Trucy, anebo reformy

Ať už se koalice s opozicí dohodne, nebo ne, jsou si souzeny

Minulé úterý se Poslanecká sněmovna sešla ke své jedenácté schůzi. Sociální demokracii se nepodařilo rozšířit její program o debatu týkající se české pozice k euroústavě. Stejně dopadl i její návrh na vytvoření vyšetřovací komise, jež by prošetřila činnost Kubice a dalších celorepublikových policejních útvarů. Do třetice si „neškrtli“ komunisté, kteří chtěli ve sněmovně rozpoutat diskusi o umístění americké radarové stanice. Ne, že by to byla témata nedůležitá, pozornosti sněmovny nehodná. Na své by si nepochybně přišel i politicky vyspělý televizní divák, neboť už jen Zaorálkova zmínka o „buranských“ výrocích vicepremiéra Alexandra Vondry a prezidentova tajemníka Ladislava Jakla na adresu europoslance Jo Leinena slibovala adrenalinový přímý přenos. Dotyčné tři návrhy ale neprošly, poněvadž když se o nich hlasovalo, koalici chybělo ve sněmovně devět poslanců, ale opozici ještě o jednoho víc.

Premiér Mirek Topolánek se sice nedávno vyjádřil, že ČSSD patří do opozice, která tím bude silná a schopná vládu účinně kontrolovat. Leč kontrola se nejspíše odkládá už proto, že zatím ani není co kontrolovat. K jednotnému názoru na euroústavu a americkou radarovou základnu má totiž kvůli zlobivým zeleným i sama vláda ještě daleko. Na diskusi s opozicí proto není připravena. Zatnout ji však preventivně tipec bylo od vládní koalice nemoudré. Vláda, jež opoziční údery nevrací, ale vyhýbá se jim, neimponuje.
Neimponující vláda stojí navíc ve sněmovně na kuří nožce. Jestliže totiž poslanec Miloš Melčák míní dále hlasovat s levicí, pravolevý poměr sil ve sněmovně bude „viset“ na nevyzpytatelném Michalu Pohankovi a při častých absencích poslanců může být leckdy opět vyrovnaný. „My tohle téma (myšlena je euroústava a Kubicův útvar) budeme vracet a věřím, že se nám to… podaří do programu dostat,“ prohlásil po koaličním trucu místopředseda sněmovny za ČSSD Lubomír Zaorálek. Stalo se obratem. Z iniciativy poslaneckého klubu ČSSD jejich spolustraník, předseda sněmovny Miloslav Vlček ruče svolal mimořádnou schůzi horní komory na odpoledne 7. února. Kromě postoje České republiky k euroústavě a Kubicovy zprávy má být na jejím programu americký radar a nádavkem kauza údajné korupce vicepremiéra Jiřího Čunka. Má být, ale nemusí. Poslední mimořádná schůze, kterou si ČSSD vymohla kvůli „předvolbě“ předsedy sněmovny Miloslava Vlčka, skončila 17. ledna po čtvrthodince tím, že trojkoalice zablokovala schválení programu. Ačkoli dva dny na to získala Topolánkova vláda důvěru a ČSSD s KSČM postavení opozice, vzájemné naschvály pokračují.
Přitom na obzoru je další „důvod k válce“, totiž snaha ČSSD instalovat Jiřího Paroubka do čela sněmovny. Sociální demokracie má sedm týdnů před sjezdem, na němž se Jiří Paroubek chystá vyhlásit program modernizace strany. Ještě probíhají některé ze sociologických výzkumů na téma, jak se ČSSD a její vůdcové jeví veřejnosti, které sociální skupiny strana oslovuje a které a proč ne a co vykonat, aby se stala atraktivní zejména pro mladé lidi a pro liberální intelektuály. Paroubek chce zároveň zavést volbu základních a středních funkcionářů členskou základnou a výběr kandidátů ČSSD do voleb korigovat sociologickými průzkumy jejich veřejné přijatelnosti. Tím se dostává do střetu s okresními a krajskými výbory a jejich předsedy, neboť tím atakuje jejich dosavadní privilegia. Zároveň naráží na stále ještě citelný vliv nepřátelsky naladěného Miloše Zemana. Není jen tak, že navzdory Paroubkovým apelům zlínská organizace ČSSD nezrušila členství poslanci Miloši Melčákovi, jenž má s Milošem Zemanem přátelské vztahy.
Chce-li Paroubek na sjezdu obhájit funkci předsedy ČSSD a prosadit její modernizaci, nemůže se tam objevit jako politik za zenitem. Předsedou vlády do té doby už nebude, ale šéfování sněmovně je také slušná výztuž! Problém není v tom, že by trojkoalice upírala na tento post sociální demokracii jako nejsilnější opoziční straně nárok. Je v Miloslavu Vlčkovi, jenž po vyslovení důvěry Topolánkově vládě přestal být vázán slibem toliko dočasného předsednictví. Vlček může odstoupit, ale na jeho židli nemusí usednout právě Paroubek. Rošádu je třeba předjednat a ODS nikterak nespěchá dát sociální demokracii příslušné záruky. Bez nich se ale Paroubek o Vlčkovo vystřídání pokusit nemůže. Kdyby si s ním trojkoalice „pohrála“ a předsedou sněmovny jej obratem nezvolila, dostavil by se na sjezd ČSSD hendikepován. Naštěstí věci jsou jasné. ČSSD potřebuje dosadit svého předsedu Jiřího Paroubka do čela Poslanecké sněmovny a Mirek Topolánek zase potřebuje od ČSSD záruku, že pomůže na svět trojkoaličním reformám alespoň v tom rozsahu, na němž se vyjednavači obou stran dohodli koncem minulého roku, když ještě počítali se společnou vládou. Místo institucionální dohody zainteresovaných stran, o kterou stál Topolánek, se nejspíše dočkáme něčeho méně vznešeného, totiž handlu podle zásady „něco za něco“. Jestli se na něm koalice s opozicí dohodnou, dostane se v Parlamentu i na opoziční témata a zároveň na jakési vládní reformy. A když se nedohodnou, měla by koalice i opozice začít připravovat předčasné volby. I v tom si jsou souzeny. Sama je neprosadí ani jedna, ani druhá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu