Polský premiér míří z prudkého varšavského deště pod zrádně klikatý bruselský okap
Na čerstvě potemnělou varšavskou ulici Belwederská vyjela minulou středu večer ze sídla polské vlády kolona luxusních vozů. Po necelém kilometru zahnula doleva do parku Královské lázně k paláci Belweder. Z černého BMW tam vystoupil muž tempem, podle něhož byste mu neřekli
57 let, popisoval události polský server News.pl. Premiér Donald Tusk spěchal; bylo pár minut po deváté hodině a on přijel pozdě na schůzku do prezidentské rezidence, kde jej očekával první muž země, Bronisław Komorowski. Oba pánové se dobře znají. Několik let spolu strávili coby spolustraníci v Občanské platformě, než Tuskova podpora v roce 2010 pomohla Komorowskému usednout do prezidentského křesla. Vždycky spolu dobře vycházeli; měli podobné názory nejen na politické odpůrce na levici, nýbrž i na konzervativněnacionalistické křídlo vlastní partaje. Nebyli to jen kolegové, ale i spojenci.
Kdo vystřídá Tuska?
Ve středu večer je však čekalo citlivé téma.
Měli se dohodnout, kdo zanedlouho převezme premiérský úřad, až si Tusk po sedmi letech v čele kabinetu sbalí věci a odjede za lepším do Bruselu. Atmosféra byla patřičně napjatá: na jedné straně zemi svírají obavy z nevypočitatelného Ruska, na straně druhé z Bruselu dorazila prestižní nabídka pro Tuska stát se „evropským prezidentem“, přesněji předsedou Evropské rady, nejmocnějšího orgánu Unie. Tusk se rozhodl přijmout, což polskou domácí politiku náležitě rozechvělo; o osobu nového premiéra a šéfa strany se okamžitě začalo tvrdě licitovat.
Prezident a premiér se zavřeli kamsi do pracovny a mezi čtyřma očima mluvili déle než hodinu. Jindy žoviální Tusk se poté sebral a odjel, aniž by s novináři promluvil jediné slovo. Mluvčí prezidentské kanceláře Jaromir Sokołowski se omezil na strohé prohlášení, že „schůzka se týkala pouze přípravy nadcházejícího summitu NATO“. O novém premiérovi nic.
Znamená to jediné: pokud Tusk přijel se jménem, které mu měl Komorowski schválit (a posléze do funkce jmenovat), k žádné takové dohodě nedošlo. Existuje přitom dobrý důvod domnívat se, že takové jméno připraveno bylo. S Tuskem měla za Komorowským přijet předsedkyně Sejmu, dolní komory polského parlamentu, Ewa Kopaczová. Tusk o ní prohlásil, že se mu ze všech kandidátů na nového lídra Občanské platformy zdá nejlepší; lze předpokládat, že je jeho první volbou i na premiérské místo.
Klamný úsměv Bylo by to logické. Kopaczová patří ke generaci politiků Občanské platformy, kteří vděčí za svůj kariérní postup právě dobrým vztahům s Tuskem a jeho nejbližším okolím. Široký, jakoby plachý premiérův úsměv klame: za dobu jeho šéfování se ve vedení Občanské platformy neudržel nikdo, kdo by jej mocensky ohrožoval. Někdejší vicepremiér Grzegorz Schetyna, jeho nejvážnější protivník minulých let, sedí hluboko v parlamentních lavicích jako řadový poslanec. Jarosław Gowin, kdysi ministr vnitra, jenž s Tuskem soupeřil o post předsedy strany, skončil až v opoziční konzervativní partaji Právo a spravedlnost.
Kopaczová byla ministryní zdravotnictví v první Tuskově vládě v letech 2007 až 2011, potom se stala předsedkyní Sejmu. Má se za to, že její loajalita by Tuskovi zaručila možnost hrát varšavskou politickou hru i z Bruselu. „Jako první žena parlamentu je v samém centru dění a z minulosti zná práci ve vládě,“ citoval doporučení premiéra list Rzeczpospolita. To bylo ve středu odpoledne, kdy vedení Občanské platformy o nástupci svého šéfa jednalo. Tusk prosadil svou a partajní prohlášení mluvilo o „jednomyslném“ schválení Kopaczové coby premiérské kandidátky. Tak jednoduché to však nebylo. Zaprvé, šéf Senátu Bogdan Borusewicz prosazoval formální hlasování; Tusk byl proti. Podle komentáře listu Gazeta Wyborcza nechtěl dostat prezidenta Komorowského pod tlak.
Partajní vzpoura Tentýž list také zjistil, že nejméně dva členové vedení strany byli i proti neoficiální nominaci Kopaczové. Andrzej Halicki a Rafał Grupiński patří ke zdánlivě dávno mrtvé frakci, která stojí za již zmiňovaným Grzegorzem Schetynou. Právě Schetyna je favoritem i mezi voliči Občanské platformy. V průzkumu veřejného mínění, jejž narychlo provedla firma Millward Brown, se jich pro Schetynu vyslovilo 32 procent; ministra zahraničí Radka Sikorského by na Tuskově místě chtělo vidět 25 procent dotázaných, kdežto Kopaczovou jen 17 procent, napsal server News.pl.
Dokud byl Tusk pevně v sedle, vnitrostranický disent byl neslyšitelný a spolupráce s prezidentem fungovala v klidu. Věci se však mění rychle. Po středeční stranické mikrorebelii odpálil ve čtvrtek bombu polský Newsweek. Napsal, že Komorowski by novým premiérem nejraději jmenoval dnešního ministra obrany Tomasze Siemoniaka – a jedním dechem požaduje, aby spolu s Tuskem odešli i jeho dva klíčoví ministři, Bartłomiej Sienkiewicz (vnitro) a šéfdiplomat Radosław Sikorski. „Tusk může vládnout až do konce listopadu, ale kolik moci mu zbude?“ klade si řečnickou otázku pro list Wiadomości politolog Andrzej Rychard z Varšavské univerzity.
Zatímco si jednotlivá mocenská centra Občanské platformy jdou navzájem po krku, největší opoziční strana Právo a spravedlnost jako by spala. „Jmenování Donalda Tuska evropským prezidentem svědčí o tom, že je to bezvýznamná funkce,“ bylo to jediné, co stranický boss Jarosław Kaczyński na dané téma
Angela Merkelová chtěla, aby EU zůstala otevřená možnost hrát s Rusy hru na hodného a zlého policajta.
řekl (když jeho partaj v předcházejících týdnech dokonale zaspala Tuskův rostoucí eurokurz). Příliš ostrý Sikorski Spojnice mezi nepřehledným varšavským dramatem a bruselským dělením funkcí v EU tak má jednoho společného jmenovatele: nápadnou absenci jména Radka Sikorského, nejvýraznější postavy současné středoevropské politiky. Ještě na konci srpna byl oficiálním kandidátem Polska na funkci de facto ministra zahraničí EU; dnes to vypadá, že si neudrží ani funkci domácí.
Gazeta Wyborcza píše, že Sikorského jméno mělo fungovat pouze jako diplomatické beranidlo, jímž by si Varšava prorazila cestu k některému z důležitých ekonomických resortů. Nakonec to tak dopadlo, ovšem z trochu jiných důvodů a za vysokou cenu.
První volba, kterou měli šéfové unijních vlád na stole, byl tým složený z dánské premiérky Helle Thorning-Schmidtové coby prezidentky a právě Sikorského v roli ministra zahraničí. Eurolídři se však zřejmě zalekli Sikorského razantního protiruského postoje.
„Jestli chceme do Polska více vojáků NATO? Jistěže chceme,“ řekl například v srpnu v citaci agentury Reuters. „Více vojáků, okamžité dodávky vybavení a realistický obranný plán.“ A když francouzský prezident François Hollande v téže době odmítl zastavit prodej válečných lodí do Ruska, vyběhl na něj Sikorski tak ostře, že dnes mezi Varšavou a Paříží vládne nezvykle dusné diplomatické ticho.
To se ovšem nehodí leckterému evropskému politikovi – a nejméně ze všech tomu nejvlivnějšímu, jímž je německá spolková kancléřka Angela Merkelová. Podle serveru Euractiv.eu právě ona Sikorského kandidaturu během léta zamítla. O přímou konfrontaci s Moskvou nijak nestála.
Junckerovi chyběly ženy Nadále však potřebovala někoho, kdo je ochoten se Rusům postavit, jen ne tak razantně. Tím se dostal do hry Tusk; jinak smrtící handicap v podobě jeho neexistující francouzštiny a sotva středoškolské angličtiny najednou nevadil. Naopak dánská premiérka musela z kola ven. Pak už to bylo relativně jednoduché.
„Vysokým komisařem EU pro zahraničí bude žena levostředové orientace,“ řekla Merkelová v prvním zářijovém týdnu. Už neřekla, co bylo zjevné, že totiž kvalifikací je příznivý vztah k Rusku, aby Unii zůstala otevřená možnost hrát hru na hodného a zlého policajta.
Italská ministryně zahraničí byla snadnou volbou.
A pak zahrála roli šťastná náhoda. Nový šéfkomisař EU Jean-Claude Juncker zjistil, že nemá v eurokomisi dost žen. Nabídl tedy členským zemím neformální dohodu, píše britský deník The Daily Telegraph – kdo mu nabídne ženu, dostane prima důležitý resort. Tusk nabídl svoji vicepremiérku Elżbietu Bieńkowskou (jejíž hlavní kvalifikací k čemukoli je podle kritiků její loajalita vůči šéfovi) a za odměnu dostal na starost superdůležitý vnitřní trh. Pro srovnání, Česko postavilo Věru Jourovou – a dostalo resort dopravy a vesmíru. l
Polsko za Tuska Vybrané ekonomické údaje vztahující se k sedmileté vládě odcházejícího polského premiéra • Objem hospodářství dosáhl 518 miliard dolarů (rok 2013). • Letos v červenci země zaznamenala negativní inflaci, poprvé od roku 1981. • Ekonomický růst v druhém čtvrtletí roku 2014 zpomalil na 3,3 procenta z 3,4 procenta. • Polsko je jedinou z 28 členských zemí EU, jež se za finanční krize v letech 2007 až 2008 vyhnula recesi. • Kdo v roce 2007, kdy se Tusk ujal vlády, investoval do víceletých polských vládních dluhopisů, získal doposud výnos ve výši 59 procent; průměrný výnos v zemích eurozóny ve stejném období dosáhl jen 47 procent. • Polsko má dnes příjem na hlavu ve výši 68 procent průměru EU; před sedmi lety to bylo 64 procent. Zdroj: Bloomberg, Polityka Insight, CBOS
Dokud byl Tusk pevně v sedle, vnitrostranický disent nebyl slyšet a spolupráce s prezidentem fungovala. 25 % Poláků by nyní dalo svůj hlas Tuskově straně Občanská platforma, zatímco pro hlavní opoziční stranu Právo a spravedlnost by jich hlasovalo 30 %. Po sedmi letech ve funkci je Donald Tusk nejdéle sloužícím polským premiérem od dob Wojciecha Jaruzelského (průměrná doba jeho 13 demokraticky zvolených předchůdců byla 1,5 roku). Zdroj: Millward Brown
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
