Konsensus o nové koncepci daní stále v nedohlednu
Už třetí vláda (a čtvrtý premiér) nejspíše co nevidět znovu odloží jeden z nejvýznamnějších bodů vládního programu: ekologickou daňovou reformu. Ministerstvo životního prostředí sice vypracovalo sofistikovaný koncept, který využívá zkušeností ze „starých zemí“ Evropské unie, v nichž se reforma už rozbíhá, v českých poměrech však radikální změna daní leckoho děsí. Ambrozkův úřad proto teprve trpělivě hledá konsensus se spolupředkladatelem koncepce, s ministerstvem financí. Nejen trpělivě, ale i důvěrně, takže náhlé zveřejnění návrhu uprostřed dohovorů po roce příprav způsobilo mediální senzaci. Ta má jednu vadu - píše se (pochvalně i s odsudkem) o ekologické dani, která dopadne na naše hlavy. V proudu informací však zaniká, že nejde o další daň v řadě, ale o reformu, která změní celý daňový systém a ve výsledku musí být výnosově neutrální. To bude stanoveno zákonem, takže ani vláda nebude moci využít výnos ekologické daně k jinému účelu, třeba k nákupu tanků pro armádu nebo přístrojů do zdravotnictví, ale o stejnou sumu bude muset snížit jiné daňové zatížení.
Co za co.
Prvním principem navrhované ekologické daňové reformy je přesun ze zdanění lidské práce na zdanění výrobků a služeb, jejichž výroba nebo spotřeba mají negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví. Nová daň se bude platit za výrobu elektřiny z neobnovitelných zdrojů a za její dovoz, za uhlí, zemní plyn či mazut a za teplo z nich vyrobené, za benzin a naftu. To se samozřejmě promítne i do spotřebitelských cen. Protože to ukládá evropská směrnice, této dani se po dvou letech tak jako tak nevyhneme. Záleží však na tom, jakým způsobem ji zakomponujeme do daňové reformy. Koncepce ministerstva životního prostředí navrhuje i zdanění aut a motocyklů na základě velikosti spotřeby či množství vypouštěných emisí, dle druhu užívaného paliva a stáří vozidla.
Poprvé v historii tak bude do daňového pořádku zařazena daň za vytváření takzvaných externalit, zatím nikdy nijak nevyčíslených škod na zdraví a životním prostředí, kdy jeden způsobuje svou činností nebezpečné znečištění a někdo zcela jiný nese náklady na odstranění následků.
Koncepce navrhuje výnosy z této daně využívat dvojím způsobem. V první řadě by měly být sníženy sazby příspěvků na sociální zabezpečení, zejména povinných příspěvků na státní politiku zaměstnanosti, kterou platí jak podnikatelé, tak zaměstnanci. Nebo by měl být zvýšen nezdanitelný základ daně, případně by bylo možné zkombinovat oba způsoby dohromady.
Staňte se daňovým vítězem.
Až dosud pro daně platil systém, že kdo je úspěšnější a víc vydělá, také víc platí. A to na základě progresivní tabulky: čím víc, tím větší procento ze zisku. Ministerský návrh systém rozšiřuje ještě o odpovědnost k životnímu prostředí, zejména ve vztahu k nepříznivému ovlivňování klimatu, a k poškozování lidského zdraví. To je významný reformní krok, protože se část plateb přesouvá z daní přímých na daně nepřímé. Zatímco až dosud si člověk mohl svou daňovou zátěž snížit jen šikovností při odpisování různých nákladů, velikost své ekologické daně bude moci regulovat přímo.
„Daňová neutralita je samozřejmě platná pro celou reformu, ale pro jednotlivou firmu nebo rodinu samozřejmě platit nemůže. Velice záleží na tom, kdo je adresátem reformy a jakým způsobem se zachová. Dá se předpokládat, že ten, kdo vyrábí energeticky náročně a nenechá se tímto daňovým instrumentem vybídnout k modernizaci, aby investoval do energetických úspor a do zateplení, zvolil moderní technologii a staré motory vyměnil za nové s nižší spotřebou elektřiny, bude samozřejmě tím, kdo prohraje,“ soudí vedoucí týmu, který návrh koncepce připravoval, exministr životního prostředí Martin Bursík. „Vyhrají samozřejmě podnikatelé s opačným přístupem. Na své si však přijde i firma, která podniká v oblasti služeb a zaměstnává hodně lidí, protože si z ušetřených nákladů bude moci založit rezervní fond na další expanzi a přijímat nové zaměstnance,“ připomíná Bursík.
Exministr si myslí, že nejzajímavější strategie budou moci vytvářet domácnosti. V Německu pověsilo ministerstvo životního prostředí na svůj web jednoduchý kalkulátor, který občanům pomohl spočítat, jak se chovat, aby na reformě neprodělali, ale ušetřili. Podobné kalkulátory mají i některé nevládní organizace a církve.
„V kalkulátoru si každý vyplní kolik kilometrů najezdí autem, jakou to auto má spotřebu, kolik má doma elektrických spotřebičů, kolik spotřebuje krychlových metrů… Když k tomu uvede členy rodiny, přidá souhrnnou výši platu a platby sociálního pojištění, kalkulátor mu spočítá, zda ušetří nebo bude víc platit. Na základě výpočtu může tazatel najít svou slabinu a odstranit ji. Němečtí přátelé mě ubezpečili, že většinou stačí dát úsporné zářivky místo žárovek, pořídit si lepší termoregulaci vytápění nebo si koupit úspornější automobil, a změna daně je pro ně výhodná. Daňová reforma se pro většinu obyvatel stala impulzem k tomu, aby o takových věcech začali uvažovat. Obvykle stačí malá změna chování a člověk nad daní zvítězí,“ tvrdí Bursík.
Efekty reformy.
„Ekologická daňová reforma přinese hned trojí zisk: lepší životní prostředí, konkurenceschopnější ekonomiku a více pracovních příležitostí,“ vyhlásil ministr Libor Ambrozek. Je přesvědčen, že návrh jeho ministerstva přesně splňuje zadání vlády a řeší příčiny nejpalčivějších ekologických problémů současnosti, tedy vysokou produkci skleníkových plynů a rychle rostoucí znečištění z automobilové dopravy. Zároveň sníží neúnosně vysokou energetickou náročnost české ekonomiky a zvýší její konkurenceschopnost, nabídkou práce v perspektivních odvětvích zmírní důsledky útlumu těžby uhlí a sníží nezaměstnanost.
Spolupředkladatelem koncepce do vlády má ovšem být ministerstvo financí. To však s hledáním konsensu nad tímto návrhem dosti váhá. Přestože resort životního prostředí po roce přichází s principiálně novým návrhem, některé odbory ministerstva financí by raději oprášily svou starou minimální variantu, kterou před rokem předložily jako protipól prvnímu návrhu environmentalistů. Ta má ovšem podstatnou vadu. Příliš malý výnos, čtyři miliardy korun proti třiceti miliardám navrhovaným ministerstvem životního prostředí. „Nevyplatilo by se prosazovat výnosově neutrální ekologickou daňovou reformu a většina zmíněných efektů by se ztratila. Teprve tak by hrozilo zvýšení daní,“ soudí Ambrozkův tajemník Daniel Vondrouš, který přes všechny obtíže věří, že se ministerstva domluví na společném řešení do konce března.
„Pokud je společným cílem zlepšení kvality životního prostředí, je nejlepším způsobem cenový mechanismus. Britský průzkum ukázal, že zvýšení ceny energie o jedno procento přináší půlprocentní úsporu spotřeby,“ připomíná další ze spoluautorů návrhu koncepce Milan Ščasný z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
Výpad ze zálohy.
Přestože návrh koncepce ještě není předmětem meziresortního připomínkového řízení, do diskuse razantně vstoupil ministr průmyslu Milan Urban: „Snaha o zavedení ekologické daně je v současné době naprostým nesmyslem, na který bychom doplatili všichni. Je to tahání peněz z našich kapes, které jde v důsledku proti životnímu prostředí“. Bursík míní, že Urban zřejmě nečetl programové prohlášení vlády a zapomněl na svou povinnost zvyšovat energetickou účinnost národního hospodářství. „Ekologická daňová reforma je nejúčinnější cestou k naplnění tohoto cíle. I proto je považována za nejmodernější nástroj ochrany životního prostředí,“ připomíná Bursík.
