Již delší dobu se v příslušných odborných kruzích hovoří o připravované zásadní novelizaci úpadkového práva, tedy zákona o konkursu a vyrovnání z roku 1991, k němuž existují značné výhrady. Odborníci však mají námitky i k připravované novele, a to nejen z hlediska její jasnosti a úplnosti, ale také k možnostem dosažitelnosti společensky prospěšných cílů. Vzhledem k mým praktickým zkušenostem s konkursem ve významném strojírenském podniku bych rád upozornil na některá nedořešená nebo i zavádějící ustanovení v připravované novelizaci úpadkového práva. Vycházím přitom ze znění, které je odborné veřejnosti nyní k dispozici.
Právní ochrana dlužníka.
Připravovaná novelizace úpadkového práva se o těchto možnostech sice zmiňuje, bohužel dostupné znění je značně všeobecné, a tedy zcela neefektivní. Dosud převažující „likvidační“ průběh konkursu středně velkých a velkých společností má výrazně negativní dopady na výdaje státu a vyšší daňové zatížení daňových poplatníků. Na základě dosavadní praxe se finančně nejobjemnější pohledávky proti společnosti v konkursu soustřeďují u České konsolidační agentury. Jejich uspokojení ze zpeněžení konkursní podstaty bývá nepatrné a nepatrný je rovněž přínos z prodeje těchto pohledávek třetí osobě. Shodný - tedy zcela nepatrný - efekt má „likvidační“ konkurs i pro finanční úřady, správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Zcela nepatrnou mírou jsou uspokojovány také pohledávky ostatních konkursních věřitelů, tedy zejména obchodních bank a dodavatelů úpadce. Pouze v případě odděleného uspokojování, například v důsledku zástavního práva, je míra uspokojení trochu vyšší.
Výše uvedené negativní dopady může výrazně snížit právní zakotvení povinnosti konstruktivního přístupu k insolvenci dlužníka a vlastnímu konkursnímu řízení. Věřitel a česká ekonomika nemohou mít zájem pouze na zániku společnosti, která se stala insolventní.
Mezi konstruktivní přístupy ke vzniklé insolvenci považuji zejména zakotvení právní ochrany dlužníka, který zjistí, že se stal insolventní, a důslednější využívání metody reorganizace v případě, že část podnikatelské činnosti dlužníka je nadále z ekonomického hlediska perspektivní.
Ekonomický efekt právní ochrany dlužníka, o níž rozhoduje soud, spočívá v tom, že jsou po stanovenou dobu „zmrazeny“ závazky dlužníka a dlužník má časový i finanční prostor, aby svoji insolvenci za přesně stanovených podmínek odstranil. Lze také jednoznačně stanovit další podmínky podnikatelské činnosti dlužníka, zejména v oblasti nakládání s majetkem a přijímání závazků. Praxe v jiných státech ukazuje, že tento právní institut mnohdy umožnil odstranit insolvenci dlužníka. Ten pak pokračoval v podnikatelské činnosti a mohl pohledávky věřitelů vzniklé před rozhodnutím o právní ochraně zcela nebo v podstatné míře uspokojit.
Reorganizace společnosti.
Metoda reorganizace obsahuje prvky „likvidačního“ konkursu a prvky zachování perspektivní části podnikatelské činnosti. V tomto případě by měl správce povinnost vyhodnotit a postarat se o to, aby nezanikla ta podnikatelská část společnosti v konkursu, která je ještě perspektivní. Netvrdím, že každou společnost v konkursu lze alespoň částečně zachránit, mám ale v praxi ověřeno, že to někdy možné je.
Pro výše uvedenou situaci je třeba vytvořit v české společnosti prostředí. Jedině konkrétní právní úprava a jednoznačná pravidla pro činnost správce konkursní podstaty mohou tento trend v konkursním řízení umožnit. Všeobecné formulace uvedený cíl nesplňují. Konkrétní kritéria umožní kontrolu správnosti postupu správce konkursní podstaty v konkrétní situaci.
Při těchto metodách je rovněž velmi prospěšné dořešit na úrovni státních orgánů jednotný přístup k insolvenci. Z dosavadní praxe jsou všeobecně známé spory mezi správci konkursních podstat a finančními úřady, kdy finanční úřady uspokojují daňové nedoplatky zkrachovalých společností, které vznikly před prohlášením konkursu, vratkami DPH vzniklými po prohlášení. Je rovněž známé, že v tomto případě finanční úřady nerespektují ani stanoviska Nejvyššího soudu ČR. To je přinejmenším poněkud podivný postup. V rámci připravované novelizace úpadkového práva považuji za účelné dořešit na nejvyšší výkonné úrovni - zřejmě na úrovni vlády - zda i ze strany státních orgánů bude přijata zásada, že ve svém jednání budou postupovat tak, aby efektivní aktiva společnosti v konkursu v české ekonomice zůstala zachována.
Ustanovení správce.
Jednou z otázek, kterou se novelizace úpadkového práva zabývá, je způsob ustanovování správce konkursní podstaty. Na základě současné právní úpravy soud vybírá vhodného správce z příslušného seznamu v zásadě volnou a nekontrolovatelnou úvahou. Připravovaná novelizace úpadkového práva definuje postup spočívající v tom, že soud před prohlášením konkursu může ustavit předběžného správce a při prohlášení ustanovuje správce konkursní podstaty. Tento správce ale může být na první schůzi věřitelů změněn volbou nového správce. Věřiteli zvoleného správce nemusí soud akceptovat, pokud dospěje k názoru, že nejde o vhodnou osobu. Toto řešení může v neprospěch věřitelů umožnit, aby soudem ustanovený správce provedl v konkursním řízení nezvratné kroky, jejichž případné negativní důsledky nebude již v možnostech správce konkursní podstaty zvoleného věřiteli napravit.
Těžiště problému vidím v tom, kdo konkrétně bude pověřen vykonáváním funkce správce konkursní podstaty. Ze zákona i z praxe je jasné, že to musí být taková osoba, která je způsobilá při výkonu funkce správce postupovat s odbornou péčí a je ve vztahu k účastníkům konkursního řízení nepodjatá.
Seznamy.
Vzniká tedy otázka, kdo je skutečně takovou osobou, a co je to odborná péče. Není snad sporu o tom, že jinou odbornou péči vyžaduje likvidační konkurs a jinou - výrazně kvalifikovanější - konkurs, při němž se bude pokračovat v podnikání v perspektivní části podnikatelské činnosti. Profil takové osoby by zřejmě měl vycházet v první řadě z osobních vlastností, znalostí a schopností budoucího konkursního správce a nikoliv pouze z toho, jaké vzdělání absolvoval. Přijmeme-li zásadu, že cílem konkursu je také zachránit perspektivní část podniku a pracovní místa, pak by mělo jít o osobu, která je především manažerem, a která své schopnosti osvědčila v praxi. Takový správce by si měl vytvořit tým odborníků příslušných profesí, kteří se budou podílet na konkursním řízení a případném podnikání společnosti. K tomu lze samozřejmě využít i dosavadních odborně zdatných a spolehlivých zaměstnanců. Je ale nezbytné, aby kromě vrcholové odpovědnosti správce konkursní podstaty tito odborníci nesli svou dílčí odpovědnost za právní úkony a řídící rozhodnutí.
Doufám, že za více než deset let JE již překonán zjednodušený pohled, který byl preferován z počátku 90. let, že konkursní řízení především vyžadovalo osobu s vysokoškolskou právnickou kvalifikací. Mnohaletá praxe prokazuje, že ani prověřený a osvědčený právník obvykle nemá praktické manažerské schopnosti, i když jde třeba o právníka s praxí v průmyslu a s určitými znalostmi z ekonomiky podnikání. Shodná úvaha platí také o ekonomické kvalifikaci a zkušenosti v užším slova smyslu, například o kvalifikaci vedoucích ekonomických úseků ve společnostech z oblasti finančního plánování, účetnictví, platebního styku… Podnikání společnosti v úpadku ovšem probíhá za poněkud jiných podmínek, než je tomu u firmy, která v konkursu není. Rozdíl je především ve větších nárocích na perfektnost úkonů při obchodní činnosti a z toho vyplývající menší smluvní volnost.
Z formálně právního hlediska je zřejmě nezbytné, aby nadále existovaly seznamy správců konkursních podstat vedené soudy. Doporučuji ale zvážit, zda by tyto seznamy neměly mít celostátní platnost, a tím sloužit pro potřeby konkursů v celé republice. Rozšířil by se tak okruh vhodných kandidátů. Celostátní platnost těchto seznamů by také podpořila snahu o nepodjatost správce v konkrétním konkursním řízení. Rozloha republiky i dopravní infrastruktura takové řešení umožňuje.
Zásadně je třeba ale propracovat informace, které bude seznam o jednotlivých správcích konkursní podstaty obsahovat. Dosažené vzdělání správce je sice důležitou zprávou, ale ta ještě nevypovídá o tom, zda jde o osobu vhodnou spravovat konkrétní konkurs. Proto je nutné uvést další informace, konkrétně o dosavadní praxi zejména v hospodářské sféře a o konkursních řízeních, ve kterých již tato osoba získala praktické zkušenosti, či zda nebyla v předchozích řízeních z funkce odvolána pro nedostatky v odborné péči. I pozitivní reference mohou pomoci vybrat vhodného správce konkursní podstaty. Ve vlastním znění zákona by bylo možné uvést bližší kritéria pro zápis osoby do seznamu správců konkursní podstaty.
Jak a kým.
Budou-li jasně vyjádřeny požadavky na správce konkursní podstaty, lze objektivněji řešit, jak a kým bude vybrán. Volbu správce na první schůzi věřitelů je třeba v připravované novele posunout blíže k okamžiku zahájení konkursního řízení. Při podání návrhu na prohlášení konkursu je přece již znám okruh nejbližších rozhodujících věřitelů a soudu nic nebrání, aby si zjistil, kdo bude patřit mezi rozhodující věřitele a pak zorganizoval jejich schůzi a vyžádal od nich ve velmi krátké lhůtě zdůvodněný návrh na ustanovení správce. Pokud by věřitelé ve stanovené lhůtě návrh nepředložili, nebo by se návrh týkal osoby, o jejíž vhodnosti by byly pochybnosti, mohl by soud sám ustanovit správce splňujícího kritéria. V obou případech je ale účelné zakotvit povinnost soudu odůvodnit, proč byl návrh věřitelů zamítnut, anebo proč soud ustavil konkrétní osobu z vlastního podnětu. V soudním odůvodnění by byly uvedeny ty rysy navrhované osoby, na jejichž základě byl návrh zamítnut. Stejně tak by soud musel charakterizovat osobu, která byla z jeho podnětu správcem konkursní podstaty ustanovena.
Považuji úpadkové právo za významnou část právního řádu s tím, že kvalita úpadkového práva má i význam pro rozsah investic zahraničních investorů. Proto je velmi žádoucí, aby novelizace úpadkového práva byla provedena kvalitně v harmonii zájmů české ekonomiky i konkursních věřitelů. Je-li skutečně v České republice zájem na výrazném zkvalitnění úpadkového práva, předpokládám, že další konkrétnější znění novelizace úpadkového práva budou předána k široké diskusi odborné veřejnosti a že nepůjde o právní normu pojatou pouze z úzce právního hlediska.
