Věci veřejné přinesly do české politiky opravdu cosi „mimořádného“
Věci veřejné přinesly do české politiky opravdu cosi „mimořádného“. I v současné krizi ale Česku nejvíce škodí jeho sebestřednost
Co si má dnes volič Věcí veřejných počít? Měl by proklínat den, kdy za volební plentou zaškrtl Radka Johna, Víta Bártu a spol.? V dobré, možná i naivní víře, že VV jsou konečně tou správnou platformou, která by pořádně zatočila se zavedenými pražskými partajemi…
Radek John na předvolebních shromážděních hovořil o tom, že Věci veřejné se od ostatních českých politických stran, alias dinosaurů, liší. Přitáhl tím hlavně protestní voliče, kterým už dlouho docházela trpělivost s tradičním partajničením. Že nové politické uskupení mělo poněkud neobvyklé zásady, nebylo pro tyto voliče podstatné. Vůdce strany John se v televizi osvědčil jako politický agitátor. Sotva by se našel někdo jiný, kdo by působil na voliče přesvědčivěji jako bojovník proti přebujelé korupci.
Na nové straně se mnohé jevilo jako žádoucí. Každý poslanec si třikrát rozmyslí, než opustí stranu a parlamentní klub, pokud mu hrozí vysoká pokuta. Konečně strana, která zamezí nehoráznému přeběhlictví v české politice, pomyslel si člověk. Až později se ukázalo, že VV jsou skutečně něčím originálním.
Peníze na prvním místě
Získávat a posilovat moc není v politice samo o sobě něco zavrženíhodného. Kdo v sobě nepociťuje žádný mocenský instinkt, měl by si raději hledat jiné zaměstnání. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se trefně vyjádřil, když řekl, že Vít Bárta nechal hloupě zapsat to, co si ostatní jen myslí.
Otázka je, jaké prostředky se pro získání moci používají. Sledování politických konkurentů a kupování si loajality vlastních spolustraníků jistě nepatří mezi ty správné. Pokud si skutečný šéf VV Bárta i po demisi na ministerské křeslo myslí, že může stranu vést, svědčí to o tom, že stále ani v náznaku nepochopil, do jaké míry se v této zemi navždy diskvalifikoval pro jakoukoli politickou funkci. Zdá se, že pro Bártu má v životě trvale nejvyšší cenu jediná věc: peníze, za které se dá koupit vše a každý. Zjevně si dobře zapamatoval poučku, kterou svému národu vštěpoval otec reforem a dnešní prezident Václav Klaus – že neexistují žádné špinavé peníze.
Při četbě novinových článků s detailním popisem toho, jak Bárta postrkoval stranickými šachovými figurkami ve svojí hře sem a tam, zůstává rozum stát. A jak byl ve vleku obav, že někdo z vlastní firmy může pochybovat o jeho neomylnosti, nebo mu chce dokonce odporovat. Co je to prosím za šílený nápad, napojovat na telefon detektor lži, aby se zjistilo, jestli člověk na druhé straně vůbec mluví pravdu? Velikášství bok po boku s komplexem méněcennosti, toť opravdu zničující kombinace.
Prohrané reformy
Nezáleží na tom, zda si za pět nebo za deset let ještě vůbec někdo na VV vzpomene. Snad si ale bude pamatovat, že v roce 2010 poprvé v Poslanecké sněmovně zasedla spolehlivá občanská většina, která mohla prosadit potřebné reformy, a že tuto šanci lehkovážně prohrála. Neboť to je skutečné drama, které se zde v tuto chvíli odehrává. Protože věci se nemají tak, že Česká republika je požehnaným ostrovem, na kterém létají občanům pečení holubi do huby. Musí se toho spoustu udělat, potřeba reforem je obrovská. Až dosud si ale vláda vysloužila spíše nechvalné titulky, jako například při snížení už tak hanebně nízkých státních příspěvků pro ty nejslabší, tedy pro lidi se zdravotním postižením.
Posílený Hrad
Premiér Petr Nečas se znovu ocitl v nepohodlné pozici. Když loni vyšla najevo první špionážní aféra VV, zavřel kvůli udržení koalice obě oči. Nyní už podle vlastních slov neváhal ani sekundu, aby přijal Bártovu nabídku k demisi. Konečně také projevil důslednost, když se následně domáhal odstoupení dalších ministrů za Věci veřejné.
Jak ale dál? S TOP 09 si to Nečas rozházel kvůli nedbalosti Alexandra Vondry v době českého předsednictví EU. Už jednou musel hledat podporu u prezidenta Klause, který se tak dostal do role s mnohem větším vlivem, než mu určuje ústava. A možnost předvést se zase jednou jako velký zachránce si Klaus nenechal ujít. To by mu jeho ego prostě nedovolilo. Nečas se tak znovu ocitl v situaci, kdy ve svém vlastním krámu nedokáže udržet pořádek bez cizí pomoci. Žádná skvělá vyhlídka.
Nejčistší variantou by jistě byly nové volby. Ty chce ale málokdo. Nejen proto, že po supervolebním roce 2010 jsou stranické pokladny prázdné. Strany otálejí hlavně kvůli nejistému volebnímu výsledku. Je téměř jisté, že Věci veřejné by po předčasných volbách přestaly existovat. Zůstává ale zcela nejasné, kam by se přesunuly voličské hlasy, které naposledy VV získaly. S největší pravděpodobností by je mohla získat TOP 09.
Zahleděni do sebe
V současné zapeklité situaci je potom smutný hlavně fakt, že se česká politika v první řadě opět zabývá sama sebou. A s určitostí lze říci, že to ještě dlouhou dobu potrvá. V očích ostatních evropských států se tak ČR sama vylučuje ze hry coby respektovaný partner. Koneckonců to není nic nového. Tato země v Evropské unii málokdy prosadila něco vlastního. Raději odstoupí stranou a říká „ne“, jako naposledy při dohodě o záchranném valu pro euro. Máme-li věřit průzkumům, které signalizují stále silnější odmítání EU a evropské měny, jsou namístě vážné obavy. Přitom od ostatních evropských zemí se dá opravdu přiučit lecčemus smysluplnému, například demokratickému vládnutí a spravování věcí veřejných ku prospěchu občanů, nikoli churavé politické třídy. Mimochodem pro řadu zahraničních investorů je to důležitý aspekt při jejich rozhodování.
