Podle mnoha jeho příznivců, kteří opravdu upřímně truchlí, byl nejen otcem singapurského státu a tvůrcem jeho prosperity, ale přímo ztělesněním Platónova ideálního vládce. Singapurským premiérem byl Lee Kuan Yew od vyhlášení samosprávy na Británii v roce 1959 až do roku 1990, déle než kdokoli jiný na světě, a jeho vliv daleko překročil hranice malého, byť dnes velmi bohatého státu (HDP na obyvatele je dnes s 55 tisíci dolary na hlavu daleko vyšší než v Japonsku).
Najdou se i tací, kteří budou tvrdit, že jeho model vládnutí byl zjevnou inspirací pro Teng Siao-pchinga, když hledal recept, jak modernizovat Čínu po Maovi na sklonku 70. let. Popravdě řečeno, něco na tom bude, neboť Teng navštívil Singapur v listopadu 1978, tedy krátce před vyhlášením čínských reforem. Zvláštní ekonomické zóny, které začali Číňané zakládat, byly zjevně inspirovány Singapurem a jeho rozvojovými projekty založenými na přilákání zahraničního kapitálu (první fabriku na integrované obchody otevřel americký Texas Instruments v roce 1968). Možná byli až příliš dobří v té nápodobě- v kontinentální Číně je dnes dobrý tucet měst se srovnatelně dobrou infrastrukturou a daleko nižšími mzdami.
Lee Kuan Yew se svojí obdivovatelkou Margaret Thatcherovou na snímku AP
Kde kdo se LKY zaklíná. Třeba Vladimír Putin nebo Viktor Janukovyč byli také inspirováni, ale nezapomínejme, že Singapur měl a má „clean government“, a že LKY svoje autoritářství bohatě vyvažoval mimořádnou kompetencí vládnutí a osobní integritou. To jsou ty chybějící ingredience, které jeho epigoni pořád nejsou schopní ani trochu zdařile napodobit.
Lee se narodil do rodiny anglofilních čínských obchodníků a v mládí používal křestní jméno Harry, po válce (ostrov byl okupován Japonci) ostatně s nejvyšším hodnocením absolvoval práva na prestižní Cambridge. Zároveň byl archetypálním čínským mandarínem, v němž by Konfucius nalezl zalíbení. Naprosto nepředstíral, že by země snad měla být řízena někým jiným než profesionální meritokracií, která ví nejlépe, co má dělat, a voliči jsou zde od toho, aby poslouchali. Opoziční kritiky za pomluvu usoudil (s využitím starých, od Britů převzatých zákonů) až k osobnímu úpadku, a seřezání narušitelů zákona a veřejného pořádku do krve bambusovou tyčí bylo běžným trestem za jeho vlády. Stejně jako trest smrti za vraždu anebo drogy. Singapur je asi nejbezpečnější a nejčistší velkoměsto (5,5 milionů obyvatel) na téhle planetě.
Zejména ke stáru měl Lee západní stát blahobytu za dekadentní, a jestli ho něco přesně charakterizuje, tak tedy jeho zásada „absolutely no freeriding“, čili že si na Singapuru nepřeje nikoho, kdo se jen tak veze. Lee byl jedním z průkopníků modelu akumulace kapitálu přes nucené úspory obyvatelstva prostřednictvím povinných odvodů do Central Provident Fund (CPF), fondu, kde si obyvatelstvo na osobních úročených účtech spořilo na stáří, na bydlení a na zdravotní péči.
Ani penze, ani zdravotnictví tedy nespočívají na průběžném financování prostřednictvím sociální daně (kromě osobních zdravotních účtů mají ještě rizikové zdravotní pojištění a dotační systém pro chudé). Singapurské zdravotnictví dává zcela jednoznačně nejlepší poměr cena-výkon na téhle planetě, v poměru k HDP jsou výdaje na zdravotnictví oproti západní Evropě sotva poloviční, přičemž ve finančním roce 2014 činil podíl státu 1,9% HDP.
Když se podíváte na dobové fotky Singapuru z 60.let, nevidíte nic fenomenálního- valná část obyvatelstva bydlela v něčem, co se podobá slumům. Takže druhou velkou inovací pana Lee byl Housing Development Board (HDB), jakési gigantický podnik bytového hospodářství, který staví byty (s přednostním nárokem na veřejné pozemky), jejichž drtivou část prodává do osobního vlastnictví občanům (skoro 90% jich bydlí ve vlastním) nebo držitelům povolení k trvalému pobytu, čímž se brání eskalaci cen (levné bydlení ovšem v Singapuru připadá pouze někomu, kdo zná Hongkong). Sociální inženýrství spočívá v tom, že vlastní byt nemůžete prodat, komu chcete, ale v rámci příslušných etnických kvót, které mají zabránit vzniku ghet. V zemi, která zažila v 60.letech nepokoje mezi etnickými Číňany, Malajci a indickými Tamily je to možná pochopitelné řešení.
Chováním a výzorem připomínal pan Lee anglického džentlmena, avšak přesvědčení o vlastní pravdě bylo tak silné, že proti němu prý vypadala Margareth Thatcherová jako pokorná holčička. Lee udržoval kontakty se všemi čínskými vůdci od Tenga až po současného Si ťin-pchinga, stejně tak jako s americkými prezidenty od Nixona po Obamu. Ten řekl po jeho smrti toto.
Když se v roce 2004 stal třetím singapurským premiérem jeho starší syn Lee Hsien Loong (v úřadě je dodnes), jeho otec prohlašoval, že nejde o nepotismus, ale o pokračování meritokracie na nejvyšší úrovni, protože „dva bílí koně budou mít pravděpodobně bílá hříbata“. To na margo toho, že nejen on, ale i jeho manželka měla červený diplom z Cambridge. Velmi na své ženě lpěl, a když umírala (2010), předčítal jí klasické anglické romány a Shakespearovy sonety. Takhle se s ní loučil.
Čtěte také:
Názory odjinud: Nová generace v Singapuru
