Nejslabším článkem šampionátu byli rozhodčí
Svého času světově uznávaný fotbalový trenér a odborník, Jugoslávec Zlatko Čajkovski začátkem sedmdesátých let minulého století předpověděl, že fotbal nepřežije rok 2000. Mýlil se, a to hodně. Právě v roce 2000, přesně 5. března, začala dosud nejmonstróznější akce v dějinách kopané, World Cup 2002. Onoho 5. března otevřel domácí Trinidad Tobago soubojem s Nizozemskými Antilami kvalifikaci o postup na světový šampionát v Japonsku a Jižní Koreji, v pořadí již sedmnáctý. O 29 volných míst (úřadující mistr světa Francie a obě pořadatelské země měly účast zajištěnu bez boje) se utkal rekordní počet 195 zemí. Než se 31. května 2002 začala výkopem v korejském hlavním městě Soulu finálová část, sehrály (opět rekordních) 777 utkání, v nichž padlo 2452 gólů.
Zidane versus Park.
World Cup 2002 přinášel dvě významné novinky. Poprvé se mistrovství světa nehrálo na evropském nebo americkém kontinentu a poprvé se finálový turnaj konal ve dvou zemích, navíc na dvaceti různých místech. Jak se ukázalo, ani jedna z těchto novinek nebyla na škodu, i když se hodně cestovalo a počasí se rozhodně nedalo označit za stálé. Problémem bylo snad jen posunutí šampionátu o dva týdny proti obvyklému termínu, aby se všech 64 utkání stihlo odehrát před příchodem monzunových dešťů. To předním hráčům z nejúspěšnějších evropských klubů zkrátilo čas regenerace po obtížné sezoně o polovinu a na výkonech řady z nich to bylo znát. (Před čtyřmi roky se ve Francii hrálo finále až 12. července.) Kdo očekával, že hvězdami turnaje budou slavní borci, jako Zidane, Figo, Beckham, Veron, Owen, Totti či Mendieta, byl zklamán. Faktem ovšem je, že jiní neméně vytížení skvělí hráči, jako Brazilci Rivaldo či Roberto Carlos, Němec Ballack nebo Španěl Raul se s tímto náporem dokázali vyrovnat a patřili k tahounům svých mužstev. Navíc je otázkou, zda by čtrnáct dní oddechu pomohlo vrátit formu hvězdám opotřebovaným množstvím ligových utkání i zápasů v evropských pohárech.
Vše je v rukou bossů nejmocnějších evropských klubů. Jen ti mohou rozhodnout, zda je ještě únosné hrát zejména Ligu mistrů v současné rozvětvené podobě. Právě oni tento systém s množstvím obtížných utkání prosadili a v jejich rukou jsou ony páky, které mohou současný stav změnit. Ovšem důvodů pro změnu zřejmě příliš nenajdou. Stamiliony, které investují do nákupu nejlepších hráčů, se vrátí tím spíše, čím více budou tyto drahé akvizice hrát. V případě, že se rychle opotřebují, čekají na svou příležitost zástupy dalších talentů. Jejich jména, náležitě zpopularizovaná v médiích, přitáhnou finance stejně jako ona již věhlasná (a již opotřebovaná).
Navíc majitele klubů ke změně nenutí ani divák. Fotbalový labužník sice dá vždy přednost jemným finesám a nečekaným fotbalovým nápadům Zidaneho nebo Figa před rychlostí Park Chi-songa nebo fotbalovou zavilostí Hasana Sase, ale většině fanoušků nejde ani tak o kvalitu hry, jako o dobrý výsledek „jejich mužstva“. A toho dokážou dosáhnout jak Zidanové, tak Parkové. Stadiony tedy zůstanou plné, zájem televizí o přenosy utkání se nezmění, investoři proto budou dále investovat a chmurná vize pana Čajkovskiho zůstane nenaplněna.
Co to pískáš!
Od počátečního utkání, v němž Senegal porazil úřadující mistry světa, se o asijském mistrovství hovořilo jako o šampionátu překvapení. Vedle Francouzů (mužstvo obhajující titul takto brzy skončilo poprvé v historii), se ze základních skupin nedostali ani další favorité: Argentinci, Portugalci a Chorvati. Nečekaně brzy skončila také Itálie, a rovněž od Anglie a Španělska se čekalo víc. Naopak hodně vysoko se objevily země, s nimiž se vůbec nepočítalo, Turecko, Jižní Korea, Senegal i Spojené státy. Přesto finále bylo tradiční. Probojovaly se do něj obě historicky nejúspěšnější země, Brazílie se stala mistrem světa již popáté, trojnásobní světoví šampioni Němci absolvovali sedmé finále. Tedy žádné překvapení, stejně jako se neobjevily žádné nové udivující systémy nebo alespoň herní varianty. Pokud jde o počet vstřelených branek, patřilo asijské mistrovství k nejslabším, statistici zaznamenali druhý nejnižší průměr gólů na zápas v dějinách šampionátů. Hůře se střílelo jen v roce 1990 v Itálii. A to ještě tentokrát až na čestné výjimky (Kahn, Rüstü, Friedel) brankáři nepatřili k oporám týmů.
Za této situace na sebe největší pozornost strhli rozhodčí. Bohužel se nepěly ódy o jich bezchybných výkonech, ale právě naopak. Ne že by to byla nějaká výrazná novinka, omyly sudích se propíraly při světových mistrovstvích již vícekrát a český stihomam spojený s fotbalovými arbitry (nejen na světových šampionátech) je příslovečný. Tentokrát však chyby rozhodčích dosáhly takové četnosti, že se ozval i předseda Světové fotbalové asociace Sepp Blatter. Přiznal, že při některých zápasech vinou sudích hluboce trpěl. „Ti starší jsou lepší, ale ti noví, to je hrůza,“ postěžoval si Blatter. A to již běžné rozhodně není.
Pozorný divák napočítal šestnáct zápasů, ve kterých sudí udělali evidentní a zásadní chyby, nejde tedy o žádné sporné ofsajdy. To znamená, že každé čtvrté střetnutí mohlo mít při solidním výkonu trojice rozhodčích jiný - relativně spravedlivější výsledek. Například Portugalsko by patrně neskončilo už ve skupině, do vyšších pater by postoupili Italové i Španělé a domácí Jižní Korea by nehrála (ještě že marně) o bronzové medaile. Přestože nejvíce křičeli Italové, které nejprve evidentně poškodil dánský asistent Jens Larsen za vydatné podpory hlavního arbitra Polla z Anglie dvěma neuznanými góly v utkání s Chorvatskem, a pak dorazil vyloučením Tottiho v osmifinále s Korejci Ekvádorec Moreno, na chyby arbitrů patrně nejhůře doplatili Španělé. Pokus Švéda Friska zlikvidovat je v osmifinále proti Irům sice ještě s vypětím všech sil přežili, ale co s nimi ve čtvrtfinále s Korejci provedla rukou společnou a nerozdílnou trojice Ghandour (Egypt) - Ragoonath (Trinidad Tobago) - Tomusange (Uganda), to již neustáli.
Podivné Blatterovo mýcení.
Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že všechny hrubé chyby rozhodčích byly záměrné. Někteří sudí (těch byla většina) se prostě výjimečně zmýlili, další na tak významnou soutěž prostě nestačili. Příkladem těch posledně zmíněných může být korejský sudí Kim Young-joo, který si v prvním utkání Brazilců s Turky vůbec nevěděl rady s Jihoameričany předčasně vybíhajícími ze zdi při trestném kopu a ještě za faul mimo pokutové území nařídil penaltu. Nebo co si myslet o Španělu Nietovi, který v nikterak výjimečně tvrdém střetnutí Německo-Kamerun udělil dvě červené a čtrnáct žlutých karet, zřejmě jen proto, aby si udržel na hřišti autoritu, o kterou mu ovšem nikdo neusiloval. Svým počínáním ji pochopitelně ztratil. Že takové a jim podobné výkony rozhodčích zlobí fanoušky, je celkem pochopitelné. Méně srozumitelné je pobouření šéfa FIFA, který dělá jako by jeho instituce s výběrem a nasazováním sudích neměla nic společného. „Je jasné, že za poslední čtyři roky se v té spoustě soutěží, které FIFA pořádá, nepodařilo vymýtit všechny špatné rozhodčí,“ přiznal sice Blatter, ale navzdory těmto nářkům nezačali s mýcením jeho podřízení ani v průběhu šampionátu. Těžko pochopit, že poté, co mexický rozhodčí Felipe Ramos Rizo zpacká utkání Francie-Uruguay, řídí ještě postupový souboj Paraguay-Slovinsko (opět diskutabilní vyloučení již ve 22. minutě), a dokonce i čtvrtfinále Brazílie-Anglie (tentokrát nenechal dohrát v jedenácti Brazilce).
Zpět na škváru?
Podobně jako Sepp Blatter však nemají nárok na velké nářky ani samotní hráči. Ti totiž rozhodčím jejich úkol na hrací ploše komplikují nejen chvályhodnou rychlostí hry, ke které se moderní fotbal dopracoval. Ve stejné rychlosti dokážou i rafinovaně a téměř neznatelně faulovat, provokovat protihráče, tahat soupeře, a to za cokoli, předstírat fauly na svou osobu, efektně padat, aniž by se jich kdokoli dotkl, přehrávat postižení, když se jich někdo skutečně dotkne, simulovat cokoli, nenápadně strkat, štípat, plivat… Všech těchto nečistých prostředků využívají či spíše zneužívají v míře vrchovaté a při každé vhodné (a někdy i zcela nevhodné) příležitosti. Hráči připravují podtrh za podtrhem vůči sobě a samozřejmě i vůči rozhodčím. Vyprávět by o tom mohl například holandský sudí Wegereef, který se v utkání Senegal-Uruguay dvakrát chytil na návnadu, kterou mu fotbalisté připravili, a odpískal dvě penalty (naštěstí na každé straně jednu) za zcela nezaviněné, nafilmované fauly před brankami.
Situaci rozhodčím ještě ztížily obří obrazovky umístěné na stadionech, na nichž diváci mohli kontrolovat každý jejich verdikt. Když již zmíněný sudí Rizo nezaznamenal faul Uruguayce Silvy, hodně podobný přestupku, za který předtím vyloučil Francouze Henryho, mohli si lidé v ochozech Silvův zákrok detailně prohlédnout osmkrát a vzali alespoň částečně spravedlnost do vlastních rukou. Na Silvu při každém jeho dotyku s míčem bučeli tak vytrvale, že to psychicky nevydržel a musel střídat.
Je zřejmé, že rozhodčí rychlosti hry a vynalézavosti hráčů již nestačí, a není to zdaleka jen jejich chyba. Napadá samozřejmě otázka, co s tím. Stejně postižený hokej si již vzal na pomoc techniku a zkoumání sporných situací na ledě pomocí videozáznamu mu jistě pomáhá. Jenže hokej se hraje na čistý čas. Fotbalový zápas přerušovaný zkoumáním videa by mohl trvat třeba tři hodiny, což je neúnosné. Možností by bylo posílit pravomoci současného čtvrtého rozhodčího, který by sledoval záznam za postranní čarou a měl při neshodě se sudím na hrací ploše právo posledního slova. I to by však zřejmě utkání neúměrně protahovalo. Rozšířit počet hlavních rozhodčích na dva (každý by zodpovídal za dění na jedné polovině hřiště) je další možností.
A pak je tu ještě jedna varianta, kacířská: vrátit fotbal k jeho pramenům a hráče na škvárová hřiště. Není sporu, že by to předstírané pády a hrůzné skluzy vymýtilo. Jenže stejně by vymizely i mnohé atraktivní prvky současné kopané, po nichž hráči zákonitě musí končit dobrovolným, tedy nezaviněným pádem. Vidina třeba Ronalda zkrvaveného po efektních zásazích míče se zadřenou škvárou v otevřených odřeninách není právě vábivá. Takže ani tudy cesta nevede.
Česká stopička.
Český fotbal se na dění v Japonsku a Koreji podílel minimálně. Fotbalisté chyběli na světovém šampionátu podeváté, z toho potřetí v řadě. Vyrovnali tak neslavný rekord ze sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Slabou útěchou pro ně mohlo být, že jejich přemožitelé z kvalifikace, případně baráže, byli relativně úspěšní a postoupili ze svých skupin. Ovšem přes čtvrtfinále se Dáni ani Belgičané již nedostali.
Vzhledem k tomu, že svými výkony si účast na turnaji nezasloužil ani žádný z českých hlavních rozhodčích, na japonských a korejských stadionech zastupoval Českou republiku jediný muž, a to ve funkci asistenta rozhodčího, tedy srozumitelně řečeno jako pomezní sudí. Stejně na tom byly Malajsie, Libanon, Singapur, Jordánsko, Maledivy, Indie, Mali, Zimbabwe, Uganda, Antigua, Salvador, Trinidad a Tobago, Kanada, Vanuatu a Nový Zéland, z Evropy již jen Rakousko, Bulharsko a Maďarsko. Dvaačtyřicetiletý vědec s praporkem Evžen Amler však českou pozici přece jen trochu vylepšil, když mu po předešlých solidních výkonech bylo svěřeno rozhodování v semifinále. Výše to ze zemí s jediným zástupcem dotáhl jen Kanaďan Vergara, který odmával utkání o třetí místo.
Jediným hráčem, který na šampionát cestoval z české nejvyšší soutěže, byl Slovinec Goran Sankovič z pražské Slavie. Věren své pražské tradici však byl i na mistrovství světa zraněn. Ostatně při výkonech Slovinců možná bylo dobře, že se jejich fotbalové blamáže aktivně nezúčastnil.
Ono to první asijské mistrovství s výjimkou velice pěkného finále a několika povedených utkání, mezi nimiž ční fotbalové retro z romantické doby kopané Brazílie-Kostarika, bylo vůbec hodně průměrné. Přesto už ve chvíli, kdy kapitán Brazílie Cafú zdvíhal nad hlavu trofej pro mistra světa, se po něm mnohým fanouškům začalo stýskat. A to je další záruka, proč se černá věštba fotbalového Nostradama Zlatka Čajkovskiho hned tak nenaplní.
