Diskuse o naší přípravě na vstup do Evropské unie je nepochybně vážnou věcí, i když některé její prvky mohou vyvolat na tváři lehký úsměv. K těm patří například obavy, aby vstup do Evropské unie nevyškrtl z českého jídelníčku takové jeho tradiční součásti, jako jsou například olomoucké tvarůžky nebo utopenci. Český konzument možná nevěřícně kroutí hlavou, ale výrobci a potenciálnímu vývozci na vnitřní trh patnáctky už vidina omezení vývozu, či dokonce produkce tak úsměvná nepřipadá.
Francie se snaží, ale…
Všem českým producentům, kteří se bojí, že některý z „typicky českých gastronomických výrobků po vstupu do Evropské unie zanikne, může být v této chvíli útěchou, že v tom nejsme sami. Každá země Evropské unie má své typické pochoutky a ty si chrání před unifikací evropskými normami. Nejvíce takových specialit má asi Francie, takže se není co divit, že její ministr zemědělství a z titulu současného francouzského předsednictví v Evropské unii i předseda Rady ministrů zemědělství EU Jean Glavany navrhuje opatření na „ochranu pestrosti evropského trhu . Jenže Francie – a spolu s ní ostatní členské země unie vyrábějící své národní delikatesy – mají jednu zásadní výhodu. Jsou členy Evropské unie, a mohou tedy mluvit do toho, jaké budou evropské normy, nač se budou vztahovat a jak budou udělovány výjimky. Nikoliv tak Česká republika, která teprve o vstup do unie žádá a může sotva ovlivnit její rozhodovací procesy.
Moudří soudci.
Zbývá tedy hledat argumenty v tom, co kdysi Evropská unie sama deklarovala, a to nejlépe v moudrých rozhodnutích soudců Evropského soudního dvora v Lucemburku. V učebnicově známém rozsudku ve věci Cassis de Dijon z roku 1979 je problém vztahu národních norem a vnitřního trhu Evropského společenství rozdělen na dvě části, na uplatnění domácích výrobků na domácím trhu a na jejich vývoz do jiných členských států. Členské státy mohou, pokud jde o domácí výrobky a pokud neexistuje relevantní komunitární úprava, regulovat podmínky, za kterých jsou domácí výrobky obchodovány. Situace u jejich vývozu či dovozu je ovšem jiná. Jakýkoliv výrobek dovezený z jiného členského státu musí být v zásadě připuštěn na území jiného členského státu, pokud byl vyroben v souladu s právem domovského členského státu. Mělo by tedy být dostačující, že byl výrobek nebo i zemědělský produkt vyroben v souladu s normami a postupy výroby, které jsou na základě zvyklostí či tradic akceptovány v zemi výrobce.
Tradiční technické postupy při výrobě, řekněme olomouckých tvarůžků, utopenců či českého rumu, by tedy neměly být samy o sobě podle precedentu Cassis de Dijon na závadu prodeje na domácím českém trhu i po vstupu do Evropské unie. V tomto smyslu vznikají i příslušné dohody mezi Českem a unií, které se nepochybně stanou součástí budoucí dohody o přistoupení.
Důkazní břemeno.
Ovšem z hlediska vývozu do zemí Evropské unie tu mohou být postaveny některé další technické nebo hygienické normy. Pak jde o to, aby Česká republika při přípravě a uplatňování vlastních technických či jiných norem nevycházela pouze z výlučně národního pohledu a nebrala v úvahu jen požadavky kladené na domácí výrobky. Úspěšné zapojení do vnitřního trhu unie klade na každou kandidátskou zemi též požadavek, aby zvážila legitimní nároky jiných členských států.
Na druhé straně Evropský soudní dvůr v případu Cassis de Dijon došel k názoru, že členský stát nemůže v podstatě zakázat na svém území prodej výrobku, který je v souladu s právem vyroben a obchodován v jiném členském státě, přestože je vyroben podle technických či jiných pravidel, která se liší od pravidel uplatňovaných na domácí výrobky. Výrobek by měl pouze splňovat „vhodně a dostatečně legitimní požadavky národních norem členského státu (veřejná bezpečnost, to je třeba hygiena, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele). Porušení některého z takových požadavků musí stát, který dovoz výrobku či produktu zakazuje, prokázat a zdůvodnit, že způsob, jakým dovážený výrobek splňuje uvedené podmínky se liší od způsobu, jakým se jejich plnění ukládá domácím výrobkům či zemědělským produktům. Pokud by dovážející členský stát neunesl důkazní břemeno, pak by se zákaz prodeje kupříkladu některých českých výrobků na jeho území nemohl považovat za nezbytný. A i v tom je určitá naděje pro cestu našich tvarůžků či utopenců do Evropy.
Moudří evropští soudci před dvaceti lety chtěli v případu Cassis de Dijon mimo jiné říci, že blaho spotřebitele, hygienu či bezpečnost musíme mít sice na paměti, ale ne do té míry, aby se ve jménu těchto kritérií z nás staly uniformní bytosti, živící se uniformní stravou a chodící v uniformním oblečení.
