Zdá se, že do nového tisíciletí vstoupíme zatíženi problémy sociálního systému. Jejich řešení je otazníkem i pro další evropské země, jejichž stabilita politická a ekonomická se s tou naší dá jen těžko srovnávat. To ukazuje, že příčinou problémů v České republice není jen ekonomická krize, ale i všeobecné demografické a sociální trendy moderní společnosti.
Za poslední rok se u nás zpomalil růst průměrných nominálních mezd a klesla jejich reálná hodnota. S poklesem hrubého domácího produktu prudce vzrostl počet nezaměstnaných. Pro sociální systém to vše znamená výrazné narušení rovnováhy mezi jeho příjmy a výdaji. Méně osob a v menších objemech do systému přispívá - ať již z daní či v příspěvcích na sociální zabezpečení - a více osob pobírá sociální dávky. Důchodový systém se dostává do povážlivého deficitu nejen díky ztenčujícím se příjmům z pojistného, ale i kvůli zvýšeným výdajům, například na stále častěji využívaný předčasný odchod do důchodu, který tlumí důsledky neblahé situace na trhu práce pro starší ročníky. Totéž platí i pro politiku zaměstnanosti, kde se rovněž ztenčují příjmy a přibývá výdajů na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání.
Řešení této trojčlenky - ekonomický růst, důchodový systém a nezaměstnanost - nelze hledat jen v jedné z proměnných. Je zřejmé, že bez obnovení ekonomického růstu budou veškerá opatření sociální politiky jen krátkodobě vyrovnávat dopady ekonomické situace. Nemůže být ale ani zdravý ekonomický růst v případě přílišného odvodového zatížení zaměstnanců a zaměstnavatelů, v atmosféře sociálního napětí, destabilizace státních financí a znevýhodněných, respektive zvýhodněných některých sociálních skupin v tržním prostředí. V čem se tedy skrývají základní linie dalších nezbytných reforem sociálního systému?
U důchodů jde především o stabilizaci současného základního systému pojištění. Zásadní úpravou by mělo být posílení prvku zásluhovosti a oslabení rovnostářsky pojaté solidarity. To by prospělo především předčasným důchodům. Nevyhneme se ani postupnému zpřísnění nároků na starobní důchody, včetně dalšího zvyšování věkové hranice. Je otázkou, zda tyto úpravy směřující k vyšší efektivitě základního systému vystačí se současnými příspěvkovými sazbami. Zřejmě bude nutné, aby stát přispíval na některé náhradní doby pojištění, na kterých má kvůli své vzdělávací, obranné nebo rodinné politice zájem. Z hlediska dlouhodobé strategie je však třeba počítat s postupnou diverzifikací důchodového systému, tedy s vybudováním kvalitního druhého pilíře (otázkou je, zda povinného, či dobrovolného), který by odlehčil systému základního důchodového pojištění a jehož charakter by se od průběžně financovaného prvního pilíře výrazně lišil. Při jeho realizaci ale bude třeba upustit od zjednodušeného vidění - doposud navrhované varianty byly velmi nákladné a výsledek velmi nejistý.
Čerstvé zkušenosti Maďarska, které zvolilo pro druhý pilíř model preferovaný Světovou bankou, tedy povinné spoření v privátních fondech, vysílají varovné signály, že původní záměr odlehčit prvnímu pilíři se může nakonec změnit v jeho ještě větší zatížení a následný krach. Je proto vhodné postupovat v tomto směru racionálně, zkvalitnit a zatraktivnit současné formy dobrovolného důchodového připojištění, ověřit roli zaměstnavatelů v případě „druhých důchodových plánů a postupně prověřovat možnou funkci „opatrnějších modelů povinného druhého pilíře (například Švédsko) v našich podmínkách.
U nezaměstnanosti jde především o návrat a kultivaci aktivních nástrojů politiky zaměstnanosti a jejich preferenci před pasivními nástroji. Pracovní místa dnes ubývají v důsledku ekonomického propadu, ale budou ubývat i s rozvojem nových technologií, informatiky a s celkovou změnou obsahu práce. Přesto není možné tento efekt přeceňovat, když například v USA, zemi s průkazně nejvyšším technologickým pokrokem, se podařilo stlačit míru nezaměstnanosti pod 4,5 procenta, tedy na úroveň, kterou jim většina evropských států může jen závidět. Je to důsledek přísné preference práce před nároky na sociální dávky, nízkých nemzdových nákladů na pracovní sílu a zejména vysoké teritoriální i profesní mobility pracovních sil.
Aktivní programy zaměstnanosti navíc mají tu výhodu, že připravují pracovní síly i v době ekonomické recese na dobu, kdy dojde k obnovení růstu. Pokud budou mladí nezaměstnaní absolventi škol - a letos v září jich u nás možná bude až sto třicet tisíc - přežívat v sociálním systému bez toho, aby získali nezbytné pracovní návyky, těžko mezi nimi budeme za rok za dva hledat pracovníky připravené pro růstovou ekonomiku.
Řešení těchto vzájemně provázaných aspektů sociální politiky se stane trvalým úkolem v příštím tisíciletí. V tomto případě však není třeba se dobývat do otevřených dveří. Ministerstvo práce a sociálních věcí v poslední době připravilo resortní koncepce, které některé z výše uvedených opatření zohledňují a jsou výzvou pro odborníky a politiky k diskusi.
