Stalinovo spiknutí s Hitlerem z léta 1939 se ukázalo grandiózním strategickým omylem
Většina dějepisců je dnes zajedno, že neblahý osud Evropy nebyl zpečetěn přepadením Polska, nýbrž již o týden dříve, 23. srpna 1939 – podpisem dohody o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem. Ta vstoupila do dějin pod názvem pakt Molotov-Ribentrop. „Tajný protokol“ k paktu, zachycující představy Stalina a Hitlera o rozdělení Evropy, je dávno odtajněn – včetně map vyznačujících nové hranice středem Polska odsouzeného k vymazání. Současná ruská moc zaujala k tomuto do nebe volajícímu mezinárodnímu zločinu obranný, až útočný postoj. Válku v podstatě vyprovokovalo Polsko vlastní neústupností. Stalina k činu doslova donutila sobecká a proradná politika západních demokracií. To ony štvaly Německo k válce proti Sovětskému svazu a odmítaly jakékoli návrhy na společnou obranu proti agresorovi. Moskva, vědoma si jejich liknavosti, se musela sama postarat o vlastní zájmy. Uzavřením paktu o neútočení prý získala potřebný čas k lepší přípravě na neodvratný střet.
Jen co je pravda, zbabělí vůdci západních zemí vskutku propásli příležitost zastavit agresora v raném stádiu – dokud nacistický režim nepředstavoval opravdovou hrozbu pro lidstvo. Na rozdíl od Ruska však Anglie a Francie oficiálně odsoudily mnichovskou zradu jako nejhanebnější kapitolu svých dějin. Stalinovo spiknutí s Hitlerem se však ukázalo grandiózním strategickým omylem. V létě 1939 bylo totiž Německo mnohem méně připraveno k velké válce než o dva roky později. Jeho vojenský průmysl byl v plenkách, scházely strategické suroviny. I dobytí slabého a technicky zaostalého Polska dalo Hitlerovi zabrat. Celý další rok musel posilovat vojenské svalstvo, než se osmělil zaútočit na Francii. Bůh ví, zda by si vůbec troufl na Polsko, kdyby mu Sovětský svaz nezajistil spolehlivé zázemí na východě. Berlín se vůbec necítil pevný v kramflecích. Dokonce takové prázdné a zpozdilé gesto Londýna, jakým bylo podepsání spojenecké smlouvy s Varšavou 25. srpna 1939, vyvedlo Hitlera natolik z míry, že odročil začátek vpádu z 26. srpna na 1. září. Německo dozrálo k válce s Ruskem až poté, co porobilo skoro celou evropskou pevninu a převedlo její hospodářství na válečnou kolej. Řečeno jinak, v létě 1939 žádná smrtelná hrozba nenutila Stalina ke spolčení s ďáblem – ba naopak. Stalin se na rozdíl od Chamberlaina a Daladiera netěšil iluzemi, že svým jednáním odvrací velkou válku. Naopak, velkou válku si přál, chtěl se na ní podílet a dostat díl lupu. Dne 19. září – poté, co sovětská vojska provedla územní zábor v souladu s tajným protokolem k paktu – podepsali Hitler a Stalin prohlášení o rozdělení Polska.
Dál už to šlo jako po másle. Dne 27. září Ribentrop podepsal v Moskvě novou smlouvu – tentokrát již nikoli o neútočení, ale o přátelství a společných hranicích. Tato smlouva formálně činila ze Sovětského svazu spojence nacistického Německa. Odpovědnost za případné pokračování války prý nesly Anglie a Francie. Sovětskou pozici „dialekticky“ zdůvodnil Molotov ve slavném projevu 1. listopadu 1939: „V posledních měsících pojmy jako ,agrese‘ a ,agresor‘ dostaly nový konkrétní obsah… Německo nyní usiluje o ukončení války a nastolení míru, zatímco Anglie a Francie trvají na jejím pokračování a odmítají uzavřít mír. Role se, jak vidíte, vyměnily… Vládnoucí kruhy Anglie a Francie se staví do role bojovníků za demokratická práva národů a proti hitlerismu… Nejde jim prý o nic menšího než o ,zničení hitlerismu‘. Dobře však víme, že ideologii nelze zničit vojenskou silou… Proto vést válku za zničení hitlerismu pod falešnou vlajkou boje za demokracii je nejen nesmyslné, ale přímo i zločinné.“
Spojenecká pomoc hitlerovskému Německu se neomezovala na dialektickou propagandu. Již v říjnu téhož roku sovětská strana nabídla spojenci námořní základnu u Murmanska, kterou Němci používali pro opravy a tankování lodí a ponorek během norského tažení. Sovětské ledoborce převáděly přes Arktidu německé válečné čluny útočící na Anglii. O ekonomické pomoci darmo mluvit. Rusko aktivně sabotovalo hospodářskou blokádu Německa – ve velkém mu dodávalo ropu, obilí, bavlnu, dřevo, barevné kovy, azbest a fosfáty tolik potřebné pro válečný průmysl. Ve třetích zemích Rusko působilo jako obchodní agent Německa – grafit z Madagaskaru, wolfram a kaučuk z francouzské Indočíny nakoupené údajně pro vlastní potřebu putovaly po železnici do německých továren. Poslední vlak plný strategických surovin překročil rusko-německou hranici o půlnoci 22. června 1941 – pouhých několik hodin před zahájením německého leteckého útoku na Kyjev. Když ráno téhož dne německý velvyslanec Schulenburg navštívil Molotova, aby mu přečetl memorandum, že se Německo rozhodlo vyslat ozbrojené síly na sovětské území v důsledku „očividné sovětské hrozby“, šéf sovětské diplomacie se zmohl jen na bezradné hlesnutí: „To jsme si od vás nezasloužili.“
Ale zasloužili.
