ERÚ si musí být vědom, že energetika má teď hodně špatné časy a doby snadných zisků prostě skončily
Žijeme v době spasitelů snažících se nás ochránit před kmotry, korupčníky a další verbeží všeho druhu. S tím asi nic nenaděláme. Ne že by nebylo občas co vymetat, ale všeho by mělo být s mírou a nejrůznější spiklenecké teorie zůstávají pouhými teoriemi, dokud se jasně a přesvědčivě neprokáže hmatatelnými důkazy opak. Proto je tak trochu škoda, když na tento populární trend naskakuje i šéfka Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alena Vitásková, jak se dá vyčíst z jejího rozhovoru v tomto vydání týdeníku Euro.
Určitě nemá od okamžiku svého jmenování do funkce snadný život. A to, co zdědila po svém předchůdci, rovněž nemusí být příliš voňavé. Velcí šéfové energetických firem ji nikdy neměli v oblibě a už si ji ani neoblíbí. Ale tak to ve velkém byznysu prostě chodí.
To vše ale nevypovídá nic o tom, jak řídí svůj úřad. A zde je nutné konstatovat, že žádné velké přešlapy zatím nejsou evidovány.
Určitě je dobře, že se řeší připojování fotovoltaických elektráren na konci roku 2010, stejně jako skutečnost, že Vitásková nyní důsledně hájí zájmy odběratelů plynu, když trochu zjednodušeně řečeno některým plynárenským společnostem sečetla, že v cenách měly započteny zřetelně větší investice, než skutečně učinily, a tudíž v novém regulačním období jim bude jejich nárok o odpovídající částku krácen.
Na druhé straně i regulátor si musí být vědom, že energetika má teď docela dost špatné časy a doby snadných zisků i z velkých a ne vždy správně odhadnutých investic prostě definitivně skončily. Ekonomika investic v oboru je nyní velmi složitá a vyžaduje mít jasno o regulačním rámci dlouho dopředu.
A když do hry vstoupí vyšší moc, jakou jsou dnes třeba stále ještě nepředvídatelné důsledky války na východní Ukrajině, dá se o investicích s velmi dlouhou dobou návratnosti rozhodovat jen velmi těžko. A ERÚ by to měl chápat a s účastníky trhu odpovídajícím způsobem komunikovat.
Z tohoto pohledu je také možné se dívat na ustanovení novely energetického zákona, které ukládá regulátorovi dbát o finanční stabilitu dodavatele energie. Bylo by velmi špatné, pokud by to mělo být interpretováno tak, jak to vykládá Alena Vitásková. Tedy tak, že spotřebitel má nakonec zaplatit i chybná manažerská rozhodnutí dodavatelů.
Jenže na druhé straně je nutné, aby bylo možné s cenami reagovat i na takové katastrofy, jako je Ukrajina a evropská klimatická politika, která také ještě neřekla poslední slovo. V energetice to vždy bude chůze po tenkém ledě, ale nějaké dodavatele plynu a elektřiny potřebujeme – a ti budou existovat jen tehdy, pokud budou schopni dosahovat zisku a jeho pomocí se vyrovnávat s nepředvídatelnými šoky.
Je tudíž poměrně žádoucí, aby mezi regulátorem a energetiky existovala nějaká komunikace a elementární atmosféra důvěry, k níž momentálně Alena Vitásková až tak moc nepřispívá. Byť může mít v hodně věcech více pravdy, než jsou si vnější pozorovatelé ochotni připustit.
Je nutné, aby bylo možné s cenami reagovat i na takové katastrofy, jako je Ukrajina a evropská klimatická politika, která také ještě neřekla poslední slovo.
O autorovi| PAVEL PÁRAL • paralp@mf.cz
