Když vás zaskočí uprostřed indonéského ostrova Flores zpráva, že se můžete setkat se živým hobitem, neměli byste to brát moc vážně. Stejně jako každou informaci, kterou bílému turistovi místní přinášejí s nacvičeným přesvědčujícím výrazem. Ale proč se do toho dobrodružství nepustit?
Jeskyně Liang Bua je známá kosterními pozůstatky miniaturních bytostí podobných člověku a právě teď zveřejnila Australian National University závěry podporující teorii, že dávní obyvatelé jeskyně nebyli lidé, ale svébytný druh humanoidů.
Kličkovanou do pravěku
Cesta do Liang Bua začíná ve městě Ruteng. Je to na indonéské poměry chladnější město na vysočině. Běloch je tam vzácností a zpravidla ho po ulici provází hrozen dětí a místních zvědavců. Někteří jen tak koukají, děti si chtějí konverzací procvičit angličtinu, zvědavci si turistu fotí na telefon. Důvod je zřejmý. Sem skoro nikdo nejezdí, protože není důvod. Tedy kromě donedávna neznámé jeskyně a neznámého hobita jménem Victor Darung, na nějž šikovný cestovatel dostane od místních tajný tip.
Z Rutengu vede cesta k jeskyni pár desítek minut na motorce mezi rýžovými poli a vesnicemi, které ani nejsou na mapách. Kličkovaná mezi pobíhajícími dětmi, psy, slepicemi a prasaty končí u zavřené kanceláře před vstupem do jeskyně. Průvodce je na obědě, doma nebo kdekoli jinde. Tady se práce bere trochu jinak než u nás. Když od místních člověk dostane stručnou navigaci k domku pana průvodce, uvítá ho jeho milá žena a malá dcerka. V domě ze dřeva a plechu není skoro nic. Hliněná podlaha, pár obrázků, několik nádob s rýží, denního světla poskrovnu. Žádná z rodin v Česku by ale nebyla ve svém příbytku tak šťastná jako tahle. Pan průvodce po chvíli přichází a ochotně povypráví o vesnici, jeskyni a nálezu koster z roku 2003, který na čas dostal tuhle oblast na první stránky novin.
Po otázce na žijícího hobita Victora se průvodci rozzáří oči. Jak ho cizinci znají a odkud o něm vědí, chce vědět. Přivede ho, nejdříve ale proběhne návštěva jeskyně. Pro tuzemce zhýčkané Moravským krasem, osvětleným podzemím a krápníky všeho druhu není Liang Bua zrovna úchvatná. Je to vlastně výklenek do skály, který se dá dostatečně prohlédnout za pět minut. Má i skrytá místa, nejsou ale přístupná. Místní se tam kdysi schovávali před holandskými kolonizátory a došlo tam údajně i k jejich masakru.
Na zemi jeskyně jsou patrná místa po vykopávkách. Vědci tam našli kosti zvířat, dokonce i jakýchsi malých slonů, a samozřejmě malých „lidí“. Neúplné ostatky patřily až čtrnácti jedincům, kteří měřili kolem jednoho metru. V Liang Bua byly i jejich nástroje.
Ďáblové z pralesa
Potud je vše vědecky ověřeno, i když od doby prvního nálezu panují ohledně „homo floresiensis“ spory. Pak jsou ale ještě k dispozici místní legendy. Ty praví, že hobiti žili v okolních pralesích až do patnáctého století. Místní je prý považovali za ďábly a dávali jim před domy obětiny, nejčastěji dýně. A pak je tu ještě jedna o dost šílenější teorie – Victor.
Když přichází vzhůru po svahu k domku, kde bydlí průvodce se svou rodinou, těžce oddechuje. Dny tohohle starého muže se už blíží ke konci. Špatně chodí, má potíže s kyčlemi. Než po svahu vystoupá, průvodce si ještě bere turisty stranou. Hobit prý bude chtít nějaké peníze. Je to přece jen celebrita, atrakce… Hobit v kostkovaném sarongu se posadí na plastovou židličku v domku průvodce, a protože nemluví ani úřední indonéštinou, ale místním nářečím, je těžké se s ním jakkoliv domluvit. Ze všeho nejdřív se začne shánět po cigaretách, jestli náhodou bílí cizinci nemají něco z dovozu. Podle hlasu je jasné, že hobit pálí jednu od druhé. Mimochodem místní hřebíčkové cigarety značky Garam mají sice exotickou chuť a sladký filtr, obsah dehtu a dalších látek ale odpovídá složením spíše zimním pneumatikám.
Victorovi je mezi sedmdesáti a osmdesáti. Sám to neví přesně, v jeho časech se věk nepočítal. S podobným přístupem se turisté setkají i v jiných odlehlejších částech Indonésie. Fakt, že lidé nepočítají svůj věk, je pro našince možná nepochopitelný, ale z jejich pohledu jsme těmi zvláštními my, když trháme rekordy v dožití místo toho, abychom se soustředili na život samotný.
Victor každopádně pamatuje druhou světovou válku, jako kluk se díval, jak vesnicí táhnou japonské jednotky. A ano, důležité je se dostat k jeho výšce. Měří 140 centimetrů, i jeho sourozenci prý měřili podobně málo, ale ne tolik, co on. Na otázku, jestli je potomek hobitů, odpovídá nejistě. Možná ano. Samozřejmě o jeho příslušnosti k jinému než lidskému pokolení není sporu. Victor je člověk a není nic víc než lokální atrakcí, která se za cigarety a nějaký ten drobný peníz ráda vyfotí s turisty. Nehledě na to je ale setkání s ním zpestřením cesty a zajímavou historkou.
Ukradená kostra
O tomhle milém lokálním triku má turista jasno ještě předtím, než se stane jeho obětí, nález koster v jeskyni v roce 2003 přesto vyvolal vlnu sporů. Původní teorii o nálezech z doby před 18 tisíci lety brzy rozporovalo několik studií, které malou lebku a kosti přisuzovalo mikrocefalii, kterou mimo jiné vyvolává virus zika.
Teorii prosazoval zejména dnes už zesnulý paleontolog yogyakartské univerzity Teuku Jacob a zastáncem nového vývojového druhu byl naopak tým kolem objevitele kostí Petera Browna. Ten se zhrozil, když zjistil, že Teuku Jacob (v zemi uznávaný vědec a někdejší bojovník za nezávislost) pozůstatky bez povolení odvezl na pracoviště do Yogyakarty na Jávě. Když je po naléhání vrátil, byly nevratně poškozené. Například na čelisti lebky byly řezy od nože, kterým někdo sundával gumu z odlitku. Jiné části pak byly přilepené silnou vrstvou lepidla, ovšem na jiné místo, než ve skutečnosti patřily. Podle univerzity došlo k poškození při přepravě, což je však absurdní. Vláda pak situaci ukončila tím, že v jeskyni zakázala další průzkumy. Obnovily se až v roce 2007.
Mezitím ovšem vyšly další studie přisuzující malý vzrůst jedinců Laronovu syndromu nebo nemocem způsobeným nedostatkem jódu, a také jiné, které popírají tezi o mikrocefalii. Nyní je k dispozici nejnovější výsledek práce Australian National University, který určitě potěší tým Petera Browna. Podporuje teorii o samostatném druhu nazvaném homo floresiensis. Předkem člověka floreského nebyl podle australské univerzity homo erectus, jak zněla doposud nejprosazovanější hypotéza, ale „bratranec“ homo habilis. Podle Debbie Argueové, která výzkum vedla, se zřejmě člověk floreský vyvinul v Africe a migroval do Indonésie na Flores.
Zatímco dosavadní výzkum se věnoval hlavně studiu mozkovny, nová práce se více zaměřila na studium kosterních pozůstatků těla. Vyplývá z ní, že člověk floreský byl od současného člověka mnohem vzdálenější, než si vědci zatím mysleli; od naší vývojové větve se oddělil již velmi dávno – přibližně před 1,75 milionu let. Právě tyto archaické znaky jsou zřejmě příčinou toho, proč kosterní pozůstatky tak dlouho vědce mátly.
Nová vlna zájmu je dobrou zprávou také pro indonéskou vládu. Kabinet dlouhodobě investuje peníze do propagace Floresu jakožto nové destinace, která by mohla přilákat turisty, aby se všichni nehrnuli jen na Bali. Flores je sice o poznání méně zanesen odpadky a netrpí ani dalšími důsledky přelidnění, infrastruktura pro pohodlnější cestovatele mu ale chybí. Ostrov nemá síť kvalitních silnic, hotelů ani plážových letovisek.
Navíc turistické magnety jsou od sebe dost vzdálené – pro srovnání z Labuan Bajo, odkud se jezdí lodí do Národního parku Komodo, na sopku Kelimutu s barevnými jezery, je to nějakých šestnáct až dvacet hodin jízdy. Právě proto ale Flores stojí za návštěvu. Přijíždí sem jen málo turistů, ve středu ostrova panuje mírné klima, má úžasné obyvatele, tradiční vesnice, kde se kříží křesťanství s animismem, a nádhernou přírodu. Právě proto mu kdysi Portugalci dali jméno „kvetoucí“. A budoucí návštěvníci ho možná budou znát jako hobití.
Další články z rubriky Light. Čtěte:
Šéfkuchař La Veranda David: Mými inspektory jsou hosté
Vylepšování lidí bude byznys století, tvrdí spisovatel Harari
„Perfektní pro náš produkt.“ Výrobce Nutelly brání palmový olej
