Říkat lidem „máte padáka“ se loni ukázalo být jako dobrá strategie k vítězství ve volbách. Jenže to pořád ještě nestačí k efektivnímu vládnutí.
O Hillary Clintonové její spolupracovníci říkali, že má – až na to nešťastné anticharisma – všechny předpoklady k dobrému vládnutí. Zakládala si na dokonalé přípravě, dokázala v zákulisí vykovat předběžný konsensus ke každému návrhu, její tým šlapal jako orchestr a měla talent k dokonalému sebezapírání, takže přátelsky povečeřela třeba i s Newtem Gingrichem. Od dob, kdy se světovlády skrze televizi a twitter ujalo jedno veliké CHARISMA, se zdá být nad slunce jasnější, že tyhle ctnosti by si mělo též co nejrychleji osvojit.
Propadák
Prvních 70 dní Donalda Trumpa totiž bylo monumentálním propadákem, který snad nemá od poloviny 20. století obdoby. S rozjetou ekonomikou, mohutnou republikánskou převahou v Kongresu a směšně chabou mocí bezmocných médií, Trump dosáhl rekordně nízké obliby 35 procent. K této metě se jeho předchůdce Barack Obama za mnohem horší hospodářské situace ani nepřiblížil a George W. Bush k tomuto výkonu potřeboval celých sedm let, během nichž do USA z Blízkého východu nepřetržitě putovaly stovky rakví zabalených do americké vlajky.
Samozřejmě neuběhlo ještě ani 100 dní, jenže na začátku prezidentství to není až tak krátká doba. Pouze Bush mladší se v nedávné minulosti těšil podpoře stejnobarevné (v jeho případě červené) dolní komory Kongresu celé tři čtvrtiny svého období. Barack Obama a Bill Clinton měli modrý Kongres pouhou čtvrtinu (tu první) a Bush starší a Reagan nezažili červenou sněmovnu ani jednou. Jak vidno, pro typického amerického prezidenta je běžnější bojovat s nepřátelským Kongresem, přičemž zhruba za 600 dní budou mezivolby. Ještě se někomu zdá být 70 dní málo?
Přečtěte si o trojici mužů, kteří mají na prezidenta Trumpa znatelný vliv:
Kdo řídí Trumpa aneb Tři šedé eminence v pozadí nového pána Bílého domu
Trump během nich stačil úplně projet „svůj“ zákon o zdravotní péči (návrh ve skutečnosti připravili spolupracovníci a prezident si jej ani pořádně nepřečetl) a vyhrožovat „svým“ zákonodárcům, že v případě neúspěchu „po nich půjde“. Ukázalo se, že stát přece jen není developerská firma. Kongresmani jsou u domácích konstituentů dnes často oblíbenější než prezident a vzpírat se Trumpovým výhrůžkám se jim může dokonce vyplatit.
Tvít má krátké nohy
Twitterový účet se ukazuje být ve (stále ještě funkční a neohebné) demokracii přesně tak škodlivým prostředkem k vládnutí, jak rychle uměl získávat body před volbami. Dekret o „cestovním zákazu“ (travel ban) stále blokují soudy a prezidenta možná dostihnou jeho vlastní velkohubá prohlášení. Jak chce dnes Bílý dům argumentovat, že se nejedná o protiústavní perzekuci jedné víry, když Trump před volbami sliboval zákaz vstupu právě a jen muslimům?
Už se mu začínají nevyplácet i prostoduchá hesla, že po zvolení půjde všechno „easy“, protože on umí věci rozhýbat a vyčistit Washington od byrokratů. Je pravda, že 550 míst v administrativě je kvůli zmrazenému nabírání stále neobsazeno a další úředníky (třeba z Agentury pro životní prostředí) brzy čeká výpověď. „Od Trumpa je to výpadek rozumu. Byrokraté většinou inklinují k tomu, aby prezidentovi poskytli to, co požaduje. Teď budou jeho návrhy dokonce brzdit,“ říká George C. Edwards, autor knihy Predicting The Presidency.
Tým nejbližších poradců a spolupracovníků v Bílém domě Trump obsadil nezvykle rychle. Jak se ukazuje, až příliš rychle. Výsledkem jsou dva znesvářené tábory (Priebus a Bannon versus Kuchner a Cohn), které spolu bojují prostřednictvím oněch slavných „leaks“ do tisku. Aby toho nebylo málo, probral se i dosud somnabulní Senát (též ovládaný republikány) a začal plnit svou běžnou roli, totiž vyšetřovat vážná podezření, že volební agendu loni pomáhali nastolit ruští hackeři.
Závod ke dnu
Ano, jsou to jen dva a půl měsíce. Trump předvedl parádní start, který mu zřejmě v kategorii „prvních sto dnů“ vynese titul nejrychlejšího plavce v závodě směrem ke dnu, ale pořád má dost času, aby se odrazil a plaval nějakým normálním stylem. Když tak v předešlých měsících výjimečně činil (třeba při obsazování uprázdněného křesla v Nejvyšším soudu), docela se mu dařilo.
Ani při zahraničních návštěvách si nepočínal zrovna nedůstojně. Třeba mu záhadu hlavolamu své neutuchající popularity při nadcházející návštěvě prozradí Miloš Zeman. Má to sice po prvních minutách spíše rysy apokalypsy, ale možná z toho bude nakonec nějaký neškodný rodinný film. Třeba takový Nixon od Olivera Stona.
Přečtěte si další komentáře Luboše Hegera:
