Poslanecká sněmovna zamítla minulý týden rekodifikovaný návrh trestního zákoníku. Pod stůl tak spadla práce, na níž se týmy vládních i nevládních legislativců podílely deset let. Zřejmě nejznámějším důvodem pro zamítnutí se stal pozměňovací návrh poslance Marka Bendy z ODS, kterým sněmovna vypustila odstavec dvě paragrafu 128 - zneužití informací v obchodním styku.
Projednávání trestního zákoníku bylo spojeno s „malým pražským jarem“, které nastalo v období po odchodu Vladimíra Špidly z vlády. Vypuštění problematického ustanovení podpořily jak koaliční špičky, tak ústavně právní výbor, ale i autor trestního kodexu, místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Přestože celý proces vypuštění tohoto ustanovení proběhl naprosto legitimně a před zraky veřejnosti, krátce před projednáváním v Senátu se spustila mediální bouře. Její stopy vedou jak k bývalé předsedkyni Unie svobody a dnešní advokátce Haně Marvanové, tak například do ČSOB, kde se stala pro některé její představitele kriminalizace bývalých šéfů IPB otázkou života a smrti. Prapor „boje proti tunelářům“, jak je odpor proti vypuštění zmíněného ustanovení ocejchován, nakonec zvedl sám premiér Paroubek, aby při opětovném hlasování ve sněmovně nechal zaříznout celý zákon.
O tunelování tento prapodivný paragraf navíc vůbec není. Na rozdíl od prvního odstavce, kdy je jasné, že obchodování se speciálními informacemi typu vývoj na akciových trzích je společensky škodlivé (neboť ne každý účastník trhu má vzhledem ke svému postavení stejně relevantní informace), společenská škodlivost vyškrtnutého ustanovení jasná není. Při extenzivním výkladu by totiž mohl být trestně postižitelný každý obchod mezi dvěma soukromými subjekty vlastněnými stejnými vlastníky, při němž by jedna společnost utrpěla ztrátu a druhá zisk, aniž by tak bylo zcela zjevné, komu byla způsobena škoda.
Přitom i při vyřazení tohoto paragrafu by byl dostatek možností jak případného delikventa, který způsobí někomu skutečnou škodu, potrestat. Zavádějící je i tvrzení, že by všichni odsouzení byli puštěni automaticky na svobodu. Generální pardon se nestal ani v případě zrušení paragrafu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kde byl rozsudek překvalifikován na krádež. V celém tažení proti amnestii pro tuneláře tak nešlo o nic jiného než o vítězství politických emocí nad rozumem a logikou.
