Tržní cena povolenky musí být náklad

Systém obchodování zaručuje racionální chování

Trh s emisními povolenkami je jedním z fenoménů poslední doby, přičemž hlavní roli v systému obchodování hrají producenti elektřiny. Není nic jednoduššího než spojit úvahu o rostoucích cenách elektřiny s vývojem na povolenkovém trhu. Takto lze snadno dospět k závěru, že energetické firmy zdražují elektřinu, protože do ceny započítávají jako náklad cenu povolenky, kterou však dostaly alokačním plánem zdarma. Laik se zlobí - firmy na povolenkách vydělávají, a přitom elektřina pořád zdražuje! Situace se může jevit i tak, že energetické firmy si díky systému obchodování s povolenkami přijdou na slušné peníze, aniž by hnuly prstem (viz Povolenky míchají elektřinou, EURO 38/2006). Když se však zamyslíme nad podstatou problému, zjistíme, že pravda je mnohem složitější.

Tržní hodnota povolenky.

Dostal-li někdo povolenku zdarma, neznamená to, že pro něj nemá hodnotu. Kdyby tomu tak bylo, pak by systém nefungoval, což neodpovídá realitě. Fakt, že provozovatelé zařízení v rámci systému započítávají do nákladů tržní, a nikoli pořizovací cenu povolenky, je podstatou systému jako takového. I povolenka, kterou provozovatel dostane zdarma, totiž má svoji tržní hodnotu. Pokud ji provozovatel spotřebuje, přijde o možnost ji prodat a uskutečňuje náklad ušlé příležitosti (takzvaný oportunitní náklad). Bere-li firma při svém rozhodování v úvahu cenu povolenky, je motivována, aby „špinavé zdroje“ utlumovala, a naopak preferovala ty „čisté“, a tedy efektivní.
Článek správně uvádí, že většina povolenek (více než 95 procent) byla přidělena zdarma. Kdyby ovšem provozovatelé, kteří je dostali zdarma, s povolenkou nepracovali jako s nákladem v její tržní ceně, chovali by se v případě, že dostali povolenek dostatek, jako by systém vůbec neexistoval - a systém by nerozvinul svůj motivační prvek. Což je pochopitelně proti jeho logice. Lze sice namítnout, že do nákladů by měly být povolenky započítávány, jen když se musejí nakoupit, ale tato úvaha popírá fundamentální principy ekonomické teorie v oblasti nákladů.
Úvaha, že energetické firmy spekulují o ceně povolenky tak, že uměle vytvářeným nedostatkem tlačí cenu nahoru, a pak berou zisky za rostoucí prodeje elektřiny, je sice zajímavá, nicméně hovoří proti ní fakta. Především, energetické společnosti jsou sice klíčovými producenty, nicméně na dnešním trhu to vůbec neznamená, že jsou současně těmi hráči, kteří dokážou uměle ovlivňovat cenu. Taková otevřenost systému, aby na něm mohlo působit neomezeně zprostředkovatelů, obchodníků a investorů, je jednou z klíčových podmínek jeho likvidity.

Kartelová dohoda je nepravděpodobná.

Objem povolenek v systému je tak velký, že umělé ovlivnění ceny by museli zkoordinovat významní hráči v celé Evropě, a to si lze v praxi obtížně představit. Nehledě na to, že značné množství povolenek mohou držet spekulanti, a to třeba i proto, aby minimalizovali případné ekonomické ztráty po propadu cen letos na jaře. Jednoduchá úvaha, kterou podpořila i v článku často citovaná společnost Pravda Capital, že díky přebytku povolenek na trhu cena klesne k nule, se nepotvrdila. Že by ale důvodem byla kartelová dohoda energetických firem, je nepřiměřeně odvážné tvrzení. Navíc jestliže něco firmám komplikuje život, pak je to právě obtížná předvídatelnost ceny povolenky.

Nové investice jsou nutné.

Největším problémem současného energetického trhu v Evropě je, že se již delší dobu neinvestuje do obnovy a výstavby nových kapacit. Odhlédneme-li od omezení daných třeba přeshraničními profily, začíná se v Evropě pomalu, ale jistě projevovat nedostatek elektřiny. Limity - třeba v oblasti ochrany životního prostředí, odmítání elektřiny z jádra, problematická penetrace obnovitelných zdrojů, které nepatří k nejlevnějším - jsou faktory působící na skutečnost, že cena elektřiny roste a v závislosti na zvyšování životní úrovně se rychlým tempem zvyšuje i její spotřeba. Článek také upozorňuje na to, že trh v ČR není ani zdaleka dokonalý a že monopolní postavení ČEZ je příčinou vysokých zisků. Realita je opět o trochu složitější. Nelze totiž zapomenout, že ČEZ plánuje obnovu svých současných zdrojů a hodlá do nich investovat desítky miliard korun. Existuje-li něco, co tento proces může urychlit či posunout k ještě efektivnějším technologiím, pak je to právě systém obchodování, který z každé tuny CO2 vytvoří náklad, a donutí tak firmy chovat se racionálně i v oblasti emisí skleníkových plynů.