TROP NAMÍSTO HOP

Nucený správce přišel pod ochranou URNA

Pátek 16. června 2000, 11 hodin, 58 minut. V Investiční a Poštovní bance se ujímá moci nucený správce Petr Staněk. Chrání ho přitom muži z Útvaru rychlého nasazení. Proč právě dvě minuty před polednem? Blíží se víkend, přece nebudeme čekat do večera. Investiční a Poštovní bance věnovala Bankovní rada České národní banky poměrně nečekaně nejen celý čtvrtek, ale i část pátku, a to s výsledkem, který mnohé překvapil – zavedení nucené správy. Přes oficiální zdůvodnění nucené správy poklesem likvidity přetrvává u řady pozorovatelů přesvědčení, že pravá příčina je jinde – patrně ve vyvádění cenných majetkových účastí z banky, a bylo zapotřebí jednat rychle. Těmto dohadům nahrává i neobvyklé načasování zákroku na poledne, když všechny dosavadní nucené správy byly vyhlášeny v době uzavření přepážek. Oponenti nucené správy tvrdí, že se tak prosadil plán dostat IPB do rukou ČSOB a KBC, který před nedávnem předložil v Paříži generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek na jednání s guvernérem ČNB a ministrem Mertlíkem. Podle něj mělo dojít ke snížení základního jmění banky, následnému navýšení pod taktovkou státu, a rychlému prodeji do Kavánkových rukou. Prodat IPB do rukou ČSOB totiž doporučuje vláda ve svém usnesení. „Pokud takové doporučení v usnesení vlády skutečně je, pak zřejmě pouze jako obecné tvrzení, že by proti takovému kroku nic neměla, uvedl pro týdeník EURO mluvčí ministerstva financí Libor Vacek s tím, že text usnesení neviděl. Prodej banky do těchto rukou Nomura i IPB razantně odmítaly. Do hry se však tím pádem neodvratně vracejí také dohady o politickém směřování guvernéra centrální banky Josefa Tošovského. Spekulace o tom, že čtyřkoalice, která hodlá Tošovského kandidovat na funkci prezidenta, nutně potřebuje peníze, a tudíž banku, se jistě znovu rozběhnou naplno. Kdo je nejlepším lobbistou v Česku, se ukáže teď. Hlavním důvodem kvapného postupu však přece jen bylo vyvádění cenných majetkových účastí z banky. Na vládě ani na centrální bance totiž velmi pravděpodobně neměli informace o tom, jak Nomura postupuje ve vytváření holdingu a převádění majetkových podílů IPB. Středeční zasedání vlády, které trvalo do pozdních nočních hodin, totiž preferovalo plán řešení situace banky, který nepočítal se zavedením nucené správy. Podle něho by Konsolidační banka odkoupila od Investiční a Poštovní banky aktiva i pasiva formou koupě části podniku. To vše platilo ještě ve čtvrtek ráno. Večer však už bylo všechno jinak. Na dalším mimořádném zasedání kabinet uvalení nucené správy doporučil, a dokonce pověřil ministra vnitra, aby zajistil bezpečnost celé operace. „Vláda po svém jednání doporučila bankovní radě jako řešení nucenou správu, uvedl v pátek na tiskové konferenci ministr Mertlík. „Centrální banka doporučení kabinetu vyhověla, dodal člen bankovní rady Pavel Racocha. Kromě toho, že vláda mohla ze dne na den změnit názor, je možné i to, že její doporučení nebyla formulována jednoznačně, nýbrž pracovala se dvěma variantami, a to prodejem aktiv a pasiv a zavedením nucené správy. Ostatně jak na dotaz týdeníku EURO Mertlík uvedl, o podobě smlouvy o převodu aktiv a pasiv vláda s Nomurou jednala jak ve čtvrtek, tak ještě v pátek dopoledne. Podivná likvidita. Podle šéfa bankovního dohledu Pavla Racochy byl důvodem zavedení nucené správy pokles primárních depozit IPB. Jak uvedl, od 12. února do 11. června poklesl objem primárních vkladů IPB celkem o 34 miliard korun, následně 12. června o 4,5 miliardy, o den později o šest miliard a ve středu o 6,5 miliardy korun. Ovšem, což už Racocha neuvedl, následující dva dny se díky prohlášení vlády a centrální banky útok vkladatelů na banku zastavil a další masivní výběry vkladů, alespoň podle tvrzení IPB nepokračovaly. Vedení IPB podle Racochy již ve čtvrtek informovalo centrální banku dopisem o tom, že sama bez vnější pomoci nebude schopna plnit platební příkazy svých klientů a nebude schopna dostát svým závazkům. ČNB zavedením nucené správy „předešla fatálnímu vyhrocení situace , dodal. Podle informací ze samotné IPB však likvidní problémy hrozily při současném tempu poklesu depozit až koncem měsíce, a byl tedy čas dále vyjednávat. Na všechny vklady a dluhopisy IPB do neomezené výše včetně úroků ČNB vystavila neodvolatelnou záruku do doby jejich splatnosti. U netermínovaných vkladů, tedy především běžných účtů, je záruka platná ještě rok poté, co v bance skončí nucená správa. V souvislosti s touto zárukou ČNB poskytla IPB úvěr na doplnění likvidity. „IPB má dostatek prostředků na vypořádání jakéhokoliv množství závazků, prohlásil Racocha. Slupka. Bezpochyby se lze domnívat, že jedním z důvodů pro rychlé a razantní kroky vůči vedení IPB bylo vyvádění dceřiných společností z banky pod křídla dávno vytvořeného holdingu. Ten byl dlouho pouze prázdnou slupkou. Na aktivitu v převádění majetku banky pod jeho křídla upozornil ve čtvrtek německý deník Handelsblatt. Překotnost rozhodování i odmítnutí tohoto motivu k zavedení nucené správy ústy ministra Mertlíka může znamenat, že se on i guvernér Tošovský nechali doběhnout managementem IPB a museli náhle měnit původní záměry. „Holding nehrál při rozhodování o nucené správě roli, uvedl Mertlík na tiskové konferenci. Nicméně jak dodal, jeho vytvoření „nesvědčí příliš o zájmu některých vlastníků IPB o transparentní vlastnické vztahy . Akcionáři banky dali souhlas k přechodu na holdingové uspořádání skupiny v listopadu loňského roku na valné hromadě. Mateřská společnost holdingu IPB Group byla založena prostřednictvím pověřeného subjektu – společnosti Burns Schwartz – a zapsána v obchodním rejstříku pod názvem H IPB. Její základní jmění činí jeden milion korun a stále čeká na navýšení. Výše úpisu měla být stanovena v závislosti na objemu kapitálu, který bude holding IPB potřebovat k odkupu dceřiných společností. K němu mělo dojít úpisem nových akcií, jehož se budou moci účastnit všichni stávající akcionáři Investiční a Poštovní banky. Do vlastnictví holdingu měla podle původního plánu přejít většina nynějších dcer IPB – IPB Pojišťovna, Českomoravský penzijní fond, První Investiční, IPB Leasing a po souhlasu ČNB a druhého akcionáře Českomoravská stavební spořitelna. Samostatným subjektem měla zůstat v první fázi IPB a její tři dceřiné společnosti, První česko–ruská banka, Českomoravská hypoteční banka a PVT. Ceny, za něž bude H IPB odkupovat nynější dcery banky, stanovila podle mluvčí IPB Barbory Tachecí společnost PricewaterhouseCoopers. Přestože tedy k navýšení kapitálu, a tím vstupu akcionářů do holdingu nedošlo, získala podle Tachecí mateřská společnost nově založeného holdingu IPB příslušnými smlouvami opční práva k nabytí akcií IPB Pojišťovny, Českomoravského penzijního fondu a společnosti Domeana a stejně tak i opce na nákup akcií IPB Real a První investiční společnosti. Holding má současně akcie Českého penzijního fondu Zdraví, a tím po jeho fúzi do Českomoravského penzijního fondu drží deset procent tohoto fondu. Dalším krokem bude získání akcií IPB Pojišťovny. „Celkově platí, že IPB holding kontroluje tyto společnosti právě prostřednictvím opčních práv, které bude postupně uplatňovat, dodala. ĘNapříklad IPB Pojišťovnu, o niž má zájem německá Allianz, však drží v současné době z poloviny mateřský holding a z poloviny Domeana vlastněná opět holdingem. Je zjevné, že i přes zavedení nucené správy by se mohli akcionáři zkrachovalé IPB dostat k poměrně značným penězům. Samozřejmě pokud by díky tomu nebylo možné opční smlouvy revidovat a případně zrušit. Navíc holding postupoval opačně, než jak se usnesla loňská listopadová hromada. Mělo dojít nejprve k navýšení kapitálu holdingu a pak k odkupování nynějších dcer IPB. Pokud se prokáže, že banka ve stavu likvidní nouze neinkasovala za prodej dcer holdingu peníze, a tak sama sebe poškozovala, zřejmě by bylo možné všechny opční smlouvy s platností půl roku zpět od doby, kdy v bance začala nucená správa, zrušit. Převod aktiv a pasiv. Podoba smlouvy o převodu aktiv a pasiv IPB do Konsolidační banky se na jednáních mezi vládou, Nomurou a IPB projednávala zřejmě celou druhou polovinu týdne. Nomura v ní přistoupila na cenu jedné koruny. Podle informací týdeníku EURO ovšem požadovala, aby to byla právě ona, která by aranžovala celý následný prodej očištěné banky, samozřejmě za procenta z obchodu. Podle návrhu textu smlouvy, který má týdeník EURO k dispozici, například měla být Nomura Securities finančním poradcem pro prodej strategickému partnerovi s tím, že „bude mít v souvislosti s touto činností nárok pouze na náhradu nákladů vzniklých v přímé souvislosti s její činností . Výrazně zajímavější je další text, podle kterého se měla Konsolidační banka zavázat k tomu, že Investiční a Poštovní bance zaplatí „za podmínek sjednaných v budoucí smlouvě 95 procent čistého zisku z prodeje strategickému investorovi. To tedy znamená, že pokud by se KoB podařilo po očištění IPB prodat za cenu převyšující její náklady, většinu z ní by si „vzala IPB. Podle dostupných informací dokonce Nomura již dopředu dojednala s potenciálními investory, že poradcem prodeje bude ona. Podle Mertlíkových slov si Nomura ve smlouvě kladla podmínky nepřijatelné z morálního hlediska. Převod by byl velmi obtížně vysvětlitelný, obsahoval řadu nepřijatelných podmínek, tvrdí ministr. Vyslovil tím zřejmě i názor generálního ředitele Konsolidační banky Kamila Zieglera, který se rovněž obával řady možných technických a právních problémů souvisejících s převodem. Až na prvním místě. Nucená správa je opravdu posledním krokem, kterým chtěla centrální banka i ministr financí situaci řešit. Je smutnou skutečností, že přes několikeré úpravy legislativy je pozice nuceného správce velmi špatná. Musí čelit žalobám akcionářů a přitom naráží na problémy skutečné finanční restrukturalizace. Pokud totiž například rozhodne o snížení, či zvýšení základního jmění tak, jak mu to zákon o bankách umožňuje, neznamená to, že jeho rozhodnutí bude respektovat rejstříkový soud. Ten může mít na jeho kroky zcela jiný právní názor. Především je však zavedení nucené správy nejdražším řešením. Znamená totiž zastavení aktivních obchodů, dlouhodobý odliv klientů, a to vše neodvratně vede k silně ztrátovému hospodaření. Také prodej banky nakonec může proběhnout za mnohem horších podmínek. Příklad Agrobanky ukazuje, že ztráty se násobí. Zatímco při auditu na počátku nucené správy chybělo v bilanci banky devět miliard korun, přišla nakonec záchrana vkladů na čtyřicet miliard. Při přepočtu těchto poměrů na situaci v IPB se dostaneme k astronomickým nákladům na nucenou správu ve výši kolem sta miliard korun. Morálně jistě odůvodněný postoj vlády a ČNB může přijít velmi draho. Dalším úskalím je fakt, že nucený správce Petr Staněk jistě neuřídí banku sám. O jeho osobě kolují navíc jen velmi kusé reference. Zdroje z Raiffeisenbank, kde dříve nějaký čas pracoval, uvádějí, že nejde o nijak výjimečného bankéře. Je to ale velmi tvrdý člověk schopný se razantně vypořádat s neloajálními zaměstnanci. Taková schopnost mu v IPB přijde jistě vhod. K tomu, aby banku udržel v chodu, však bude potřebovat množství kvalifikovaných spolupracovníků. Nelze pominout, že IPB kontroluje vlastnicky téměř třetinu ekonomiky v zemi a jednotlivé případy jsou často velmi komplikované. Proto bude patrně velmi silná snaha nucenou správu rychle ukončit prodejem banky novému strategickému partnerovi. Čistý postup, kdy by se nejprve vybral privatizační poradce, ten by oslovil potenciální zájemce a s nimi řešil vstup do banky, patrně nepřichází v úvahu, protože by trval velmi dlouho. Rychlý prodej narazí na skutečnost, že kupující bude mít strach z kostlivců ve skříni. Nikdo v současnosti není schopen zjistit, jaký je rozsah mimobilančních závazků IPB a nakolik jsou korektní. Ke slovu přijdou tedy i státní záruky. Brzdou může být i skutečnost, že prodej do rukou KBC narazí na odpor některých politiků. Navíc svůj boj nemusí vzdát ani ostatní investoři, kteří měli zájem o vstup do KBC. Například italská Unicredito podle agentury Reuters potvrdila, že její zájem o IPB trvá.

Kterak to bylo Mezi politiky se odehrávala celý minulý týden slovní přestřelka o tom, kdo zkazil privatizaci IPB. Za prvé tím, že dopustil, aby v ní stát před prodejem ztratil majoritu, za druhé tím, že ji prodal levně s jasným vědomím, že nový partner není strategický a bude chtít rozprodávat to, co půjde zpeněžit. Premiér Miloš Zeman kromě jiného uvedl, že kabinet řeší v kauze IPB dědictví po svých předchůdcích, kteří připustili, aby FNM ztratil neúčastí na navyšování kapitálu v IPB majoritu. Podle něj Tošovského vláda za ministra Pilipa uskutečnila transakci, kdy byla IPB prodaná za pouhé tři miliardy korun japonské Nomuře. Přitom za prodej společnosti České pivo vyvedla z banky zhruba dvacet miliard korun. Exministr financí Ivan Pilip tvrdí, že klíčovým obdobím pro privatizaci IPB nebyl přelom let 1997 a 1998 ale už rok 1993. „Tehdy se stát nepodílel na navyšování základního jmění banky a po této velké chybě v ní ztratil většinu. Vláda pak již neměla v rukou kontrolní balík a její manévrovací možnosti byly podstatně zúženy, uvedl. Předseda ODS a Poslanecké sněmovny Václav Klaus zastává názor, že dnešní potíže IPB s principem její privatizace nesouvisejí. „IPB se stala obětí měnové krize, důrazného přitvrzení měnové situace v ČR a následného ekonomického pádu, který dramatickým způsobem poškodil všechny banky a všechny jejich klienty. Banka sama o sobě ani její privatizace to v žádném případě nemohly ovlivnit, prohlásil. Jak to tedy bylo? Investiční banka se stala akciovou společností v únoru 1992. Ani tehdy nezískal stát v bance majoritu, nýbrž balík 47 procent. Ten bylo možné označit za kontrolní s ohledem na to, že valná většina zbylých akcií šla do kuponové privatizace. Majoritu neměl stát v bance jako akciové společnosti nikdy. Rozhodující kontrolu nad bankou ztratil v prosinci 1993, tedy v době, kdy FNM šéfoval Tomáš Ježek. V rámci navyšování základního jmění úpisem nových akcií se stát rozhodl neúčastnit se druhé emise akcií a jeho podíl klesl na 36,5 procenta. V lednu 1994 došlo ke spojení Investiční banky (IB) s Poštovní bankou (PB) do IPB. Poštovní banka jako společnost zanikla a dosavadní akciové podíly České pošty a Správy radiokomunikací jako hlavních akcionářů PB přešly do IPB. Základní jmění IB činilo 1,5 miliardy korun, sloučené IPB 1,94 miliardy. Úvěrové portfolio IPB činilo ke konci roku 1993 kolem 84 miliard úvěrů a 56 miliard vkladů. V dubnu 1994 souhlasila valná hromada akcionářů banky s vydáním zlaté akcie pro FNM, a to na dobu pěti let. V říjnu 1994 vlastnila IPB stoprocentní podíl v televizi Premiéra. Státní podíl v IPB se dále rozmělnil v září roku 1995 rovněž v rámci navyšování kapitálu, tehdy již na 3,7 miliardy korun. Toho se zúčastnil Investiční fond rychlého výnosu (fond PIAS) a státní podíl klesl na 29,5 procenta. V tomtéž roce se IPB dohodla s Motoinvestem, Agrobankou a společností A–Invest a odprodala jim akcie, které v Agrobance vlastnila. V březnu 1996 prodala IPB a IPB Group své majetkové podíly ve společnosti Premiéra TV. V květnu 1996 koupil Ford Charouz zhruba sedm procent akcií IPB od Restitučního investičního fondu. V listopadu 1996 představitelé Nomury oficiálně potvrdili zájem o IPB. Koncem téhož měsíce kabinet rozhodl o rychlé privatizaci státního podílu v IPB. Dalšími zájemci o IPB byla holandská ING bank, ABN Amro a německá Deutsche Bank. V únoru 1997 vyměnila IPB svého dlouholetého auditora, firmu Coopers & Lybrand, za společnost Ernst & Young. V dubnu 1997 Nomura International předložila FNM nabídku na koupi minoritního podílu akcií IPB. V dubnu 1997 byli obviněni generální ředitel Jiří Tesař a jeho náměstek Libor Procházka ze zpronevěry a porušování závazných pravidel hospodářské činnosti. V prosinci 1997 IPB zveřejnila seznam svých akcionářů s podílem nad jedno procento. Byla mezi nimi zastoupena i Nomura, která přes s. r. o. Nomura Capital kontrolovala 5,02 procenta IPB. Počátkem března 1998 rozhodla vláda o prodání 36procentního státního podílu v IPB Nomuře za 3,031 miliardy korun. V té době již Nomura přes s. r. o. Nomura Capital držela v bance více než pětiprocentní podíl a prostřednictvím firem spřízněných s bankou měla v IPB vyšší vliv. Ještě koncem března Nomura podle smluvních podmínek navýšila základní jmění banky o šest miliard korun a v dubnu posílila její kapitál o dalších šest miliard desetiletým podřízeným dluhem. Novým generálním ředitelem se stal Jan Klacek. IPB ohlásila za rok 1997 podle českých účetních standardů ztrátu jedenáct miliard korun po razantním navýšení rezerv a opravných položek o více než čtrnáct miliard korun. „Čistá banka se lépe řídí, prohlásil tehdy Thimothy Alston, zástupce auditorské firmy Ernst & Young. Informace o tom, že IPB a Česká pojišťovna uvažují o spojení vstupem do jednoho holdingu, se začínají v tisku objevovat v prosinci 1998. Valná hromada v červnu 1999 schválila záměr restrukturalizace finanční skupiny IPB na holding. Za rok 1998 IPB vykázala podle českých účetních standardů zisk po zdanění 528,7 milionu Kč. Rezervy a opravné položky posílila o více než tři miliardy korun na celkových 25 miliard. Týdeník EURO informoval o tom, že Nomura se chystá svůj podíl v IPB prodat (EURO 26/1999). Zástupce Nomury v dozorčí radě banky Randall Dillard uvedl, že Nomura se na žádnou banku ohledně prodeje akcií IPB neobrátila, nicméně potvrdil, že svůj záměr zůstat v bance dva až tři roky jako portfoliový investor nemění. Zájem o vstup do IPB a České pojišťovny projevila v prosinci 1999 německá Allianz. V lednu 2000 banka prodala pohledávky v celkové účetní hodnotě 12,7 miliardy korun za 8,2 miliardy dvěma komanditním společnostem, a to CZ Credit Real a společnosti Arta Real, jejichž financování bylo zajištěno samotnou IPB. Zástupci IPB a Nomury předali předsedovi vlády Miloši Zemanovi a ministru financí Pavlu Mertlíkovi nabídku na odkoupení majoritního státního podílu v České spořitelně. V květnu 2000 Allianz potvrdila jednání s IPB a Nomurou. Měla zájem o koupi IPB Pojišťovny. Druhým velkým zájemcem o IPB byla belgická KBC spolu s ČSOB. Její generální ředitel Pavel Kavánek předložil premiérovi plán na koupi IPB se státní zárukou za špatné úvěry. V pátek 16. června zavedla ČNB v bance nucenou správu.

(ina)