Znepokojení Američanů ukazuje, že berou Evropu vážně
Na počátku byl únik informací. Americký velvyslanec v NATO Nicholas Burns si postěžoval, že ho má na svědomí některá z delegací členských zemí. Porušila tak starou tradici hlásající, že o důvěrném jednání velvyslanců Atlantické aliance v Bruselu se veřejně nemluví.
O to zajímavěji se však „aférka“ jeví. Světový tisk informoval o tom, že Burns ostře kritizoval plány na budování samostatných evropských obranných kapacit, se kterými přicházejí Francie, Německo a některé další státy. Není tajemstvím, že Američanům by zvláště vadilo, kdyby si Evropané vytvářeli vlastní velitelství a vojenské plánování. Právě takové úvahy se ovšem z Paříže i Berlína ozývaly. Ale Američany údajně rozhořčilo nejvíce to, že se k francouzsko-německým představám přihlásil i jejich největší spojenec, britský premiér Tony Blair.
Britové opět na palubě.
Nicholas Burns krátce po svém bruselském vystoupení dorazil do Prahy na bezpečnostní konferenci Programu Atlantických bezpečnostních studií PASS (17. až 19. října), kde mimo jiné odpovídal na otázku týdeníku EURO týkající se uvedené záležitosti. Kromě rozhořčení nad únikem informací prohlásil, že informace světových médií byly zcela nesprávné. (V této souvislosti zmínil prestižní list Financial Times.) „Nemáme bližšího spojence než je Velká Británie,“ zdůraznil Burns.
Americký velvyslanec měl bezpochyby pravdu v jednom – pokud si někdo myslel, že Británie je nyní odhodlána s Francouzi a dalšími budovat evropskou obranu nezávisle na NATO, byl hodně daleko od reality. Pravdou je ovšem i to, že britská vláda teď skutečně projevuje větší vůli po spolupráci s Německem a Francií. Vrací se tak k tomu, co započal Tony Blair po svém příchodu do Downing Street číslo 10, sídla britského premiéra.
Blair v roce 1997 přebíral vládu ve chvíli, kdy se Británie dostala v rámci Evropské unie do izolace. Nový labouristický premiér tehdy naopak usiloval o to, aby se jeho země stala vůdcem Evropské unie. Proto přišel společně s Francouzi s projektem evropské obrany. Během války v Iráku, v níž se Londýn jednoznačně postavil na stranu Ameriky, se na dřívější iniciativy poněkud zapomnělo. Není však žádným překvapením, že nyní se Londýn tak trochu vrací tam, kde už jednou byl. Má ale jednu zásadní podmínku – společná evropská obrana musí být kompatibilní s NATO. Atlantická aliance má zůstat hlavním garantem nedotknutelnosti území jejích evropských členů. Unie může vojensky zasahovat v zahraničí jen v případě, že tuto misi z nějakých důvodů nebude moci nebo chtít převzít NATO.
Ať se Amerika čertí!
Rozhořčení některých amerických činitelů (o němž není pochyb) paradoxně může být pro stoupence společné evropské obrany příjemnou zprávou. Přinejmenším totiž dokazuje, že Washington bere evropské plány vážně. O Evropské unii se v minulosti mluvilo jako o ekonomickém obrovi, ale politickém a vojenském trpaslíkovi. Pokud by unie byla stále trpaslíkem, asi by nikoho v Americe nevzrušovala.
Řada proamericky naladěných Evropanů má dodnes trauma z toho, jak Washington po 11. září 2001 svým spojencům z NATO naznačil, že je vlastně nepotřebuje. Evropané tehdy projevili značnou ochotu pomoci, ale Američané v Afghánistánu zaútočili vlastními silami. Později se ovšem jasně ukázalo, že Spojené státy sice dokázaly zvítězit (samy nebo jen s nejbližšími spojenci) ve válkách v Afghánistánu i Iráku, ale na prosazení trvalého míru jim síly nestačí. Představa některých lidí v administrativě George Bushe, že součinnost s Evropany není zapotřebí, naprosto ztroskotala.
To, že Evropané mohou být v bezpečnostní politice úspěšní, navíc v minulých dnech potvrdila cesta ministrů zahraničí tří evropských velmocí – Německa, Francie a Británie - do Íránu. Výsledkem byl závazek Teheránu, že pozastaví svůj program obohacování uranu a zpřístupní svá jaderná zařízení. A účast britského ministra Jacka Strawa v delegaci hovoří sama za sebe.
Evropské slabiny.
Mnohem hůře je na tom ovšem Evropa, pokud jde o vojenské kapacity. Zaostávání evropských armád za Spojenými státy ve vybavení moderními zbraněmi je známou věcí. Bylo tedy naprosto oprávněné, když velvyslanec Burns dal v Praze jasně najevo, že spíše než na duplikování kapacit NATO by se Evropa měla zaměřit na posilování vojenských rozpočtů a jejich efektivnější využívání. Trochu pikantní je, že americký velvyslanec v této souvislosti pochválil Francii, která si přece jen vede podstatně lépe než jiné evropské země.
Burns dal koneckonců najevo, že má - nejen jako podřízený, ale také svými názory - mnohem blíže k americkému ministru zahraničí Colinu Powellovi než ke kritikovi „staré Evropy“, ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Velvyslancova vstřícnost vůči Evropě byla nakonec navzdory předchozí kritice až dojemná. „My Američané chceme zachovat NATO. Pokud to bude chtít Evropská unie také, poskytneme jí veškeré zdroje,“ prohlásil Burns na pražské konferenci.
