Kapitola 122
Promarněná příležitost * Gulový blesk * Pseudokapitalisté * Úspěšná debolševizace
Promarněná příležitost
Tak jsme se pěkně zasmáli té aprílové zprávě o návratu Jiřího Čunka do vlády! (Měl by přijít potichu, jak jsme v týdeníku EURO již radili, aby Karla Schwarzenberga nevzbudil.) Měl být umožněn ještě absurdnějším superaprílovým řešením, totiž že Schwarzenberg použije starý trik a na vypracování podkladů k meritornímu rozhodnutí si najme někoho třetího - auditorskou firmu, které pak mohou nadávat všichni a z obou stran - a kníže bude z obliga. Pěkně tvrdá aprílová legrace na téma hrdinné aristokracie, notoricky vyznávající starosvětské ideály čestnosti a osobního nasazení! Jakoby inspirovaná kreativním přístupem manažera Kohna, který potká zamračeného Abelese.
„… a co jich trápí, Abeles, že maj ksicht celej krabatej?“
„Ále, starosti mám, Kohn, ale co ausgerechnet jim mám povídat, když jsou takovej celej roztlemenej - že voni nemaj žádný starosti?“
„Ale mám, Abeles, mám - ale najal jsem si na to člověka a ten je má za mě!“
„No, nepovídaj Kohn, to je dobrý! To je dobrý! A kolik mu platěj?“
„Osmdesát měsíčně, Abeles, abych tak zdráv byl!“
„No, to jsou pěkný peníze? Ale kde na to Kohn vezmou?“
„No, to přece, Abeles, rozuměj, to je JEHO první starost!“
Tedy toto jsme si vesele mysleli na apríla. Jenže přišel druhý dubnový den - a žádné dementi! Nebyl to apríl! Nejdrsnější skutečnost opět předčila noční můry! Po ostudné volbě prezidenta jsme zase o kousek smutnější. Ta trapná politická řešení se nám letos nějak hromadí!
Takže kaštany z ohně budou za Topolánka, Čunka a Schwarzenberga tahat (zatím prý neznámí) auditoři. Jsou však v pozici, kdy mají v rukou osud vlády, takže to jsou jistě auditoři nestranní a v žádném případě se ani formou subkontraktu nepodílejí na auditorských, poradenských ani jiných službách pro vládu, ministerstva, státní správu, ba ani pro nějakou politickou partaj - a jistě se o ně neucházejí a v nejbližší budoucnosti nemíní ucházet.
A přitom je možná všechno to odříkání a markýrování úplně zbytečné, neboť se šušká, že Schwarzenberg stejně celé funkční období ve vládě nevydrží. Možná má posloužit, Kosovo a radar pomoci autoritářsky prosadit, čunčími tanečky trochu lidem zblbnout hlavu a odvést pozornost - a pak jít. No, do historie se vpisuje každý sám. Mohl si zvolit dramatičtější odchod z vlády, na který si mnozí chystali vsadit, takové, příjemně morálkou zavánějící naděje vzbuzoval.
Teď snad nám zbývá z celé té šlamastyky jediné potěšení: vypsat soutěž v manažerském barometru týdeníku EURO o nejcyničtější odpověď na otázku, co by respondent vsadil na možnost, že auditorská firma shledá cosi závadného na Čunkově finančním kouzelnictví. Za normálních okolností by tato sázka byla tutová! Třeba takový vklad milionové hotovosti na ztracený občanský průkaz! Bude ovšem také zajímavé, kolik odpovědí bude ledově realistických v tom smyslu, že auditoři nakonec shledají Čunkovy finance natolik křišťálově čistě, že už snad ani nemohou být křišťálovější. (Stando, nebreč, měl sis také najmout auditory!)
Ostatně, neříkal také někdo na apríla, že ta zázračná auditorská firma má sídlo v Lourdech?
Gulový blesk
Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg chce doporučit premiérovi Mirku Topolánkovi, aby nejezdil na zahajovací ceremoniál letních olympijských her v Pekingu: „Účast politiků na oficiálním zahájení je naprosto zbytečná, slouží jen ješitnosti státu a režimu.“ No, nemohl se trefit lépe a učinit Topolánkovi účast na oficiálním zahájení olympijských her přirozeně žádoucnější!
Topolánek má však kromě „gulí“ za ušima i jako taktik. Proto nechá alibisticky hlasovat o své účasti na olympiádě vládu. Když mu to odhlasuje, přesune se tam rychlostí „gulového blesku“. Je to ale dál a trochu něco jiného než jet na tenis do Brna! Měl by si proto už nyní začít něco myslet - například, pokud ho tam vláda pošle, pak by měl vědět, proč tam jede. Bylo by blbé, nicméně symptomatické, kdyby na dotaz novinářů, proč volil účast na olympiádě, odpověděl (slušná varianta) něco ve smyslu, že to odhlasovala vláda. Možná by ale s nimi vyběhl jako z tripartitou. Když už jsme u toho vládou vysílaného premiéra kamsi - neměla by to vláda využít? Neměla by také hlasovat o tom, zda se vůbec má vrátit?
Pseudokapitalisté
Jedním z největších trapasů, které může zažít současný pamětník předchozího režimu, je fenomén znovu „překabátěného“ bolševika, tedy nikoli člověka, který by podstupoval riziko názorového střetu, ale naopak, člověka, který byl programově s kýmkoli, kdo byl zrovna nahoře. Ještě stručněji: sraba, vyhýbajícího se riziku, kluzkého jako čípek. A proto, jako nikdy nebyl komunistou (protože neví, co to je a zajímal ho pouze profit z předstírání, že jím je), není ani kapitalistou (z naprosto stejných důvodů). Ve sféře politické snad už tyto nestvůry počínají narážet na demokraticky budovanou zeď z hrdosti, osobitosti, názorové pevnosti, cti, poznání, paměti a odvahy. Ve sféře ekonomické však vystrkují růžky stále a potřebují přes ně klepnout. Dají se poznat docela příznačně. Snaží se prosadit unikátní kombinaci socialismu a kapitalismu. Konkrétně jde nyní o vznik soukromých zdravotních pojišťoven umožňujících podnikatelský zisk, které by však byly naroubovány na ze zákona povinně placené zdravotní pojištění. Jinak řečeno, jde jim o vznik systému, v němž by byl zákonem garantovaný soukromý zisk! Svého druhu geniální, ale pouze jako exponát do muzea zločinu! Nikoli lichý je předpoklad, že by těmto pseudokapitalistickým bolševikům měli nabančit rukou společnou a nerozdílnou jak zastánci státem garantovaného zdravotnictví, tak běžní podnikatelé, každodenně vystavení nejistotám a riziku. Všichni jsou totiž plátci zdravotního pojištění a stali by se z nich ze zákona tvůrci zisku těchto lehkoživků. Teoreticky by se dal odpor proti těmto pijavicím očekávat od všech zastánců názoru, že zisk by měl odpovídat riziku - a kde není riziko, nemůže být zisk. Jaká však bude praxe?
Úspěšná debolševizace
Ač je to paradoxní, zdá se, že Senát odmítnutím návrhu na trestnost takzvaných komunistických symbolů výrazně pokročil ke kýžené debolševizaci společnosti. Alespoň ve své rozhodující většině. Konečně většině senátorů došlo, že sám návrh tohoto „postavení komunistických symbolů mimo zákon“ je zcela mimo mísu - a ve své skutečné podstatě obráží hlubinně bolševické myšlení předkladatelů.
Není divu, jsou to ti, kteří se takto perou se svou angažovanou minulostí v KSČ (Jaromír Štětina) či v SSM (Martin Mejstřík). Dle jejich návrhu by mohl skončit až osm (!) let za mřížemi člověk, který by neprozřetelně naklepával srp kladívkem, aniž by se zřekl případných ideologických souvislostí! Takto tvrdá norma by to byla. A důsledná - šlo by o trestný čin, musely by se tím zabývat nejen orgány činné v trestním řízení, ale i tajné služby! Jak cenné by byly zkušenosti soudruhů z StB zařazených na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli! Jeden by jim mohl dělat náčelníka, neboť kdysi dostal hromadu peněz odměnou za „objasňování protisocialistických nápisů v Hostinném“! A mladí aktivisté by kromě udržování nové revoluční tradice antikomunistické interpretace Žižkova odkazu tvořili dobrovolné hlídky, patrolující tentokrát v antikomunistickém duchu (podobně jako kdysi SA).
Máme proto dobrou radu pro ty, kdo mají problémy se svojí minulostí a chtějí od toho odvést pozornost, a jak se tak všelijak kroutí a štengrují, otravují život všem, kteří ač měli minulost různou, učí se spolu žít v nových podmínkách. Seberte se, nyní antikomunističtí komunisté a svazáci, odjeďte někam na skládku za Prahou a tam se navzájem pořádně zmydlete! Bude to mít neskutečnou přednost. Ať dáte ránu komukoli, vždy padne na úrodnou půdu! A to i kdybyste náhodou trefili sami sebe! Také bingo!
