Josef Wessels začínal jako forman. Roku 1876 se ale v severomoravských Lošticích pustil do výroby tvarůžků a slavil úspěch. Jeho syn Alois později firmu rozšířil a do první světové války už neměl na Hané konkurenci.
Tvarůžky, zpočátku nazývané selské, jsou přírodní pod mazem zrající sýr z netučného tvarohu. Jejich historie sahá až do 15. století, kdy se podomácku vyráběly na mnoha místech Olomoucka. Místní obchodníci jim kolem roku 1580 dali název „olomoucké“ a později je s úspěchem vyváželi i do okolních zemí.
Na přelomu 18. a 19. století byl centrem tvarůžkářství Hněvotín, po roce 1840 ale začaly dominantní úlohu přebírat Loštice. Průkopnicí zdejší výroby se stala vdova Anna Sekaninová, kterou do městečka přivedl právě z Hněvotína obchodník Friedman. Recept brzy okopírovali další nadšenci a domácích dílen rychle přibývalo. Jednu založil roku 1876 i Josef Wessels, jehož syn Alois pak ve 20. století celé odvětví ovládl.
Povozník tvarůžkářem
Josef Wessels se přitom k výrobě tvarůžků dostal náhodou. V Lošticích vedl povoznictví a příležitostně se živil jako punčochář. Potravinářství ho zpočátku nezajímalo, po úspěchu olomouckých tvarůžků na světové výstavě ve Vídni roku 1872 ale změnil názor. O krajovou specialitu se výrazně zvýšil zájem a tvarůžkářství se rázem stalo nejvýnosnější živností.
Roku 1876 proto i Wessels začal silně vonící bochánky připravovat a do podnikání brzy zapojil také manželku. Výroba tvarůžků byla totiž velmi namáhavá a časově náročná. Tvaroh se hnětl dvě hodiny šlapáním bosýma nohama, poté se z něj ručně vytvořily placičky a následovalo třídenní sušení na prknech. Po vysušení se tvarůžky několikrát omyly syrovátkou, slanou vodou nebo pivem a nechaly se dozrát. Hotové výrobky se pak rozvážely po trzích i jednotlivých zákaznících.
Aloisova modernizace
| ALOIS WESSELS |
| Narodil se roku 1864 v rodině loštického povozníka a tvarůžkáře Josefa Wesselse. Od mládí pomáhal otci v podnikání a roku 1897 vedení jeho tvarůžkárny převzal. Ihned zahájil modernizaci podniku, přijal nové dělníky a zefektivnil výrobu. Do první světové války zaměstnával již šestatřicet lidí a jeho firma neměla v kraji konkurenci. Situaci ale nakonec zdramatizoval sám. V obci totiž postavil ještě druhý závod a obě továrny dal v letech 1912 a 1917 rozhádaným dcerám. Kdy a kde zemřel, není známo. |
Nová práce rodinu uživila. Wessels dokonce koupil dům na loštickém náměstí a firma se postupně vzmáhala. V silné tvarůžkářské konkurenci se ale začala výrazně prosazovat až po roce 1897, kdy její vedení převzal syn Alois Wessels.
Narodil se roku 1864 a otci s podnikáním pomáhal již od dětství. Ve třiatřiceti letech měl tedy již dostatečnou praxi, navíc se nebál inovací. Za manželku měl dceru troubelického handlíře Františku Pikovou, která do podniku přivedla čtyři koně, pacholka a dvě děvečky. Ty měly za úkol pleskat a klapat, neboli formovat tvarůžky pomocí takzvaných klapaček.
Wessels junior si navíc hned první rok půjčil 1500 zlatých, které investoval do celkové modernizace a úpravy tvarůžkárny. V letech 1907 až 1909 pak nechal zastavět i dvůr u domu, protože výroba neustále rostla a počet zaměstnanců se zvýšil až na šestatřicet.
Pivný versus Dubský
Alois Wessels se brzy stal majitelem protokolované firmy a většina konkurentů přestávala jeho tempu stačit. Před první světovou válkou už nebyl v kraji žádný větší tvarůžkářský závod, podnikání se ale začalo brzy komplikovat.
Wessels měl totiž dvě dcery a jako správný otec jim chtěl dát pořádné věno. V Lošticích proto založil ještě druhou tvarůžkárnu a každé z dcer dal jeden podnik. Starší se provdala roku 1912 za Jaroslava Dubského a dostala novou továrnu. Mladší se pak roku 1917 stala ženou Karla Pivného a nechala si původní závod. Místo spolupráce si ovšem sestry začaly konkurovat a jejich spory vyústily až v osobní nepřátelství.
O něco napřed byli nicméně majitelé staršího podniku, kteří převzali většinu Wesselsových zakázek. Karel Pivný navíc výrobu nadále rozvíjel a roku 1924 vybavil linku i novými formovacími stroji.
A. W. bere všechno
Loštické tvarůžky se vyvážely do celé Evropy, rozhádané rodiny však stále odmítaly spolupracovat a nakonec je usmířil až trpký osud. Roku 1950 byly totiž obě továrny znárodněny a původní vlastníci nad nimi ztratili kontrolu.
Období socialismu nebylo pro tvarůžkárny, sloučené do jednoho podniku, nijak šťastné. Výrazně se snížil export a do technologie ani objektů se neinvestovalo. Stagnující výrobu tak znovu oživil až rok 1990 a návrat do soukromých rukou.
Potomci Dubských a Pivných se ovšem rozpomněli nejen na tradiční výrobu, ale i na prvorepublikovou řevnivost. Vnuci Jaroslava Dubského založili firmu JD a pokusili se ihned ovládnout co největší část trhu. Dědicové Karla Pivného naopak navázali na Aloise Wesselse a společnost A. W. rozvíjeli a modernizovali postupně. Letitý spor definitivně vyřešil až krach firmy JD roku 2004.
Prameny: Muzeum olomouckých tvarůžků, Tvarůžky.cz, Olomoucký deník
