Reportáž spolupracovníka týdeníku EURO z ostřelované Haify
Svou návštěvu známých v Haifě jsem začal plánovat před půlrokem. Po příletu do Izraele ve středu 12. července ráno se však začaly „dít věci“. Nicméně první dny ve Kfar Sabě, krásném městě severně od Tel Avivu, jsme s „událostmi“ konfrontováni pouze prostřednictvím televizní obrazovky a telefonických hovorů s přáteli. Ani v Tel Avivu, ani v Jeruzalémě se změněná bezpečnostní situace nijak zvlášť neprojevila. Ztéci Masadu východní „hadí stezkou“ v předpoledním žáru je náročné samo o sobě, ale zde si míru rizika určuje každý sám. A turisté v Ejn Gedi se máchali v solném roztoku Mrtvého moře v poklidu až neskutečném, brebentíce hebrejsky, rusky, anglicky, arabsky, japonsky a italsky. Nejvyšší čas odjet do Haify, nehledě na nejisté prognózy. Nemám rád, když mi někdo kříží plány.
Jak naštvat Naštvalláha.
Po poloprázdné silnici do Haify jedu s americkým podnikatelem, kterého celá situace, ale především její zkreslená mediální prezentace, nutí k tomu, aby alespoň vykonal - Nasralláhovi navzdory - pouť na sever. Rozumné to není, ale co je v této situaci rozumné?
Haifa je jak město duchů. Ti nemnozí, kteří jsou venku, se však chovají normálně, což působí velmi zvláštně. Pár lidí je na pláži. Dáma venčí dva francouzské pudly. Na liduprázdné křižovatce čeká na zelenou jakýsi muž. Nevídáno, neslýcháno. Uprostřed ostřelovaného haifského zálivu si nějaký mešuge o šábesu v klidu užívá svou plachetnici.
Oběd s přáteli je několikrát přerušen sirénami a doprovázen vzdálenými výbuchy. Americký přítel by rád pokračoval do Nahárije, všichni mu však cestu vřele nedoporučují. Nahárija trpí častými útoky, je tam mnoho civilních obětí. Jedné ženě bylo v krytu zima, manžel jí šel pro svetr. Už nikdy ho nepřinese. Obětí by však bylo nesporně víc, kdyby se - jindy vzdorovití Izraelci - neuchylovali při každé siréně do krytů. Nadto mezi sebou neschovávají teroristy. Pointa: od našeho amerického přítele dostáváme za dva dny e-mailem fotky z Roš haNikra - přímo od libanonských hranic! Nemůže pobývat v Izraeli dlouho, tak si to užívá velmi intenzivně.
Rakety a sirény.
Při tom všem chodí lidé v Haifě do práce. Živobytí zde není snadné, život se nesmí zastavit. Přijít o práci také nikdo nechce. Vše je přerušováno sirénami. Většinou se nic neděje, ale když je to šestkrát po sobě, je to únavné. V neděli dopoledne to však bylo jinak: dopadlo to kousek od domu mých hostitelů, vzdušnou čarou tak něco přes kilometr, do prostoru rafinerie. Hlavní provoz však nebyl zasažen. Několik těžce zraněných. Kousek severněji je oblast, kde mají provozovny malí podnikatelé. Žádné kryty, nic. Tam dopadly další rakety. Za chvíli přišel kamarád mých přátel, který v té oblasti pracoval. Raketa dopadla asi 500 metrů od něj a zabila jeho známého, Araba. Pomáháme mu zvládnout stres při dalších sirénách. Padá to na Haifu, ale již ne tak blízko. Ne vždy se daří sirénami avizovat další rakety. Haifské rádio následně specifikuje zasažená místa.
Jdeme nakupovat, kamarád se vrátil z nemocnice a je potřeba pomoci s normálním chodem domácnosti. Alespoň v něčem mohu být užitečný. Nákup je opět přerušen sirénou. Uchylujeme se do skladu, kde je přece jen bezpečněji. Pak dokončíme nákup a sběrným taxíkem míříme domů. Málokdo chodí pěšky přes odkrytá místa. Ulice jsou prázdné. Občas si někdo vyjede na motorce. Z otevřeného kabrioletu řve hudba tak nahlas, že šofér by přes ten kravál sirénu asi neuslyšel. Ti, kteří zůstali, vzdorují způsobem sobě vlastním. Je noc. Zdálky se ozývá dunění. Izraelská artilerie a speciální jednotky likvidují tu noc skoro deset odpalovacích základen Hizballáhu. V pondělí se skutečně dýchá lépe. Nekoná se obvyklá dopolední rozcvička kolem jedenácté - první sirény se rozezní až ve tři hodiny odpoledne. Jen tak dál!
Válka a psychologie.
„Interview nedávám. A vůbec, přestaňme se stále bavit o válce. Pojďme se bavit o něčem veselejším. Jak to bylo s tím pogromem v Kišiněvu?“ - touto starou anekdotou mě již zkraje mé žádosti o rozhovor zarazil Chanan Rozen, honorární konzul ČR v Tel Avivu, bývaly místostarosta v Ramat Gan, který do Izraele přišel z Ostravska před neuvěřitelnými 67 roky. Můj pokus tedy trapně skončil dříve, než vůbec začal, což mě přivedlo ke zcela jinému pohledu na současnou blízkovýchodní krizi - totiž na způsob jejího prožívání v Izraeli. A možná je právě tento aspekt důležitější než všechny méně či více zasvěcené analýzy, které jsou beztak informačně „krmeny“ především v rámci psychologického vedení války, jemně řečeno.
Je zřejmé, že války jako střetnutí pravidelných armád jsou minulosti, a civilní obyvatelstvo hraje stale větší roli jako rukojmí, zdroj obětí pro propagandistické statistiky a v neposlední řadě jako předmět takzvaných „obav a péče“ vlád, což v posledku pouze slouží jako důvod pro zvyšování všemožných cen, poplatků a daní - až po zvyšování vojenských rozpočtů.
Obvykle se lidé ve válkou postižených zemích bojí, jak konflikt dolehne na jejich život (přesněji: na jejich životní úroveň). Místní izraelské obyvatelstvo - řeč je pochopitelně o územích, která nejsou ostřelována - však zatvrzele zachovává svůj životní rytmus a zvyky. Vše běží jako předtím, jen nervozita, kumulovaná po generace, roste poněkud rychleji. Vzpurné a odolné obyvatelstvo Izraele tedy neprovádí žádné zběsilé nájezdy na obchodní domy v rámci „předzásobení na horší časy“. Izraelské obyvatelstvo iniciátory konfliktu zklamalo. Záměr zatáhnout civilní obyvatelstvo do hry a zneužít vzniklou psychózu k nátlaku na nepřátelskou stranu se příliš nezdařil. Naopak, podpora vládě, ať již předtím jakkoli kritizované, podstatně stoupla. Na druhé straně ale nesplněná očekávání, která iniciátoři konfliktu předpokládali u izraelského obyvatelstva, bohatě vyvážila reakce „civilizovaného“ světa, soustředěného především na konzum - zejména ropu. Tady už je chování lehce poznamenáno všudypřítomnou hysterií.
Sledujte toky peněz!
Kdo z konfliktu reálně profituje? „Chcete-li věcem přijít na kloub, sledujte hlavně toky peněz. Vše ostatní je většinou jen ideologie a propaganda,“ říká stará zpravodajská poučka. A na tomto pozadí je tedy nutno analyzovat rekordní ropné skoky. Jednu z point zřejmě postačí naznačit pomocí známé anekdoty: Víte, proč vodil Hospodin vyvolený lid 40 let po poušti? Protože hledal jediné místo na Blízkém východě, kde není ropa.
Druhým, zřejmě závažnějším momentem celé krize, jsou postoje EU, Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska, od minulosti až nečekaně odlišné. Rozlišují (někdy snad poprvé!), kdo konflikt začal a kdo jen reaguje! Jejich stanoviska začínají výzvou Hizballáhu, Sýrii a Libanonu! Ano, po tomto úvodu pak lze připustit i diskusi o přiměřenosti izraelských opatření. Ale pouze v tomto pořadí, v návaznosti na první otázku - nikoliv obráceně!
Takový obrat v posuzování konfliktu nespadl z nebe, ale byl způsoben dlouhodobou izraelskou politikou vojenského odpoutávání. Ta měla doma i za hranicemi mnoho kritiků, avšak nyní nese plody. Navodila průzračnou situaci, jejíž porušení a narušitelé jsou naprosto jednoznačně identifikovatelní. To je významný posun, který arabští a palestinští propagandisté zřetelně podcenili či vůbec pominuli. A my se snad konečně dočkáme precedentního logického vyhodnocení, kdo co zavinil, kdo za co může, kdo za co nese odpovědnost a kdo by s čím měl přestat jako první. A doufejme, ze slova budou následována i činy, které s nimi budou v souladu. To by bylo velké a důstojné vítězství, odpovídající civilizované společnosti.
Ocelové krupobití od Hizballáhu Libanonská šíitská teroristická organizace Hizballáh (HizbAlláh – Alláhova strana) má údajně ve svém arzenálu zhruba třináct tisíc raket. Nejsou to zbraně vyrobené na koleně z vodovodních trubek (jak to dělají chudší příbuzní z Gazy), ale moderní zbraně, které jsou vyrobené v Íránu podle čínských, ruských či severokorejských vzorů. Bývalý izraelský ministr obrany a také zahraničí Móše Arens tvrdí, že jeho země měla proti Hizballáhu zasáhnout již před šesti lety. „Izraeli už tenkrát bylo jasné, že Hizballáh v Libanonu shromažďuje obrovské množství raketových zbraní,“ řekl minulý týden maďarskému listu Népszabadság. Avšak proti většině těchto raket je americký systém Patriot/Arrow, který byl v Izraeli instalován, neúčinný. Íránské rakety typu Zelzal-1 jsou Izraelci schopni sestřelit, avšak není známo, že by Hizballáh tento typ zbraně doposud s úspěchem odpálil. Odborníci tvrdí, že zhruba před čtrnácti dny sice jednu vypustili, avšak raketa krátce poté vybuchla a spadla na zem.
• BM-21 Grad (rusko-sovětská konstrukce, íránská výroba), raketomet ráže 122 mm, dolet 15 až 32 km;
• Fadžr-3 (Severní Korea/Írán), raketomet ráže 240 mm, dolet až 45 km;
• Fadžr-5 (Severní Korea/Írán), raketomet ráže 333 mm, dolet až 70km;
• Zelzal-1, taktická balistická raketa (okopírovaná verze sovětské rakety typu Frog-7/SS-21), je 8,3 metry vysoká, se šestisetkilogramovou výbušnou hlavicí doletí na vzdálenost 125 km
