Trochu na hlavu

Byli to odboráři, kdo narušil sociální smír

Odbory zřejmě mají pocit, že čelí kontrarevoluci v České republice. Ministr Nečas totiž navrhuje odložit platnost fungl nového Zákoníku práce. Na jeho obranu se na konci listopadu sejde masová demonstrace odborářů před sídlem vlády. Proč ale považují odboráři zachování současného pracovního práva v platnosti za útok na své pozice, není moc jasné. Socialistický senátor v čele odborů Milan Štěch přece od samého počátku tvrdí, že nový zákoník nerozšiřuje práva odborářských funkcionářů, a vlastně ani zaměstnanců, a vše je už zajištěno v současném zákoníku. Naopak prý dává větší možnosti zaměstnavatelům, kteří zpozdile a nesmyslně protestují proti vlastnímu dobru. Zachování nynější právní úpravy tedy nemůže podle jeho původní interpretace dopadů nového zákoníku zaměstnancům nijak uškodit. Nebo je to snad jinak, a ti dosavadní zlí reakcionáři měli pravdu, když říkali, že sociálnědemokratická vláda upletla pracovní právo jako rukavici na ruku odborářských pupíků, přičemž se zcela vykašlala na ekonomické dopady i na skutečné zájmy zaměstnanců? Štěch by měl svou argumentaci trochu podřídit pravidlům logiky.
Takhle je to zkrátka trochu na hlavu. Odložení platnosti Zákoníku práce by znamenalo, že bude platit ten současný, a nic víc. Samozřejmě široce šířené obavy odborů, že připravovaný Občanský zákoník zásadně ovlivní pracovní právo a možná i nahradí speciální právní normu, jsou zcela oprávněné, ale to na věci vůbec nic nemění. Občanský zákoník je jedním ze základních právních předpisů každého státu a pracovní právo se od něho bude muset odvíjet, ať už bude v platnosti nová, nebo stará právní norma. A samozřejmě rovněž platí, že když se kyvadlo dějin vychýlilo nyní nadmíru doleva, znamená to, že příští výkyv na druhé straně se nepochybně nezastaví těsně za nejnižším bodem. To je prostě nezlomný zákon politické logiky, a stojí za připomenutí, že Zákoník práce byl nebývalou silou protlačen odboráři nejen přes protesty koaličních partnerů sociální demokracie. Vláda původně odmítla i věcný návrh zákona, a přesto bylo nakonec schváleno paragrafované znění i přes jasný a deklarovaný nesouhlas legislativní rady vlády, zaměstnavatelských svazů a široké odborné veřejnosti. Koalice odborů, ČSSD a KSČM vlastně demonstrativně nerespektovala zásady sociálního dialogu, narušila sociální smír a nyní hází svou vinu na protistranu. Je totiž skutečností, že Zákoník práce zvedá náklady zaměstnavatelům, a to dramatickým způsobem. Pro stát, který dává práci zhruba deseti procentům zaměstnanců, jsou dopady vypočítány na pět až osm miliard korun ročně. Zároveň konzervuje poměry na trhu práce, jehož strnulost je mimo jiné i vedle stavu veřejných financí základní překážkou zavedení společné evropské měny. To není konstatování jednoho komentátora či nějaké politické strany, ale závěr řady studií připravených mezinárodními institucemi.
Vrácení Zákoníku práce zpět do třístranného jednání, odstranění nejkřiklavějších zhůvěřilostí a zahájení diskuse o budoucnosti pracovního práva v ČR může být v tomto okamžiku jen a pouze přínosem, a je zřejmě i naprosto základní podmínkou pro další smysluplnou existenci tripartity jako místa, kde se vede sociální dialog.
Odborářští funkcionáři by si měli konečně uvědomit, že pokud právní paskvil, vytvořený především jejich nepříliš kvalitními poradci, vstoupí díky volebnímu patu v účinnost, neznamená to automaticky, že bude účinný ještě za rok či za dva. Skutečnost, že zde osm let vládla levicová strana, není vůbec žádnou zárukou, že zde bude vládnout i dalších osmdesát let, a Zákoník práce by měl jistě platit déle než jedno volební období. Pokud chtějí mít vliv na to, jak bude pracovní zákonodárství vypadat poté, co Paroubek s marťany skončí na smetišti dějin, měli by místo demonstrací začít seriózně jednat.
A to bez předsudků. Zaměstnancům je ve skutečnosti úplně jedno, zda jejich zájmy ošetří samostatný Zákoník práce, či padesát stránek v Občanském zákoníku. Zaměstnavatelům je zase lhostejné, zda budou propouštět podle speciální právní normy, nebo podle normy obecné. Nakonec když to nebude fungovat, poradí si po svém i za hranicí zákona nebo zavřou firmu a nebudou zaměstnávat nikoho. Legislativní podmínky by prostě měly vytvářet prostředí, v němž budou podnikatelé snadno získávat zakázky, protože budou schopni nabídnout konkurenceschopnou cenu a zároveň pro ně bude výhodné zajišťovat splnění těchto zakázek tuzemskými zaměstnanci. A to začíná být problém už dnes, za platnosti Zákoníku práce pocházejícího z počátku let šedesátých, byť je v mnohém lepší než zákoník nový.