Chystá se zbytečná stavba za přemrštěnou cenu
Kdyby byla vláda statutárním orgánem společnosti, jejímiž akcionáři jsou daňoví poplatníci, asi by měla vážné starosti. Její rozhodnutí uzavřít bez výběrového řízení dohodu o výstavbě dálnice D 47 do Ostravy s konsorciem kolem izraelské firmy Housing & Construction (H&C) by jednoznačně zavánělo trestným činem nazývaným porušení povinností při správě cizího majetku. Věc má totiž hned dva háčky. Především neexistuje žádná ekonomická analýza, která by dokazovala, že výstavba dálnice z Lipníku nad Bečvou přes Ostravu na státní hranici s Polskem má ekonomické opodstatnění. Zvláště úsek od Ostravy k hranici je absurdní, když na polské straně nemá a hodně dlouho mít nebude žádné pokračování. Poláci totiž preferují silniční tah přes Český Těšín, kde se i na české straně staví s pomocí peněz Evropské unie rychlostní komunikace. Tudy vede pro Poláky klíčový směr ze severu na jih.
Navíc zvolený model uzavření smlouvy bez výběrového řízení vede k vyšší cenně stavby a k tomu, že stát patrně bude nucen převzít rizika, která by v případě výběrového řízení nést nemusel. Jenže vláda není představenstvo či dozorčí rada, jejíž členové nesou trestní i občanskoprávní odpovědnost za svá rozhodnutí. Vláda je kolektivní orgán a jediná její odpovědnost je politická.
Ve věci dálnice D 47 jde jednoznačně o politické rozhodnutí. Kraj má sice opravdu určité potíže a lepší dopravní spojení by mu pomohlo, jenže není třeba spěchat. I v případě velmi optimistického vývoje přepravních potřeb by bohatě stačila dálnice z Lipníku na okraj Ostravy. Potichu to přiznávají všichni zainteresovaní. Jenže říci to nahlas zavání rouháním. Zeman dálnici slíbil, a tak bude, i kdyby na chleba nebylo. A přikyvují mu i opoziční politici.
Navíc se kritici také trochu bojí házení vidlí do gigantického kšeftu. Soukromá firma totiž do posledního puntíku využila možností, kterých jí exkluzivní postavení přidělené Zemanovým kabinetem nabízí nebývalou paletu. Zisky hrazené českými daňovými poplatníky mohou jít do mnoha miliard korun a kolem takového cash flow je vždy dosti žíznících.
Zdá se, že ministerstvo dopravy si je alespoň částečně rizika vědomo a tvrdá jednání se protahují. Původní termíny pro uzavření realizační smlouvy se posunuly z prosince na březen. Možná si úředníci vzali k srdci nabádání svého poradce, aby se přesvědčili, že opravdu rozumí rizikům, která tento kontrakt s sebou nese. Nicméně si můžeme asi dovolit pochybnosti, že by se v nich našlo tolik odvahy, aby udělali, co káže rozum a svědomí. Kontrakt odmítli a vypsali řádné výběrové řízení pro stavbu, která by byla skutečně potřebná. K tomu je potřeba občanské statečnosti, a tu u velké části státních úředníků stále najdeme jen v případě, kdy se rozhoduje, zda dostanou přidáno v lednu, či v dubnu.
Navíc šílenství pokračuje. Předvolební ztráta soudnosti dohnala vládu k dalším nesmyslným dálničním slibům v podobě urychlení stavby dálnice do Hradce Králové a ještě dál až na státní hranici, kde je skutečná dopravní potřeba nové komunikace ještě zřetelně nižší než v případě Ostravy. Když to půjde takhle dál, můžeme čekat od vládního zasedání v Českých Budějovicích fungl novou dálnici z Vimperku do Kvildy.
Naštěstí další eskapády mohou být sice slibovány, ale jen těžko se dočkají svého provedení. Nová vláda bude mít jiné starosti. Tempo růstu veřejného dluhu je smrtelně nebezpečné. Důchodcům a osamělým matkám moc ubrat opravdu nejde, a tak se v příštím volebním období rozhodně nebudou rozdávat miliardy na nové nesmyslné dálnice, ale budou se jen přisypávat na dokončení toho, co země opravdu potřebuje. A na přisypávání toho bude o to méně, o co hůře dopadnou současná jednání o D 47.
Navíc pokud se opravdu uskuteční připravovaná parodie na kooperaci veřejného a soukromého sektoru při velkých infrastrukturních projektech, uzavře se na dlouho cesta i pro skutečně prospěšná a úsporná řešení. Metoda Build-Operate-Transfer (BOT) má bezpochyby smysl, který dokazují mnohé zahraniční projekty. V případě chystaném pro Ostravsko se smysl ztrácí. Cenu stavby považují poradci ministerstva dopravy za mnohem vyšší, než by měla být, a stát přejímá téměř veškerá rizika. Soukromý investor nese riziko minimální, ba i to podnikatelské je velmi omezeno. To, čemu se v tomto případě říká mýtné, jsou vlastně předem učené platby státu, jejichž výše je jen omezeně závislá na skutečném využití dálnice. Zkrátka po dnešním tučném soustu pro dálniční lobby může tuhle zemi dlouho pálit žáha.
