to, že nemusíme každou cizí zkušenost znovu ověřovat na své kůži.
