P o l i t i c k é s t r a n y
Jeden z dvou možných scénářů vývoje české politické scény - vytvoření pravicové vládní koalice - je čím dál méně pravděpodobný. Významní představitelé opozičních stran i Hradu jsou pevně přesvědčeni, že vše směřuje k velké koalici ODS a ČSSD, přinejmenším k výraznému prohloubení opoziční smlouvy.
Václav Klaus sice nedávno prohlásil, že ODS je připravena jednat o spolupráci jak s Unií svobody, tak s lidovci, o blízké kontakty s nimi však ve skutečnosti nestojí. Jde mu jen o to zabránit jim ve vstupu do vlády se sociální demokracií. Tedy uchovat si významný vliv v české politice.
Malé parlamentní strany také Klausovu výzvu neberou nijak vážně. Proč ho ale neudržovat v nejistotě nejasnými výroky o možnosti spolupráce se sociální demokracií.
Ani sociální demokraté ovšem dvakrát netouží vzít pod křídla nevyzpytatelné lidovce či příliš ambiciózní unionisty.
Navíc Unie svobody a lidovci jsou si čím dál vzdálenější. Trojspolek ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, kterého se Václav Klaus obával a který si naopak velmi přál prezident Václav Havel, se tak v pořadí možných scénářů odebírá na poslední místo.
Unie míří vysoko
Od republikového shromáždění Unie svobody si kdekdo sliboval definitivní stanovisko. Zda doprava k ODS, či doleva k sociální demokracii. Volba místopředsedů unie místo toho v podstatě potvrdila nynější stav - v lavírování mezi oběma velkými stranami se bude pokračovat, i když poněkud jiným způsobem.
Ve vedení jsou sice zastoupeny všechny názorové proudy Unie svobody, převahu ale mají ti, kterým nejsou vlastní ortodoxní stanoviska. Jan Ruml do sjezdového usnesení prosadil formulaci o nemožnosti spolupráce se současnou sociální demokracií a její vládou. Bezvýhradně s ním však souhlasí jen místopředseda Petr Mareš. První místopředseda Karel Kühnl odmítá úvahy o momentální vládní spolupráci s kýmkoliv, na místo druhého muže po Rumlovi ho však vynesla pověst „pružného politika . Místopředseda Vladimír Mlynář s Rumlovou formulací vůbec nesouhlasí a snažil se, aby se do usnesení nedostala. A poslední z místopředsedů Jiří Lobkowicz tvrdí, že v globálním světě nemají ideologie místo.
Jednoznačná ostatně není ani formulace zákazu spolupráce se sociální demokracií. Zamítá se výhradně kooperace s nynějším kabinetem ČSSD, zadní vrátka zůstávají otevřená. Jak by ne, po letošních prázdninách uplyne rok, který svým ministrům vyměřil premiér Miloš Zeman. A v sociální demokracii se již dnes mluví o těch, kteří budou vyměněni (EURO 8/99).
Tedy nejenom propagátoři nové cesty Karel Kühnl a Jiří Lobkowicz se budou snažit o to, aby se Unie svobody v co nejbližší možné době podílela na moci.
Napřed se ovšem unie musí vzpamatovat. Podle místopředsedy Lobkowicze se totiž dosud nedokázala vyrovnat s minulostí, chybí jí vize, a rok svého působení tak může považovat za ztracený. „Potřebujeme vedení, které stranu stmelí, které z ní udělá nejotevřenější a nejstabilnější politický subjekt, řekl před delegáty sjezdu. Karel Kühnl šel ještě dál a prohlásil, že otázka nezní s kým do vlády, ale koho do vlády pozvat po úspěšných volbách. Změnit formu politiky, zbavit se ideologie, přijmout i nepravicová témata jako ekologie, migrace, nezaměstnanost či právo na informace - to jsou hesla většiny nových tváří v čele Unie svobody. Jinak řečeno, unie musí být aktivní opozicí a stát se alternativou vůči oběma velkým stranám, protože to je vstupenka do vládní politiky.
Formální zdvořilost
Předseda Občanské demokratické strany Václav Klaus přijel podle svých slov na shromáždění Unie svobody zjistit, zda je možné oprostit se od minulosti a společnými silami zastavit „neblahý socialistický experiment . Z reakce unionistů ovšem těžko co usoudí. Z Nymburka si ale odváží jiné ujištění. Vztahy mezi Unií svobody a lidovci oproti loňskému roku skutečně ochladly. Přestože úřadující předseda KDU-ČSL Jan Kasal několikrát vyzdvihl smysl existence předvolební čtyřkoalice a naznačil, že je v budoucnosti možné i větší programové sblížení obou stran, neřekl nic, co by delegáti sjezdu odměnili bouřlivým potleskem.
Sám spoluautor čtyřkoalice Jan Ruml pak označil spolupráci v rámci tohoto seskupení za komplikovanou. Není nutné dodávat, že Demokratickou unii ani Občanskou demokratickou alianci v této chvíli na mysli určitě neměl. Když potom vyzval své stranické kolegy, aby do konce tohoto roku vytvořili prostor pro integraci malých politických stran pod hlavičku Unie svobody, nezmínil se ani slovem o lidovcích. Kdyby totiž unie vzala pod svá křídla DEU i ODA, čtyřkoalice by ztratila smysl a další psaná dohoda s lidovci by možná ani nebyla nutná. V kuloárech bylo navíc velmi intenzivně cítit, že lidovcům nikdo v unii nevěří.
Stejná nedůvěra panuje mezi křesťanskými demokraty. I jim paradoxně vadí, že unie nemá jasnou tvář a příliš často mění své názory. KDU-ČSL navíc svým chováním v Parlamentu vydatně přispívá k tomu, že se Unie svobody dostává do role outsidera, se kterým se nikdo nechce zdržovat.
Velká (ne)koalice
Občanská demokratická strana sice zatím odmítá vytvoření velké koalice, ale to nemusí trvat dlouho. Podle představitelů opozičních stran i hradních pozorovatelů chce Klaus tolik být hlavou státu, že jeho ústupky vůči ČSSD mohou být vskutku velkolepé, a přerůst dokonce i ve vytvoření velké koalice. „Klaus se tolik těší, až bude jeho obraz viset v každé školní třídě, že pro to udělá cokoliv, soudí jeden z blízkých prezidentových lidí.
O tom, že Klaus již klade osobní zájem nad zájem strany, svědčí i ostré reakce některých představitelů ODS na možnost prohlubování opoziční smlouvy. I jejich odpor však mohou zlomit vlastní ambice. Mladým lvům ODS, jak se přezdívá místopředsedovi Ivanu Langrovi, předsedovi rozpočtového výboru sněmovny Vlastimilu Tlustému a předsedovi branně-bezpečnostního výboru sněmovny Petru Nečasovi, vadí, že jsou zcela odříznuti od důležitého stranického rozhodování. A doufají, že pokud se Václav Klaus vyšvihne do hradní funkce, převezmou moc v ODS právě oni.
Vytvoření velké koalice, či alespoň zpřesnění zásadních pasáží opoziční smlouvy je nejpřijatelnější variantou i pro Českou stranu sociálnědemokratickou. S ODS v zádech se jí nijak lehce nevládne, ale zástup mladých a ambiciózních Cyrilů Svobodů a Vladimírů Mlynářů jí vadí víc. „Při rozhovoru s některými z nich jsem nabyl dojmu, že od nás očekávají ohnutá záda, po kterých by se vyšplhali nahoru. Ale od toho my tady nejsme, vyjadřuje většinový názor sociálních demokratů jeden z jejich vedoucích představitelů.
Státník Klaus
Václav Klaus v posledních měsících zdaleka nevystupuje již jen jako předseda ODS nebo šéf Poslanecké sněmovny. Svolává kulaté stoly, v projevech klade důraz na blaho země a stabilitu české společnosti, kvůli které je ochoten držet vládu nesnesitelných sociálních demokratů či vyzývat ke spolupráci tu prohnané lidovce, tu zrádné unionisty. Chová se státotvorně, jako vzorný kandidát na příštího prezidenta.
V cestě mu však stále stojí Václav Havel a ústava, která určila funkční období prezidenta na pět let. To nynější tedy skončí až v roce 2003, to je rok a půl po nových volbách do Poslanecké sněmovny. Kdyby se zásadním způsobem změnil poměr sil, byly by Klausovi dohody se sociálními demokraty na nic.
Lidé z prezidentova okolí podezírají ODS z rozpoutání kampaně, jejímž cílem je znechutit Václava Havla a přinutit jej k předčasné abdikaci. „Byla tady aféra Helmuta Zilka, kniha skandalizující prezidentovo manželství a série nepříznivých výzkumů veřejného mínění. Nepovažujeme to za náhodu, tvrdí jeden z Havlových blízkých spolupracovníků. Podle něj však Václav Havel nehodlá tyto hry hrát, a pokud mu zdraví dovolí, zůstane ve své funkci až do konce.
Riziko je příliš vysoké a Klaus nemůže spoléhat na náhodu. Společně s ČSSD proto hodlá v červenci prosadit v Parlamentu návrh změny volebního zákona. Ten by ve volbách znevýhodnil malé strany, a moc by tak zůstala rozdělena mezi jeho a Zemanovou stranou.
