Premiér Šaron se asi bude na stará kolena učit kompromisům
Občané Izraele minulé úterý už potřetí v dějinách své země přímo volili premiéra. Většina dala hlas dvaasedmdesátiletému Arielu Šaronovi, označovanému za „pravicového jestřába . Ten ve svém rozhodování nesnáší ústupky, což dvojnásob platí ve vztahu k Palestincům, usilujícím o svůj samostatný stát. V tomto smyslu byl opakem poražený Ehud Barak, který ztratil důvěru hlavně proto, že nesplnil svůj klíčový slib – přinést zemi klid a mír. Barak zklamal jako politická osobnost, ale jeho program – jak uvádějí průzkumy veřejného mínění – má v Izraeli stále většinovou podporu. A s tím by měl „tvrďák Šaron počítat. Bude Šaronův příchod k moci znamenat další stupňování násilí mezi Izraelci a Palestinci? Nemohou tyto střety přerůst v nebezpečný regionální konflikt? „To je ten nejhorší scénář, který se ale musí v úvahách o budoucnosti objevit, odpovídá diplomat Jiří Schneider, který v letech 1995 až 1998 působil jako český velvyslanec v Izraeli. Za důležité označuje, že na Šaronovu volbu zdrženlivě reagovaly klíčové země v regionu – Egypt a Jordánsko. Palestinský vůdce Jásir Arafat zaslal novému izraelskému premiérovi blahopřejný telegram, v němž vyjádřil naději, že rozhovory o míru budou pokračovat. Tedy žádná silná slova, naopak. Příští vývoj na výbušném Blízkém východě výrazně ovlivní politika nové americké vlády. „Mezinárodní společenství by mělo nejprve poskytnout premiéru Šaronovi čas na vytvoření koaliční vlády a teprve potom hodnotit jeho kroky, prohlásil podle agentury Bloomberg prezident George W. Bush. Diplomaté upozorňují, že nová administrativa USA není svázána s tím, čemu se za Clintona říkalo „mírový proces . Washington naznačuje, že se bude měnit jeho pohled na celý problém. Čitelnější figura. Ariel Šaron má za sebou nejenom vysoké velitelské posty v izraelské armádě, ale také bohaté zkušenosti, jež získal v politických funkcích. Z toho plyne závěr, že se umí chovat obratněji než Ehud Barak. Ten vlastně z armády přestoupil rovnou do politiky. Pro další vývoj může být podle znalců regionu důležité, že „nesmiřitelný Šaron se zdá být pro Palestince i okolní arabské země čitelnější než Barak, neboť jeho „zarputilá mentalita je pro druhou stranu srozumitelnější než kličkující politik. „Může–li Šaron Palestince překvapit, pak jedině příjemně, míní Schneider. Proč neuspěl Barak. Předchozí premiér Ehud Barak, který v květnu 1999 zvítězil nad Benjaminem Netanjahuem z pravicového seskupení Likud, si předsevzal, že dospěje k trvalému míru s Palestinci za cenu četných ústupků. To se mu nepodařilo hlavně proto, že chtěl zásadně pohnout s několika věcmi najednou. Vrhl se o překot do mírových rozhovorů, které skončily loni v červenci v americkém Camp Davidu naprostým fiaskem. Současně hodlal radikálně zasáhnout do vnitřního života izraelské společnosti, zejména do problematického vztahu mezi světskými a nábožensky založenými Židy. „Jeho pokus o občanskou revoluci, jež by omezila vliv náboženství, evidentně nevyšel, napsal v německém listu Die Welt viceprezident Telavivské univerzity Avi Primor. Podle něj je nutné pochopit, že Izraelci sice dali ve volbách přednost Šaronovi, ale většina z nich si přeje pokračovat v mírovém procesu. „Poslední průzkumy uvádějí, že šedesát devět procent občanů požaduje, aby jednání o míru bezpodmínečně pokračovala, podotýká Primor. Jednání o koalici. Je ale otázkou, do jaké míry bude nový premiér schopen s Palestinci dále jednat. Jeho první kroky po volebním vítězství vedly k proslulé jeruzalémské Zdi nářků. „Jeruzalém je věčné a nedělitelné hlavní město Izraele, dal Šaron na srozuměnou, že s myšlenkou na rozdělení města nemíní vůbec koketovat. Nehodlá ani svěřit pod palestinskou samosprávu další území. „Jsem ale připraven s Palestinci jednat, prohlašuje. Nejprve ho však čekají rozhovory o sestavení kabinetu. Přednost by dal „vládě národní jednoty za účasti tradičního rivala – Strany práce. Ale té spolu s Likudem v jednokomorovém parlamentu (Knessetu) ze sto dvaceti křesel patří málo přes jednu třetinu. „Šaron potřebuje získat Stranu práce, aby jeho vláda byla pro Palestince přijatelnější, sdělil agentuře Bloomberg jeden z izraelských komentátorů. Druhou, horší variantu představuje odchod Strany práce do opozice. Šaronovi by pak nezbylo nic jiného než se dohadovat s malými krajně pravicovými straničkami, kterým pro vstup do izraelského parlamentu stačí půldruhého procenta voličských hlasů. Hospodářský image. Ariel Šaron nepatří mezi politiky, jejichž příchod k vládnoucímu veslu by vylepšil hospodářský obraz země, napsal v obsáhlé analýze americký týdeník Business Week. I když je pravicový blok Likud zapsán u finančníků a průmyslníků lépe než Strana práce, samotný Šaron ve svém ekonomickém chování nezapře vojáka: Je zastáncem státního dirigismu. „Ví se o něm, že rád rozdává peníze podle politických priorit. Těmi jsou národní bezpečnost a s ní související výstavba spolehlivé infrastruktury, hlavně dopravní, podotýká bývalý český velvyslanec v Tel Avivu Jiří Schneider. Jiné zdroje připomínají Šaronovo působení ve funkci ministra bytové výstavby, kdy se na počátku devadesátých let zasadil o rozsáhlou výstavbu domů v odlehlejších oblastech pro přistěhovalce z bývalého Sovětského svazu. Dodnes tam zůstaly tisíce domků neobydlených.
