I tentokrát jsme prošli městem, abychom nahlédli do těch podniků, které jsou v Hradci nejčastěji zmiňovány a spojovány s kvalitní gastronomií.
Nebyla to procházka, při které bychom u vytržení obdivovali tamní podniky a šmahem zatracovali ty své oblíbené. Pokusme se alespoň z malé části zjistit, jak mnoho jsou ta která tvrzení opodstatněná.
Restaurace Duran
Z někdejší slávy tohoto podniku zbylo už jen jméno. Umístěna na počátku sídliště stranou centra města, nabízí Duran (na obrázku) už jen torzo toho, za čím sem jezdili hosté ze široka daleka. V tristním, zpola sektorovém interiéru jako vystřiženém z dob třeskuté normalizace dnes dostanete průměrnou, ničím zajímavou nabídku. Navíc si na vše počkáte, přes prázdnou hospodu se personál nepřetrhne, aby vás objednal, zdebarasoval nebo zkasíroval.
Salonky s plnodřevěnými zástěnami, unuděná, zpomalená obsluha, teplé pivo – i nealkoholické, což je zvlášť nechutné. O jídlech, štědře nastavovaných umělými náhražkami, se ani nechce mluvit. Sympatickým se zdálo být pořádání etnických týdnů, v tomto čase je to japonský. Ovšem pokud má tato nelehká kuchyně být alespoň dílem autentická, musí ji připravit znalý kuchař. Když nepřipraví řádně ani polévku, nemůžete od toho zdejšího čekat kdovíjaké zázraky při přípravě náročných kreací japonských.
Zkrátka počáteční náskok, který hospoda kdysi měla, je pryč. Zbyl jen smutek. Doby, kdy se na obřím grilu škvířilo nesčetně porcí masa, jsou v nenávratnu. Vše svědčí o tom, že druhdy v dobrém profláknutý Duran je dnes místem, kam zajdou lidé z nedalekého sídliště. A potom ti, kdo s jistou nostalgií možná očekávají návrat starých dobrých časů.
U Radnice
Opět žádný důvod k velkému jásání. Stoly jsou sice slušně založeny, židle potaženy látkou, což jim dává jistou vznešenost. Ovšem to je jen pozlátko, které neukryje ostatní nedostatečnosti. Jakmile zvednete oči nad úroveň pohledu, spatříte pravou tvář podniku. Nešťastná vertikální svítidla budí zdání, v případě jejich instalace na rohových sloupcích baru, jakési ponuré svatyně kteréhosi z temných bratrstev.
Stěny jsou holé až syrové, pár Werichových podobenek nemá sílu to změnit. Lístek se tváří originálně a „profrancouzsky“, jídla samotná však nebudí nadšení. Pohledově není s „dřevorubeckými“ porcemi nijak pracováno, chuťový efekt je jen o malou čárku výše. Snaživému číšníkovi chybí trocha optimizmu, svým projevem jej dokonce ubírá i těm, kdo vstoupí. Zarážející je také nabídka rozlévaných vín. U radnice, kde se tváří jako špička hradecké gastronomie, rozlévají pouhá tři, všechna zahraniční, a žádné, nad kterým by srdce vínamilce zaplesalo. Nemohl jsem se tam zbavit dojmu jisté odevzdanosti, nezájmu, lhostejnosti. Podobně jako v Duranu. Atmosféra, služby i kuchyně zde, vše mne znovu utvrdilo o zřídkavých možnostech kulinářského vyžití ve městě.
U Rytíře
Středověká krčma, od níž jeden nečeká mnoho, se překvapivě ukázala jako příjemný podnik. Interiér je stylový, nepřehnaný a působí hodnověrně. Nehledejte zde kdovíjaké zázraky, ale to, co podnik slibuje, také plní. Středověká atmosféra tu je, pozorná a vstřícná obsluha také. Trochu problém budete mít s kuchyní. Ne snad co do kvality jídel, spíše s jejich výběrem.
Některé položky na lístku, kuřecí prsa s broskví například, snad pamatují ještě rytíře, o němž je řeč v názvu. Úplná je také absence těch drobných a tolik populárních pochoutek k pivu. Utopenci, pivní sýr, buřty na pivu, abych zmínil jen ty, na které vzpomenu, nebo třeba škvarková pomazánka. Jídla, která na jídelníčku naleznete, mají potom názvy rádoby vtipné, levné, ba trochu odrazující. V kovových deskách zakutá nabídka inzeruje třeba Upálenou jeptišku!
Pokud ale máte chuť na volný, relaxační večer se slušně ošetřeným pivem, nijak mimořádně labužnickou kuchyní, zato však působivou atmosférou, toto vše U rytíře naleznete.
