Archivy StB se po osmnácti letech od revoluce skutečně otvírají
Rozvědka komunistického Československa (první správa StB) v posledních letech minulého režimu intenzivně spolupracovala s Josefem Tošovským. Tehdejší poradce předsedy Státní banky československé (SBČS) a porevoluční guvernér České národní banky a chvíli i předseda vlády se v letech 1986 až 1988 scházel s podplukovníkem StB Sojkou a předávali si informace a úkoly. Tošovského svazek ležel údajně dlouhá léta zapomenut kdesi ve spisovně ministerstva vnitra jako nezpracovaná archiválie a nyní se k němu dostala MF Dnes. Minulý týden z něj deník na pokračování zveřejňoval úryvky a táhl případ jako své každodenní hlavní téma.
Téma je to jistě zajímavé a čtenářsky vděčné, titulky jako „Expremiér Tošovský spolupracoval s StB“, „Tošovský zatahuje do své kauzy Havla“ či „Tošovský nebyl obyčejný agent, dával StB úkoly“ jsou atraktivní. Dle všech dosud zveřejněných informací a úryvků ze svazků Tošovský nebyl agentem StB. Tošovský nejenže nepodepsal žádný vázací akt, nedonášel na své sousedy, ale ani neměl jako správný agent nějakého svého principála, který by ho řídil a jehož by musel poslouchat. Ze zveřejněných úryvků jasně vyplývá, že někdy vybídl Sojka Tošovského, aby mu udělal nějakou analýzu (například k situaci na úvěrovém trhu Německé spolkové republiky, nebo ohledně prolomení švýcarského bankovního tajemství Spojenými státy americkými), jindy ale zase Tošovský požádal Sojku o obstarání nějakých materiálů a informací (například o National Westminster Bank nebo z OECD).
Tošovský pracoval v komunistickém Československu ve vysoké pozici v instituci, která spolupracovala s rozvědkou. Součástí jeho práce bylo stýkat se s důstojníkem rozvědky. SBČS a rozvědka byly rovnocennými partnery a pochopitelně si vyměňovaly informace. Překvapilo by, kdyby mezi takovými organizacemi žádný kontakt nebyl.
Stát má své tajné služby, aby dodávaly vládě důležité informace, získané nejrůznějšími cestami. Jedním ze způsobů obstarávání takových informací jsou i schůzky s lidmi na důležitých postech ve významných firmách a organizacích.
Minulost p(r)omlouvá.
Tošovský však není v posledních dnech a týdnech jediným, koho pomluvila jeho vlastní minulost. Šéf českého Interpolu Pavol Mihál, programový ředitel České televize František Lambert, písničkář Jaromír Nohavica, senátor Milan Špaček… Jako by začínal nekonečný seriál, každé ráno čekáme, kdo bude další. Kam až dojdeme? Až do Polska?
Jde o předznamenání radikální čistky od všech osob, které byly spojeny s režimem před listopadem 1989? Nebo se jen konečně podařilo otevřít archivy ministerstva vnitra?
Nová senzační odhalení vedou k siláckým stanoviskům a kategorickým odsudkům, že „nelze sloužit dvěma protichůdným režimům“ a že lidé se škraloupem jako Tošovský by prý již nikdy neměli zastávat „ty nejdůležitější funkce ve státním aparátu“. V rámci lustračního zákona nemohou zastávat důležitá místa ve státní správě, státních podnicích, veřejnoprávních masmédiích a též třeba soudců lidé, kteří pracovali v StB či s touto organizací spolupracovali, byli členy Lidových milicí, vysoce postavenými členy v komunistické straně nebo studovali na policejní vysoké škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského v Sovětském svazu (a ještě několik podobně definovaných kategorií).
Tito lidé jsou registrovaní jako služebníci minulého režimu. Podobných přisluhovačů však bylo mnohem více. Co třeba ředitelé významných podniků? A co ředitelé OPBH, kteří měli na starosti byty, nebo škol a s nimi učitelé občanské nauky a branné výchovy? Nebo bachaři?
Naopak lze najít nejednoho „registrované spolupracovníka StB“, který je na seznamech neoprávněně nebo prostě jen formálně - neudával a nespolupracoval s komunistickou tajnou policií.
Změňme lustrační zákon.
Ministerstvo vnitra přišlo minulý týden s novým projektem Otevřená minulost, v jehož rámci by měly být na internetu postupně zveřejňovány archivy StB. Všechno, co po této organizaci zbylo, celkem přes sedmnáct kilometrů dokumentů, by postupně mělo být naskenováno a vyvěšeno na webu.
Historici a novináři si libují, že natrefí na mnohá překvapení a zjištění o nejrůznějších známých osobách.
V Poslanecké sněmovně je projednáván zákon o zřízení Ústavu paměti národa, který by také mohl výrazně napomoci otevření pohledu na naši nedávnou minulost.
Zároveň je ale třeba mít na paměti, že brzy oslavíme 20. výročí od změny režimu. Možná je na čase radikálně změnit lustrační zákon. Na příkladu programového ředitele České televize je totiž možné se ptát, je-li pro společnost skutečně dobré, aby kritériem pro jeho setrvání či odchod ve funkci bylo jeho někdejší členství v Lidových milicích. Co když je dobrým programovým ředitelem, choval se posledních dvacet let slušně a jen kdysi z nějakého důvodu podepsal přihlášku do „ozbrojené pěsti dělnické třídy“?
Mnohem rozumnější alternativou našeho lustračního zákona je jeho německý model. Minulost uchazeče o zaměstnání v důležité státní pozici by mohl prověřit Ústav paměti národa (bude-li ten zákon přijat), který by všechny dokumenty k dané osobě a svůj komentář k ní předal potenciálnímu zaměstnavateli. Ten by na základě konkrétních informací rozhodl, zda se kandidát zapletl natolik, že ho to pro danou pozici z morálních důvodů diskvalifikuje, či nikoli. Svazek na onu osobu a zjištění Ústavu paměti národa by měly být veřejně přístupné, aby si každý, koho to bude zajímat, mohl udělat vlastní názor. Rozhodl-li by se nakonec například ministr jmenovat náměstkem člověka, který je registrován jako tajný spolupracovník tajné policie, musel by si to před veřejností obhájit.
Je přece propastný rozdíl mezi člověkem, který tloukl ve vězení nevinně odsouzeného starého pána, a tím, jenž jednou za rok na nějakém cvičení pochodoval se samopalem, nebo pod nátlakem podepsal spolupráci a nikdy nikoho neudal. Ten první do slušné společnosti nepatří, druhý možná jen nebyl dost statečný.
Perspektiva zkresluje.
Velmi přesně vystihl tento problém bývalý ministr a současný viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip. „Hranice mezi daní době a tím, co už je nepřijatelné, je strašně tenká. Pracovat v Živnobance v Londýně vyžadovalo kompromisy, to musel vědět každý, kdo Tošovského znal,“ uvedl Ivan Pilip pro MF Dnes.
Různé doby mají stejně jako odlišné státy rozdílné výše daňového zatížení. Podstatná je ta hranice, o níž mluví Ivan Pilip. Čím horší doba a režim, tím je hranice mezi „daní době“ a „tím, co už je nepřijatelné“ tenčí.
Pohled do minulosti nám pochopitelně stále více zkresluje naše vzdálenost od ní. Z dnešní svobodné a demokratické České republiky, kde je prostor mezi nutnou daní době a tím, co už je nepřijatelné, dostatečně široký, vypadá vše mnohem snazší.
