Josef Ackermann vytáhl největší německou banku z problémů, do nichž se dostala také jeho přičiněním
Cestuji po světě tak často, že se občas přistihnu, jak ráno v posteli pátrám v paměti, kdeže to vlastně jsem a jestli potmě vůbec najdu vypínač, říká o sobě v televizním dokumentu německé stanice ARD Josef Ackermann, odcházející šéf Deutsche Bank. Zmatení v hotelovém pokoji lze jistě jednomu z nejmocnějších bankéřů světa prominout. Horší už je to, že víc takových zmatků a tápání zůstává za dekádou jeho působení v čele největší německé banky. „Nechci sám sebe celebrovat, žádná Ackermannova show nebude,“ prohlásil Ackermann v únoru během své poslední tiskové konference, kdy předal žezlo Deutsche do rukou nového dvojvládí – Němce Jürgena Fitschena a indického investičního gurua Anshu Jaina. Na 31. května, kdy ve Frankfurtu proběhne poslední valná hromada za jeho přítomnosti, tak švýcarský rodák nic nechystá. Popravdě řečeno není ani proč. Ackermannovou zásluhou je především to, že dokázal Deutsche Bank celkem bez potíží navigovat finanční krizí, na jejímž rozpoutání se sám podílel. Když se v roce 2002 dostal do čela banky se stotřicetiletou tradicí, strefil se do zlaté éry investičního šílenství. Vůbec první Neněmec v čele prestižní banky se rozhodl, že konzervativní instituci založenou na silném domácím bankovnictví, podpoře průmyslu a opatrných investicích v zahraničí, přemění na globálního hráče. Švýcarský top manažer slíbil Deutsche Bank roční návratnost kapitálu (ROE) 25 procent – cifru, kterou ještě před dvěma roky obhajoval jako přiměřenou. Znamenalo to nejen razantní nástup v USA a Asii, ale též riskantní sázku na rizikové deriváty.
Na vlně spekulací
Deutsche Bank byla tahounem trhu se zajištěnými dluhovými obligacemi (CDO). Stručně řečeno vymýšlela způsoby, jak prodat balíky nesplácených hypoték v atraktivním obalu, který bude mít „áčkový“ rating. Ve zlaté éře před pádem finančních trhů v letech 2004 až 2008 vydala Deutsche Bank pod Ackermannovým vedením CDO v hodnotě 32 miliard dolarů. Značnou část toxických derivátů, které slibovaly zázračné zisky, prodávala agresivními metodami v Německu.
Přesně podle slov Grega Lippmana, amerického bankéře, který měl CDO v Deutsche na starost, bylo potřeba najít „hejla“. Důvěřivci se stala zejména německá města a obce, která se nechala i díky dobrému renomé Deutsche Bank přesvědčit, aby vložila do spekulativních produktů veřejné peníze. Málokdo si mohl dovolit zaplatit z obecní pokladny hotově. Pro domácí trh proto Deutsche Bank připravila přeshraniční leasingy (CBL) v Americe. Radnice německých měst postupně splácely investice do nákupu nových autobusů nebo kanalizace americkým investorům a jako záruka fungovaly vesměs bezcenné obligace z nemovitostního trhu. „Bylo to, jako kdybyste v rámci zajištění úvěru na své bydlení převzali úvěr na stavbu mrakodrapu v seismické oblasti,“ popsal obchody s Deutsche Bank někdejší starosta Lipska Burkhard Jung.
Soudní výlohy
I když se Josef Ackermann, řečený Joe, snažil o velký úklid ve vlastní firmě, žaloby se jen hrnou. Deutsche Bank je v hledáčku amerického Senátu, bankovního dozoru SEC i Evropské komise a čelí několika soudním procesům. Nedávno banka zaplatila 202 milionů dolarů jako narovnání za neprůhledné obchody své americké dcery MortgageIT. Deutsche Bank ale žalují i německé finanční domy – třeba zkrachovalá IKB Deutsche Industriebank nebo Bayerische Landesbank. Obě shodně prodělaly na obchodech s nadhodnocenými hypotečními deriváty. Jen loni v rámci soudních sporů a narovnání ostatních rizik Deutsche Bank vyplatila miliardu dolarů. A pokud se jí nepodaří uspět v současných sporech, bude si muset připravit další 2,2 miliardy. Sám Ackermann v tom ale velký problém nevidí. Deutsche Bank se prý přičítají i operace, s nimiž neměla nic do činění. I když jistá sebereflexe přece jen zazněla. „Dělali jsme věci, které jsme z dnešního pohledu měli hodnotit kritičtěji,“ přiznal „velký Joe“. Z rozmáchlých Ackermannových plánů toho nakonec moc nezbylo. Kýžené 25procentní výnosnosti banka dosáhla jen dvakrát – v letech 2006 a 2007. Ani odhad loňského zisku ve výši deseti miliard eur Švýcarovi nevyšel. Nakonec to po zdanění byla sotva polovina: 4,3 miliardy eur. Na Ackermannova slova ale trhy vždy slyšely. Když v květnu 2010 šéf Deutsche Bank v televizní talk show zapochyboval, jestli kdy Řecko bude schopno dostát svým závazkům, kurz eura letěl ke dnu. Ještě týž den se euro obchodovalo na dvouletém minimu – 1,2433 dolaru za euro.
S politiky zadobře
I když si za svou „pravdu o Řecku“ Ackermann vysloužil pokárání od kancléřky Angely Markelové, byl na koni on. Minulý rok v červnu jménem konsorcia bank oznámil, že se soukromí věřitelé budou podílet na druhém záchranném balíčku pro Řecko. Z dnešního pohledu směšných 3,2 miliardy eur dokázal šéf Deutsche Bank mediálně prodat jako státnicky významný čin. Podobný trik se mu ostatně povedl již za sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, kdy se Deutsche Bank zbavovala svých podílů v průmyslových podnicích. Oficiálně banka tvrdila, že uvolňuje místo novým investorům, a dává tak možnost jiným investovat do vzkvétající německé ekonomiky. Fakt, že prodej proběhl s obrovskou daňovou úlevou od státu, už Deutsche Bank v médiích nepropírala.
Sám Ackermann teď zase nechce, aby média rozebírala jeho poněkud rozpačitý konec v největší německé bance. Je totiž veřejným tajemstvím, že dvojici Fitschen-Jain si odcházející švýcarský šéf příliš nepřál. Jeho koněm byl Axel Weber, který ale po odchodu z Bundesbanky nakonec kývl na nabídku ze švýcarské banky UBS. Do své vlasti se nakonec vrací i Ackermann, od léta se ujímá funkce předsedy správní rady Zurich Insurance Group, někdejší Zurich Financial Services. > Přesun do křesla předsedy dozorčí rady v Deutsche Bank mu nakonec nevyšel. Pro muže, jemuž Angela Merkelová uspořádala před čtyřmi lety opulentní oslavu šedesátin v budově kancléřství, je to opravdu tichý a nenápadný konec desetileté kariéry. Při pohledu na hospodářské výsledky Deutsche Bank je třeba přiznat, že Ackermann dokázal držet prst na tepu doby. V době bujících rizikových investic se naplno zapojil, v rámci pokrizového pokání pak zase ujišťoval, že Deutsche Bank si ze státní pomoci nevzala ani euro a ani ztráty nejsou tak velké, jak se původně zdály. Deutsche Bank sice opravdu hraje první ligu i v zámoří a nálepku hamižných finančníků ze sebe dokázala smýt. Žehlení vlastních poklesků ale určitě není tečka za raketovou německou kariérou, kterou by si švýcarský bankéř s charakteristickým zatuhlým úsměvem před deseti lety představoval.
