Trochu špinavá revoluce

Investoři v Německu poprvé plánují víc nových uhelných a plynových elektráren než těch, které sází na vodu a vítr

Málokterá země má v Evropě takové zelené renomé jako Německo, které si odsouhlasilo, že do deseti let postupně vypne všechny atomové elektrárny. Analytici doporučují využívání obnovitelných zdrojů jako velký byznys budoucnosti. Jenže realita vypadá poněkud jinak. Němečtí investoři plánují do roku 2020 postavit více „špinavých“ elektráren než těch, které pohání vítr a voda.
Spolkový svaz energetického a vodního hospodářství (BDEW) nedávno spočítal, že jeho členové, mezi něž patří všichni velcí hráči na trhu včetně městských distributorů elektřiny, počítají s 84 projekty za 60 miliard eur, z nichž 69 už je ve stadiu povolovacího řízení. Zatímco s větrem a vodou kalkuluje 33 projektů, na plyn a uhlí sází 46 z nich. Ostatní pak volí kombinované cykly. Celkově jde o výkon 42 gigawatt, z toho polovina připadá na klasické, tedy neobnovitelné zdroje. Podobná čísla nabízí i květnová zpráva Spolkové agentury pro přenosové sítě (Bundesnetzagentur). Po odečtení starších odstavených elektráren stoupne do roku 2014 instalovaný výkon hnědouhelných elektráren o 720 MW, černouhelných o 6,4 GW, zatímco výkon plynových zůstane kvůli větším odstávkám víceméně na nule. Paradoxně se na tom podepsalo rozhodnutí o odstavení atomu. Třeba největší německý producent energie, společnost RWE, před dvěma roky plánovala naopak konec uhlí. To bylo ale v době, kdy bojovala za prodloužení životnosti jaderných elektráren.

Hledá se vzorový projekt

Uhelné elektrárny plánují nejen elektrárenští giganti, jako je RWE nebo E.ON, ale i řada společností, které hledají díry na trhu a nové, rentabilní lokality. Americký koncern Dow Chemical chce stavět v dolnosaském Stade na březích Labe, kde provozuje obří chemičku. Těžařská společnost Mibrag, patřící do českého Energetického a průmyslového holdingu (EPH), plánuje investovat miliardu eur do elektrárny Profen, která by stála přímo na okraji hnědouhelné pánve v Sasku-Anhaltsku. Napřesrok chce rozjet územní řízení.
Ještě pestřejší soupisku projektů nabízejí plány na plynové elektrárny. Kromě komunálních služeb Düsseldorfu nebo Ulmu lákají investice do plynu také zahraniční investory. Mezi zamýšlenými provozovateli elektráren na zemní plyn najdeme Dány (Dong Energy), Rakušany (OMV), Švýcary (Alpiq Holding) nebo Nory (Statkraft). Ani jeden z nich ale zatím v Německu nezprovoznil ukázkovou elektrárnu nové generace, kterou by se mohl pochlubit. Z některých projektů po letech lavírování nakonec sešlo úplně. Třeba švýcarská firma Repower letos v březnu definitivně pohřbila plány na černouhelnou elektrárnu v Brunsbüttelu, která měla stát v těsné blízkosti odstavené jaderné elektrárny. „Do Brunsbüttelu už nebudeme nic investovat,“ oznámil Kurt Bobst, šéf Repoweru poté, co z projektu vycouvaly také Komunální služby města Bamberg coby spoluinvestor. Důvodem nebyly ani tak chybějící finance jako spíše fakt, že se investoři i budoucí provozovatelé cítí oproti protežování obnovitelných zdrojů odstrčeni na vedlejší kolej.
I když pára ze spáleného uhlí a plynu roztáčí turbíny 24 hodin denně, provozovatelé musejí čelit riziku, že ve špičkách, kdy se na severu Německa točí větrníky naplno, nebudou moci do distribuční sítě dodávat. Přednost totiž dostává energie z obnovitelných zdrojů. „Mnoho společností o investici definitivně nerozhodlo, protože se obává, že generátory budou pracovat méně hodin, než by bylo třeba,“ říká Hildegarda Müllerová, šéfka BDEW.
To by měly změnit nové sítě. Spolková agentura pro přenosové sítě nedávno představila plán rozvoje přenosové soustavy, na němž se shodli všichni čtyři velcí němečtí distributoři. Jejich prostřednictvím tu měli silnou lobby také provozovatelé „špinavých“ elektráren. Do roku 2018 chce Německo postavit celkem 1834 kilometrů nových rozvodů vysokého napětí. „Regiony jihovýchodního Německa, které mají velkou energetickou spotřebu a budou postiženy výpadkem atomové energie, je třeba propojit se severním Německem, které je charakteristické novou výstavbou větrných elektráren,“ vysvětlil hlavní záměr plánu Jochen Homann, ředitel agentury.

Pomalé a drahé

Síťová revoluce ovšem postupuje po malých krůčcích. Z téměř dvou tisíc kilometrů je hotovo 214. Z toho jsou plně zkolaudované pouze dva projekty. Často jsou na vině rozdílné přístupy úřadů v jednotlivých spolkových zemích. Příkladem může být důležitá spojnice Hamburk–Schwerin – zatímco pomořanská část stojí, ve Šlesvicku-Holštýnsku stále běží územní řízení.
Nové energetické dálnice se dotýkají i Česka, i když na rozdíl od Polska, Nizozemska nebo Dánska k nám Němci žádnou extra větev neplánují. Ani není třeba – česká přenosová síť je silná, a tak stačí, když Němci omezí přetoky přes naše území a využijí vlastní páteřní síť. Uleví se tak například vedení ze saského Röhrsdorfu do Hradce u Kadaně, kam za uplynulou zimu musel německý distributor 50hertz odklonit 15,5 GWh elektřiny. To je meziroční nárůst o 5700 procent. Zastánci uhlí a plynu mají v rámci debat o energetických dálnicích ještě jeden pádný argument. Nové sítě totiž v konečné fázi zaplatí koncoví spotřebitelé. A nebude to málo. Ročně se počítá s miliardou eur, pokud bude třeba místo sloupů vést kabely pod zemí, náklady stoupnou na více než dvojnásobek. Vzhledem k tomu, že daně a odvody již tvoří 45 procent celkového účtu tříčlenné domácnosti za elektřinu, podporovat zelenou energii i nové dráty najednou bude stále těžší.

Dotace i pro Čechy?

Dělítko mezi obnovitelnou energií, která vysává státní dotace, a „špinavými“ zdroji, které si vystačí s neviditelnou rukou trhu, se ovšem v praxi stírá. Spolková vláda plánuje nový program na podporu elektráren, který by byl financován z obchodu s emisními povolenkami. Kritériem pro subvencování elektráren je přitom jejich účinnost, nikoliv energetický zdroj. Plán počítá s tím, že by vládní program zaplatil až 15 procent počátečních nákladů investorům, kteří mají méně než pětiprocentní podíl na celkové výrobě energie v Německu. Cílem je podpořit zejména města a konsorcia malých investorů při stavbách lokálních elektráren.
Do patnáctiprocentní podpory by se vešel i Mibrag, který dříve plánoval postavit elektrárnu Profen s koncernem Energie Baden-Württemberg (EnBW). Těžařská společnost s českým majitelem, která sama provozuje tři větrníky na okraji povrchového dolu, se ale o státní dotaci veřejně nehlásí. „V tuto chvíli necítíme potřebu otázku financování komentovat,“ říká Elke Hagenauová, mluvčí Mibragu. Chystaný dotační program má i jiné mezery. Hranici pěti procent totiž počítá z podílu na německém trhu. Na státní německou dotaci by tak dosáhl jako investor třeba francouzský státní gigant EdF, který zásobuje elektřinou pětinu Evropy. Podstatnější problémem je ale postoj Evropské komise, která je tvrdě proti tomu, aby se z veřejných peněz platily konvenční elektrárny. Německý plán vrátila Berlínu s tím, že pokud chce rozdávat 15 procent, musí se příjemci zavázat, že do roku 2020 vedle elektrárny vybudují i kompletní systém na podzemní skladování oxidu uhličitého (CCS). Jinak bude podpora seškrtána na pět procent.
Jenže do nákladného systému vstřikování plynu do podzemních nádrží, který nikde na světě nefunguje, se nikomu investovat nechce. „Výše podpory by zdaleka nedosáhla úrovně dodatečných nákladů potřebných na technologii CCS,“ namítá Hildegarda Müllerová. Příkladem může být braniborská hnědouhelná elektrárna Jänschwalde. Švédská společnost Vattenfall, která ji provozuje, dostala v roce 2009 podporu od Evropské komise v rámci protikrizového balíčku. Plán na „zezelenání“ uhlí pomocí ukládání oxidu uhličitého ale za dva roky pohořel a Vattenfall projekt za 1,5 miliardy eur odpískal. Kromě toho Německo na rozdíl od nás nemá ani zákon, který by technologii CCS umožnil legálně provozovat.

Nové doly na obzoru

Ani po vyšachování předražené technologie CCS a se státními subvencemi v zádech ale stavba nových konvenčních elektráren není jistá. Plyn je závislý na tržní ceně a dodávkách ze zahraničí a uhlí na tom není o moc lépe. Státní podpora těžby „černého zlata“ v Německu v roce 2017 končí a ani vlastní důl v portfoliu, s nímž zkouší snižovat náklady Mibrag, nemusí být výhra. Pro svou elektrárnu totiž EPH potřebuje nové naleziště – dva stávající doly zásobují konkurenční elektrárny ve Schkopau a Lippendorfu.

Nejistá situace v Německu, které se stále nerozhodlo, jak bude vypadat v době poatomové, nicméně rozšíření těžby nahrává. V okrese Burgenlandkreis, kde mají Zelení v zastupitelstvu stejně členů jako neonacisté z NPD, asi nebude problém vysvětlit, že největší zaměstnavatel v kraji potřebuje další prostor pro své podnikání.