Relativní volební neúspěch nedovolí prezidentu Erdoganovi získat více pravomocí. Tím dobré zprávy pro Turky prozatím končí
Obklopen šestnáctičlennou ceremoniální stráží v historických kostýmech se šavlemi, zavřený v některém z 1150 pokojů opulentního prezidentského paláce v Ankaře za 615 milionů dolarů, trávil Recep Tayyip Erdogan celé minulé pondělí. Turecký prezident v ústraní prožíval vítězství své – dnes již nominálně bývalé – Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v parlamentních volbách. Muselo mu chutnat jako porážka.
Pro Erdogana je to dlouho nepoznaná zkušenost: po 13 let, z nichž dvanáct strávil ve funkci premiéra (prezidentem byl zvolen loni v srpnu), mířila jeho politická cesta vytrvale pouze vzhůru. Letos se netajil přáním změnit ústavu tak, aby v Turecku vznikl prezidentský systém – pochopitelně v čele s ním samotným. K tomu potřeboval, aby jeho AKP získala nejméně 363 parlamentních křesel; dosud jich měla 312 a průzkumy naznačovaly, že je to reálný cíl. Výsledek však byl právě opačný: AKP sice volby vyhrála, přišla však i o prostou parlamentní většinu; sama tak není schopna ani sestavit většinovou vládu, natož měnit ústavu.
Leccos z tohoto relativního neúspěchu si může prezident přičíst sám. Na cestě do prezidentského paláce (jejž nechal mimochodem postavit v rozporu s čerstvým soudním zákazem) si nadělal mnoho nepřátel. Nechal pronásledovat své odpůrce; vyměnil nejméně stovky lidí v policejním sboru a v justici, kteří vyšetřovali jeho podezření z korupce; nechal zavřít finanční ústavy (konkrétně Bank Asya), které podporovaly jeho exilového rivala Fethullaha Gülena. Pod záminkou zabránění vojenskému puči pozavíral armádní elitu. Stále viditelněji jeho rozhodnutí ovlivňovala islámská ideologie. Na jakoukoli kritiku reagoval čím dál podrážděněji, jak se přesvědčili například demonstranti v Istanbulu, kteří v roce 2013 protestovali proti zastavění tamního oblíbeného parku. Erdogan začal ztrácet sympatie (viz graf). Srovnání s nepěknými autokratickými vládci v čele s Vladimirem Putinem přibývalo.
Rostoucí nevypočitatelnost státní moci se spolu se zhoršeným ekonomickým klimatem
podepsala i na tureckých peněženkách.
Nezaměstnanost dosáhla nepříjemných 11 procent (20 procent mezi lidmi do 25 let). Ze země začali odcházet investoři. Zatímco ještě v roce 2013 činily přímé zahraniční investice v Turecku 21 miliard dolarů, loni to bylo jen 3,2 miliardy – a z toho ještě půldruhé miliardy letos zahraniční investoři zase stáhli.
Není proto divu, že prezidentovy ambice a jejich krach byly středem pozornosti. Turci řekli rozhodné „ne“ prezidentskému systému, demokracie je zachráněna, prosperita se vrátí – tak zněly komentáře médií, ať již západních, nebo těch liberálnějších tureckých (pokud ještě zbyla). Všeobecná bujarost tak trochu skryla skutečnost, že nic z uvedeného se nestalo.
Zaprvé Erdoganův neúspěch sám o sobě svědčí o tom, že do Putina má stále daleko (jakkoli možná proti své vůli). Představme si, co by se tak asi stalo s představiteli ruské opozice, která by mohla nějakou Putinovu ambici ohrozit. Žalář, exil nebo rakev?
Zadruhé turecké volební „ne“ straně AKP má podobu 40 procent voličské podpory. Většinu AKP nezískala prostě proto, že se všehochuť levicových zájmových sdružení – od Kurdů přes marxisty až po feministy a lidi požadující legitimizaci sexuálních deviací – dokázala dohodnout na vytvoření jednoho subjektu, Lidové demokratické strany (HDP).
Partaj, která je zhruba ekvivalentem řecké Syrizy nebo španělské Podemos, získala třináct procent hlasů. Dostala se tak do parlamentu, čímž „rozředila“ zisk stran větších.
Zatřetí kromě HDP získali už jen nacionalisté (MHP), jejichž náplní je neofašismus a nejvýraznějším počinem vytvoření mladistvé milice s názvem Šedí vlci. Hlavní opoziční strana, umírnění kemalisté sociálnědemokratického střihu, naopak mírně ztratili. Všechny strany minulý týden vylučovaly možnost koaliční spolupráce.
Takto viděno není složení nového tureckého parlamentu zrovna důvodem k nadšení, zejména pak ne pro byznys. Bylo to zjevné z reakce trhů: turecká lira se hned po volbách propadla (i přes intervenci centrální banky) stejně jako istanbulská burza, naopak výnosy z dvouletých dluhopisů stouply (viz graf). Nejistoty se trh obává nejvíce – a právě té je v boji o moc v Turecku ažaž.
„Výsledky voleb jen podtrhly nejasnosti současné turecké politiky,“ citovala agentura Bloomberg Ozgura Altuga z istanbulské pobočky investiční firmy Boston Group Consulting Partners. „Dokud nebude vytvořena nová vláda, bude nejistota pokračovat,“ řekl ještě Altug. Podle zákona má vytvoření trvat maximálně 45 dnů od voleb; turecká nejistota však bude bezpochyby podstatně trvanlivější. l
Erdoganův neúspěch svědčí o tom, že do Putina má stále daleko. Představme si, co by se tak asi stalo s představiteli ruské opozice, která by mohla nějakou Putinovu ambici ohrozit. Žalář, exil nebo rakev? Nový turecký parlament Turecký parlament má 550 poslanců, 276 poslanců je třeba k prosté většině, 363 k ústavní většině Rok 2011
Lepší premiér než prezident Jak se Turkům líbí Recep Tayyip Erdogan v premiérské roli (do roku 2014) a později jako prezident (v %)
Trhům se nejistota nelíbí Hned poté, co vešly výsledky nedělních voleb ve známost, poklesla istanbulská burza (graf 1), oslabila lira (graf 2) a naopak stouply výnosy vládních dluhopisů (graf 3)
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
