Jestli má nějaká země know-how na to, co dělat v situaci, kdy její národní měna meziročně oslabí o 40 procent, pak Turecko je nesporně v první desítce nejzkušenějších. Když bylo naposledy opravdu zle, při velké platební a bankovní krizi v roce 2001, povolala Ankara jako krizového manažera viceprezidenta Světové banky Kemala Dervişe, který na funkci v bance abdikoval a stal ministrem hospodářství.
Byla to velmi dobrá volba, protože Derviş s doktorátem z ekonomie z Princetonu, mezi jehož předky z 18. století najdete velkovezíra osmanské říše, se mezi světovou ekonomickou elitou pohyboval jako ryba ve vodě. Vystřihl krásný reformní program podepřený dvaceti miliardami půjček od MMF a Světové banky. V roce 2002 už Turecko zase famózně rostlo a Dervişova role, trochu připomínající Wolfa z legendárních Tarantinových Historek z podsvětí, skončila.
This time it is different
Tentokrát to bude jinak, protože osoby a obsazení jsou namíchány nebezpečně. Ve Washingtonu vládne Donald Trump, který říká, že dokud Ankara nevydá pastora Andrewa Brunsona dlícího v domácím vězení, budou zástupci Spojených států hlasovat proti případné pomoci Turecku ze strany MMF nebo Světové banky. Není to prázdná hrozba, už od založení těchto institucí si Spojené státy drží faktickou blokační minoritu. Trump k tomu přihodil i nějaké ty sankční sazby na hliník a ocel, aby řeč nestála.
V Ankaře ovšem z nového prezidentského paláce s téměř neomezenou mocí vládne Recep Tayyip Erdogan, který bere celou věc jako otázku osobní prestiže, a udělat nějaké ústupky se mu v tuto chvíli opravdu nechce. Paradoxně mu dodal Trump materiál, kterým může mobilizovat národ ohrožený „ekonomickým terorismem“ a svádět vinu na vnějšího nepřítele.
Boom za vypůjčené peníze
Potíž je v tom, že Turecko není v situaci, kdy by mělo nějak zvlášť na výběr, protože do konce roku musí sehnat refinancování svých závazků vůči zahraničí v rozsahu 230 miliard dolarů, odpovídající tedy zhruba čtvrtině tureckého HDP. Na to nějaké katarské přísliby patnácti miliard nestačí ani náhodou. Nedivte se, že španělské, italské a francouzské banky jsou nervózní, protože jen ty španělské mají v Turecku rozpůjčováno 80 miliard eur.
Auta, alkohol či tabák. Turecko zdvojnásobilo cla na americké zboží
Pád turecké liry od začátku roku o 40 procent znamená, že všichni dlužníci, kteří mají otevřenou devizovou pozici (tedy větší devizové závazky než pohledávky), čelí potížím a v tuto chvíli se můžeme jen domnívat, kolik z nich balancuje nad insolvencí. Každý praktik vám přitom řekne, že se neumírá na díru v kapitálu, ale na to, když dojdou peníze. A to proto, že nikdo není ochoten či schopen půjčit, aby se daly zaplatit splátky, jež kvůli kolapsu liry skokovým způsobem narostly. Ve stejné situaci se přitom ocitla v 90. letech řada zemí (včetně Turecka), protože celá slavná „asijská krize“ měla společné kořeny. Nemusíte totiž půjčky „prožrat“ a vaše vláda nemusí hromadit rozmařile deficity kvůli financování běžných výdajů, včetně platů ve veřejném sektoru nebo penzí.
Kořenem velké krize může být naopak investiční boom, který vypadá díky horečné stavební aktivitě velmi působivě a Erdogan na něj byl tak pyšný. Turecko má na rozdíl od Česka nejen dálnice, ale i rychlotratě, postavilo statisíce bytů včetně těch dostupných, i v provinciích mají nové nemocnice a školy včetně univerzit. Istanbulské panorama na obou březích Bosporu lemují desítky mrakodrapů a v říjnu přibude i největší letiště na světě. Turecko bylo za Erdogana miláčkem investorů a po „arabském jaru“ bylo léta vydáváno za vzor kombinující umírněný islám s modernitou a rozvojem. Už ne.
Turecko pošesté v posledních 30 letech, byť s různou intenzitou, opakuje podobný příběh: rychlejší inflace než v zemích, s nimiž obchoduje, se promítla do zhoršení konkurenceschopnosti tureckého vývozu, následně do deficitu běžného účtu, který byl s rostoucí intenzitou financován krátkodobým kapitálem ze zahraničí. Již zmíněná vysoce riskantní otevřená devizová pozice, která za Erdoganových vlád (od roku 2003) zpočátku nenápadně, ale v posledním desetiletí už hodně rychle a hlavně riskantně stoupala. A nefinanční turecké společnosti koncem předminulého roku dlužily 201,5 miliardy dolarů. Kořenem dnešních trablů tak je neudržitelné „makro“, které ovšem souvisí s politikou prezidenta více, než se může na první pohled zdát.
Závislost na financování zvenčí tlačí na růst reálných úrokových sazeb. Vysoký reálný úrok ale dovede způsobit recesi, přičemž ekonomický rozvoj je hlavním zdrojem Erdoganovy politické legitimity, zejména v situaci, kdy se ve vnitřní politice utahují šrouby (zvlášť od pokusu o vojenský převrat v létě 2016), v Sýrii je armáda účastníkem konfliktu a napětí ve vztazích se „spojenci v NATO“ stoupá.
Naneštěstí se tureckému prezidentovi podařilo dosáhnout jisté mezinárodní proslulosti tím, jak opakovaně odmítal a odmítá, aby národní banka zvyšovala měnově-politické sazby (což by zpomalilo růst).
Můžete přinutit centrální banku, aby nezvyšovala základní sazby. Jenomže o to vyšší výnos, korespondující s podstatně vyšším rizikem, si investoři řeknou. Zejména když na trhu dluhopisů kvůli opatření turecké centrální banky, které znemožnilo krátkodobé sázky proti liře, vyschla likvidita. Hezky je to vidět na grafu Zachraňte liru…, kde proti sobě jdou výnosy u tureckých dluhopisů nahoru, ačkoli turecká lira stoupá. Říká se tomu vytloukání klínu klínem a řešení to není.
Sežeňte Dervişe
Na rozdíl od svého ruského protějšku Vladimira Putina, který makroekonomickou politiku přenechal profesionálům, Erdogan do ní zasahoval do té míry, že v jeho současné vládě drží klíčové místo ministra financí jeho zeť. Když dostal Berat Albayrak příležitost přesvědčit sezvané investory, kapitány průmyslu a bankéře, že je také odborníkem na svém místě, zapůsobilo jeho velké „přesvědčovací vystoupení“, uspořádané předminulý pátek v nádherném bývalém sultánském paláci Dolmabahçe Sarayi na břehu Bosporu, velmi rozpačitým dojmem.
Na tom, aby se situace vymkla kontrole a přerostla v otevřenou finanční krizi, nemá nikdo zájem. Zejména ne EU, ale ani pro USA není geopolitický dopad všeho, co může turecký prezident přitlačený kde zdi udělat, něčím, s čím by se dalo v Bílém domě chodit s lehkou hlavou spát.
Obnovit důvěru ve svou ekonomiku musejí především turecké úřady zpřísněním fiskální politiky a potvrzením nezávislosti centrální banky. Ale chtělo by to nějakého Dervişe.
Přečtěte si také komentáře Miroslava Zámečníka:
MHD v Praze zadarmo a zamrzlé investice
Co dělají s Ruskem sankce
Co si analytici myslí, když kamery neběží
Zde jsou lvi… a mrtví tygři taky
Německý autoland a hrozba protekcionismu
Regulace hypoték - před půstem hostina?
Zápisky z cesty na Severovýchod, díl II.
Italští magoři poznávají finanční svět
Nezaměstnanost a karenční lhůta: jak se to rýmuje?
