„Nebudou tak velké a tak intenzivní jako ty ve zvláštním období,“ řekl. Když první muž země sáhne po srovnání současného stavu s nejhorší etapou moderních kubánských dějin, jde do tuhého.
„Zvláštní období“ je zjemňující nálepkou kritických let po rozpadu Sovětského svazu, kdy ze dne na den přestala Moskva posílat Havaně peníze a v plné nahotě se projevil tragický stav kubánského hospodářství.
Období v podstatě znamenalo hladovění Kubánců a život bez benzinu. Mírné zlepšení přinesly až pomoc z Venezuely a otevření ostrova turismu. Teď se přízrak hospodářského kolapsu vrací.
Trest za Madura
Vláda v Havaně má o viníkovi jasno. Ze všech problémů jako vždycky obvinila USA. „Americká administrativa teď jedná s větší agresivitou než kdy předtím,“ řekl Díaz-Canel. Důsledkem americké blokády je podle něj propad dovozu ropy, na níž je Kuba závislá. Země dokáže z vlastní těžby pokrýt jen asi 35 procent své spotřeby, zbytek dováží z Venezuely.
Souhlasíte se stupňováním sankcí proti Kubě?
Americký prezident Donald Trump ještě víc utahuje šrouby. Embargo, které USA vůči Kubě uplatňují od roku 1962, v září prodloužil nejméně o další rok.
Navíc rozšířil seznam sankcí i na prominenty, kteří řídí zahraniční mise kubánských zdravotníků. Jejich „pronájem“ do ciziny je pro vládu v Havaně nejvýnosnějším zdrojem deviz. Jen za loňský rok takto získala šest miliard dolarů. Podle disidentské organizace UNPAC jde ale o formu moderního otrokářství, protože stát bere zdravotníkům ze mzdy až 90 procent.
Trumpova administrativa dále zpřísnila zákaz bankovních transakcí spojených s Kubou i na operace přes třetí osoby. „Zavádíme další kroky k finanční izolaci kubánského režimu. Spojené státy ho viní z útlaku Kubánců a z podpory diktatur, jako je nelegitimní Madurův režim ve Venezuele,“ řekl americký ministr financí Steven Mnuchin.
Na seznam sankcí přibylo také několik dalších podniků, které vlastní kubánská armáda. A americká sociální síť Twitter zablokovala účty předním kubánským prorežimním novinářům i exprezidentovi Raúlovi Castrovi, který je stále považován za faktického vládce ostrova. Twitter krok zdůvodnil „porušením pravidel“a kubánští novináři se pro jednou mohli pohoršit nad cenzurou.
O Kubě čtěte více: Melouchy, okrádání státu a svádění turistek. Kubánský recept, jak přežít za 30 dolarů
Znovu zakázaný ostrov
Vyostření vztahů mezi Washingtonem a Havanou drtivě dolehlo na turistiku. V létě zakázala Trumpova administrativa Američanům cestovat na Kubu výletními zaoceánskými loděmi a soukromými jachtami. Přitom před zákazem jen za prvních pět měsíců roku takto připlulo na ostrov 140 tisíc Američanů, 800 tisíc dalších rezervací zákaz ale prostě škrtnul.
Skončila také možnost cestovat na ostrov na vzdělávací pobyty, což někteří Američané využívali jako elegantní kličku, jak se na Kubu legálně dostat. „Tato opatření způsobila pokles turismu o 20,3 procenta,“ uvedl kubánský ministr turismu Manuel Marrero. Země tak letos počítá téměř s milionovým výpadkem v počtu zahraničních návštěvníků.
| Miláček Kubánců? Kanada |
|---|
| Přes všechny problémy získala Kuba jednoho spojence. Je jím kupodivu kapitalistická Kanada. Ta jako jedna z prvních zemí investovala na ostrově do těžebního a turistického průmyslu. Kanaďané také tvoří třetinu všech návštěvníků ostrova. Jako jedni z mála národností mají povolený tříměsíční bezvízový vstup do země. Na Kubě působí přes 80 kanadských firem.
Režim dokonce částečně odškodnil Kanaďany, kterým byl po revoluci zabaven na ostrově majetek. Spolupráci utužil expremiér Kanady Stephen Harper, který má k ostrovu osobní rodinné vazby. Běžní Kubánci Kanaďany milují a hrdě na oblečení nebo na autech vystavují vlaječku s javorovým listem. Souznění obou národů obvykle vysvětlují i zlomyslnou narážkou: „My i Kanaďané máme za souseda stejného velkého rivala. A to nás spojuje.“ |
Je to obrat o 180 stupňů. Když v roce 2016 předchozí americký prezident Barack Obama povolil po dlouhé době komerční lety a turistické plavby na Kubu, katapultovalo to Američany rázem na druhé místo mezi návštěvníky - hned za Kanaďany.
Zapomeňte na Obamu
Kubánci procházejí hlubokou deziluzí. Před deseti lety uvěřili ve změnu, když shodou okolností ve stejný čas nastaly dvě příznivé okolnosti: do ústraní odešel dlouholetý vůdce Fidel Castro a ve stejný moment v USA vyhrál volby Barack Obama, který zvolil vůči socialistickému ostrovu velmi smířlivý tón.
Euforie však Kubánce brzy přešla, protože transformace se zadřela dřív, než pořádně začala. Jedinou skutečnou změnou je povolení drobného podnikání, na něž získalo v jedenáctimilionové Kubě licenci už 600 tisíc lidí. Kubánská vláda ale dosud nepřipustila ani svobodné volby, ani plnohodnotné uvolnění trhu.
Donald Trump teď navíc odvoláním Obamových vstřícných kroků vlastně poskytl kubánskému režimu alibi - hospodářský rozklad může svést na USA. „Embargo - nejdelší genocida v dějinách,“ hlásají na ulicích Havany obrovské billboardy s vyobrazenou oprátkou.
Běžní Kubánci si ale z takového alibismu jen dělají legraci. Kuba by při dobrém vedení měla všechny předpoklady stát se prosperující zemí. Má vzdělané obyvatele, solidní nerostné bohatství, ideální přírodní podmínky pro zemědělství i turismus. Klíčovým problémem je ovšem v současnosti vedle nefunkčního socialistického hospodaření to, že nikdo prostě nemá peníze. Ani vláda, ani podniky, tím méně spotřebitelé. Potřebné finance tedy mohou přijít jedině zvenčí.
Poslední hodný strýček
Ovšem právě příliv standardních přímých soukromých investic vláda nechce připustit. Místo toho se až dosud držela modelu, který na Kubě (ne)funguje vlastně už od momentu, kdy k jejím břehům připlul Kryštof Kolumbus. Vždycky byl za mořem někdo, kdo Kubu - byť ze zištných důvodů - zaštítil. V koloniální době Španělsko, v první polovině dvacátého století USA, v té druhé Sovětský svaz. Před časem převzala roli hodného strýčka Venezuela, která má ale teď dost vlastních starostí.
Kuba se tak musí poprvé v historii postavit na vlastní nohy. Bez peněz zvenčí a s rozvrácenou ekonomikou to ale jaksi nejde. Pro záchranné lano proto natahuje ruku k novému patronovi - ideologicky spřízněné Číně. Ta například v poslední době investovala 700 milionů dolarů do pobřežních resortů. Obnovu muzeálního vozového parku zase zajišťuje čínská značka Geely, jejíž vozy tvoří většinu nových aut na kubánských silnicích. Částečně se montují přímo na ostrově.
| Rusové se vracejí |
|---|
| Uprostřed gradujícího napětí mezi USA a Kubou přijel na návštěvu Havany počátkem října ruský premiér Dmitrij Medveděv. Je to vnímáno jako gesto, že Rusko chce situaci využít a obnovit svůj vliv v Karibiku. „Rusko se nepoddá vnějšímu tlaku, stejně jako Kuba, a odpovědí na tlak musí být naše těsnější spolupráce,“ řekl Medveděv. Rusové k ní udělali krok už v roce 2014, když odpustili Kubě 90 procent dluhu z dob sovětské éry, který činil přes 35 miliard dolarů.
Při setkání s prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Kuby Raúlem Castrem (který zůstává faktickým vládcem ostrova) hovořil Medveděv o možných dodávkách letadel či lokomotiv. Rusové také chtějí poskytnout 34 milionů eur na renovaci klíčového kubánského ocelářského podniku Acinox. Medveděv naopak popřel, že by jednal na ostrově o rozmístění ruských raket středního a krátkého doletu. |
Z Číny také dorazila úvodní dodávka vagonů, kterých má v následujících dvou letech přijít celkem 240. Jde o první nové vozy na kubánské železnici po 44 letech. „Vlak složený z čínských vagonů zahájil čtrnáctihodinové jízdy mezi Havanou a druhým největším městem Santiagem de Cuba,“ informovala agentura Nová Čína.
Číňané jsou ale pragmatici a v Latinské Americe hledají hlavně obchodní příležitosti. Jenom kvůli ideologické blízkosti nebudou Kubu nevratně dotovat, jak to kdysi dělal Sovětský svaz. Pomoc má své limity a Číňané budou chtít své investované peníze dříve či později dostat zpátky a se ziskem.
Úniková cesta z prohlubující se krize je tak zatím na Kubě v nedohlednu. Kubáncům zbyla jediná smutná jistota. Transformace, v niž nadšeně uvěřili po odchodu Fidela Castra, se odkládá na neurčito.
Autor je spolupracovníkem redakce
Čtěte také:
Uspět v Latinské Americe je těžké, spoléhat jen na kvalitu produktů nestačí
Esej: Když se tře bolívar s nouzí
Občanskou válku vystřídala chuť utrácet. Kolumbie čeká na investice
