Privatizace společnosti nebyla úspěšná, ve hře jsou politické zájmy
Soutěž o privatizaci italské letecké společnosti Alitalia skončila 23. července. Již několik dnů předtím však z ní odstoupila společnost Air One, kterou vlastní Carlo Toto. Corrado Passera, zástupce banky Intesa Sanpaolo, která Air One podporovala, vysvětlil tento krok tím, že „smlouvu nebylo možné podepsat, protože obsahovala příliš mnoho nejistot ohledně kvalit a jejich hodnot přecházejících na kupce“. A ještě před ní se soutěže rozhodla nezúčastnit severoamerická Matlin Patterson (společně s Mediobancou). Dříve favorizovaný Aeroflot (společně s UniCreditem) odstoupil již v červnu, protože se zaměřil místo na Alitalii na srbskou leteckou společnost JAT, jíž chce koupit přibližně 75 procent. Za důvod svého kroku Aeroflot uvedl, že neměl přístup k informacím, které považoval za základní, a obvinil italskou vládu z nezájmu o rozvoj Alitalie a z toho, že jí jde pouze o peníze.
Nezodpovězené otázky.
Soutěž tedy skončila neúspěšně - jak jinak, když se jí nikdo nezúčastnil. Většina původních zájemců včetně Aeroflotu však projevila o Alitalii zájem, kdyby se podmínky privatizace podstatně změnily. Co znamená neúspěch osmiměsíční privatizace pro budoucnost Alitalie? Krach této předlužené letecké společnosti, která každý den zvyšuje dluh o milion eur? Novou soutěž? Externí navýšení kapitálu, které by zředilo státní účast? Anebo nestandardní a netransparentní neveřejná jednání s nějakým vybraným zájemcem? Nebo snad velmi nepravděpodobné přijetí návrhu italských komunistů v podání Pina Stibia, který nesměle podporuje i asociace italských pilotů, aby stát koupil celou Alitalii nazpět, a tím ignoroval postoj Evropské unie k této věci?
Odkladiště neschopných politiků.
Otázkou zůstává, kdo nese vinu za zpackanou soutěž. Italský ministr hospodářství a financí Tommaso Padoa-Schioppa prohlásil, že „Alitalia je jako italské národní fotbalové mužstvo, které má šedesát milionů trenérů (počet obyvatel Itálie - pozn. red.). Každý chce jinou sestavu a všichni preferují svého kupce.“ Naznačil tím obecně známou věc, že Alitalia je především předmětem politických zájmů a tlaků, respektive manipulace politiků. Italské politické strany do ní totiž dosazovaly své méně schopné, ale vlivné členy především proto, aby je finančně zajistily. Ti pak stejnou strategii uplatňovali při řízení podniku, čímž kdekoho zvýhodňovali na úkor Alitalie. Příkladem za všechny je nákup letadel společnosti, který však jen posílil vliv odborů. Neschopné a často se měnící vedení totiž nedokázalo odolat často nerealistickým tlakům odborů, jež s oblibou vyhlašují stávky především v dobách největšího provozu (Vánoce, prázdniny).
Řešení v nedohlednu.
Bezprostředně po ohlášení neúspěšné privatizace spadly akcie Alitalie o deset procent, a i když se později o něco zvedly, jejich propad zůstal asi pětiprocentní. Zatímco zaměstnance, kteří viní z neúspěchu vládu, zastihl privatizační krach ve stávce, předsedu italské vlády Romana Prodiho na Slovensku. „Zvažujeme všechny možnosti,“ prohlásil odtud odvážně. A s vlastním prohlášením přispěchal i bývalý premiér Silvio Berlusconi: „Na Alitalii se jen ukazuje, že tato vláda nechápe volný trh a jeho pravidla.“ Jeho kolega z minulé vlády Roberto Maroni pak řekl: „Vládě nezbude nic jiného než vyhlásit úpadek Alitalie. Jen doufám, že nepřijde s nějakým novým trikem, aby využila této možnosti k prodeji Alitalie francouzské Air France.“ Jak se staví k záležitosti Brusel? Odmítá především jakoukoli státní podporu na záchranu Alitalie, jinak si může italská vláda dělat, co chce - pokud ovšem bude dodržovat zásadu, že práva soukromého investora budou respektována (v roce 1997 Brusel povolil finanční zásah italského státu ve výši 2750 miliard lir). Doby státních intervencí však definitivně skončily.
Další postup.
Itálie očekává další krok ministerstva financí. V důsledku neúspěšné privatizační soutěže o Alitalii totiž hrozí její likvidace. Ministr financí Padoa-Schioppa po schůzce s premiérem Prodim a ministrem dopravy Alessandrem Bianchim, svým náměstkem na ministerstvu Massimem Tononim a místopředsedou vlády Enrikem Lettem ohlásil jen dvě možnost: Buď soukromé jednání s některou ze zainteresovaných společností, nebo vyhlášení nové soutěže za výhodnějších podmínek, které podle něho „vytvoří operaci chutnější“. Odmítá však jakoukoli myšlenku na likvidaci Alitalie. Burza na jeho slova zareagovala zvýšením akcií společnosti o 3,6 procenta. Někteří politici prosazují ozdravění Alitalie státem, což je dost troufalé, jiní zase vidí její záchranu ve spojení Intesy Sanpaolo a Air One a další, například ministr Padoa-Schioppa, nabírají směr Paříž, tedy Air France.
„Chutnějším prodejem“ Alitalie by zřejmě mělo být především zrušení sociálních záruk, které však vyžadují odbory. Nepochybně proto velký vliv na budoucnost Alitalie budou mít odbory. Státní tajemník italských odborů v dopravě Mauro Rossi sdělil: „Je nutné setkání odborů a vlády. A také, aby finanční zdroje, pokud by přišly, dorazily skutečně do společnosti, a ne do pokladny ministerstva. Alitalia potřebuje letku na dlouhé vzdálenosti, aby mohla provozovat nové interkontinentální linky, které přinášejí výdělek. Ty však Alitalia v poslední době rušila.“
Nejednotný názor.
Zdá se, že vláda nemá jednotný názor na budoucnost Alitalie. Zatímco ministr financí Padoa-Schioppa by dal přednost Air France, ministr dopravy Bianchi vidí vyhlídky italské letecké společnosti ve spojení s Air One. Proč se však Air France (a například i Lufthansa), které Padoa-Schioppa vidí jako potenciální zájemce, nezúčastnily privatizační soutěže? Jeho vysvětlení je následující: „Dozvěděli jsme se, že důvodem neúčasti mezinárodních leteckých společností, jako jsou Air France či Lufthansa, v soutěži nebyla problematická situace Alitalie, ale jejich neochota sdělit oficiální nabídky, protože by tím riskovaly, že odhalí své záměry zároveň s rizikem prohry v tendru.“
K nemalé radosti odborů podal minulý týden demisi prezident Alitalie od letošního února Bernardino Libonati a místo něho byl jmenován v podstatě bezvýznamný a přizpůsobivý manažer Maurizio Prato. Vládní představitelé se snaží přesvědčit koupěchtivou veřejnost, že Alitalia není hračkou v rukách italské vlády, ale samostatnou, autonomní společností s vlastními zájmy odlišnými od těch hlavního akcionáře. Kromě další privatizační soutěže vidí ministr Padoa-Schioppa možnost v neveřejných jednáních.
Neveřejná jednání.
To je však problematická a netransparentní cesta, a proto jen stěží obhajitelná. Jak by se totiž vysvětlovalo, proč byla zahájena jednání s tímto, a ne nějakým jiným subjektem? V posledních 20 letech italská vláda takový krok nikdy nepodnikla a zřejmě by jej nechala učinit až nové vedení Alitalie. A kdyby se vládě nový zájemce, vybraný samotnou Alitalií, zamlouval, ministerstvo financí by mu přenechalo práva na navýšení kapitálu. („Nechceme prodat Alitalii komukoli, ale jen tomu zájemci, který z ní učiní součást strategického projektu,“ shoduje se vláda s odbory.) Stát by tak snížil svou účast na pět až deset procent a nový společník, například Air France, by vstoupil do hry a neměl by povinnost od něj odkoupit akcie. Samozřejmě že by stát musel změkčit některé podmínky - především asi obětovat požadavky odborů a oddělení servisní společnosti Az Service s jejími netržními smlouvami, nadbytečnými zaměstnanci a podobně. Splnění těchto podmínek však požadovali i účastnící minulé soutěže - ministerstvo financí však tyto tlaky striktně odmítlo. A mohlo by také vzniknout podezření: Nebyla osmiměsíční privatizační soutěž, již museli zaplatit daňoví poplatníci a její účastníci, jen způsob, jak si uvolnit ruce k přímému jednání s Air France?
Trvalý zájem.
Zájem Air France o Alitalii je starého data - obě společnosti se začaly sbližovat v roce 2003. Dnes se sice Air France spíše zajímá o španělskou Iberii, která je v daleko lepší finanční situaci a má větší podíl na leteckém trhu než italská společnost, ale neuzavírá se ani případné dohodě s Alitalií. Především proto, že pravděpodobnost akvizice Iberie je malá a větší šance u ní má British Airways. „Alitalie je pro nás i nadále zajímavým partnerem,“ tvrdí Air France, „ale italská vláda musí pochopit, že letectví je v Evropě v pohybu, kterého se tato společnost neúčastní, a proto riskuje, že zůstane mimo hru.“ I zájem společnosti Matlin Patterson trvá. Podle redaktorů Timesů Siobhana Kennedyho a Sarah Delaneyové si však klade podmínky: přímé jednání s odbory, odstranění nevýdělečných částí Aalitalie a zřízení nových linek (zřejmě na dlouhé vzdálenosti). Takový postoj se evidentně nelíbí odborům, které zájem Texas Pacific Group označují za spekulativní, přesto tvrdí - a jak by mohly jinak -, že jsou otevřené rozhovorům. Říkají, že se propouštění nebojí, neboť dobrý byznysplán by musel mít za následek jen přijímání nových pracovníků. I Matlin Patterson se vyjádřil podobně rozporuplně. Kategoricky sice popřel informace Timesů, ale vzápětí dodal, že jeho zájem trvá, budou-li splněny některé podmínky.
Těžká odpověď.
Jak tedy dopadne Alitalia? Bude zprivatizována? A pokud ano, kým? Anebo zkrachuje? Nebyl snad nejrozumnější vysmívaný privatizační návrh jednačtyřicetiletého středoškolského profesora aeronautiky Fabia Scaccia z okresního města Ferentina, který tvrdil, že se jako jediný ze soutěžících vyzná v letectví (EURO 21/2007)? Na shora uvedené otázky je věru těžká odpověď: Závisí na tom, jaké politické zájmy převládnou.
