Jméno Ludvíka Hesse je v poslední době nerozdělitelně spojeno s fenoménem babyboxů. Mnohem méně známý je fakt, že Hess je také osobností mladé Prahy šedesátých let, za normalizace se jako jeden z mála v Česku živil chovem koní a také stál u zrodu literárního časopisu, kvůli němuž se dnes soudí se synem slavného básníka Václava Hraběte.
Vymysleli jsme ho s Mélou Machálkem jako studenti o prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem gymnázia. A v září 1964 jsme v kratičké době čtrnácti dnů dokázali naplnit texty dvaatřicet stran a vydat ho. Formát byl podlouhlý – přeložená A4. Náklad tisíc výtisků vytištěných na tiskovém stroji Zetaprinton jsme rozprodali po dvou korunách. Takže bylo nejen na další číslo, ale i na hospodu. Později, když jsme dosáhli pětitisícového nákladu, tak jsme dokonce mohli s Mélou občas přijet z tiskárny do školy taxíkem. To patrně dost iritovalo profesorský sbor.
E15: Soud se synem Václava Hraběte se týká literárního časopisu Divoké víno. Ten vychází i dnes a má za sebou dlouhou historii.
E15: Mluvíte o době hlubokého socialismu. To bylo možno jen tak začít vydávat a prodávat časopis?
Mluvím o šedesátých letech. Doba byla samozřejmě „zlá a nic se nemohlo“. A zároveň se mohlo všechno. To byla ta báječná léta pod psa. Nikdo nám nic nepovoloval. Domluvili jsme s třemi tiskaři v jedné dílně na Žižkově. Zaplatili jsme jim na ruku 600 korun. Ti si to rozdělili rovným dílem. Pan Říha zpracoval reprodukce, paní, jejíž jméno si už nepamatuji, to převedla na kovolisty a pan Turnovský to vytiskl. Pro ně to byl klasický melouch, pro nás studenty investice z úspor získaných na brigádě.
První číslo jsme přinesli na jeden z literárních večerů, které jsme pořádali ve sklepě v Krejčího ulici v pražské Libni. Vzpomínám si, že jsme tenkrát recitovali verše Michelangela Buonarottiho. Jako vždy bylo nabito. A tehdy jsme svému publiku nabídli i tu naši podivuhodnou tiskovinu. Rozebrali si ji, většinu roznesli na různé pražské střední školy, kde to prodali spolužákům. Ne všichni tedy přinesli, co utržili, ale na další číslo to stačilo. Posléze jsme vytvořili docela obstojnou síť prodejců. Tak jsem se ostatně seznámil i s Václavem Hrabětem.
E15: Žádné oplétačky s policií?
Ne, tehdy opravdu ne. Možná nás sledovali, ale já o ničem nevím. S policií jsme se dostali do nepříjemného kontaktu, když si na nás v Krejčího ulici stěžovali naštvaní nájemníci. Těm vadilo, že mládežníci dělají v jejich sklepě rámus a počurávají rohy.
E15: Platili jste daně?
Ne, to bylo pro nás tenkrát zcela neznámé slovo.
E15: Zmínil jste seznámení s Václavem Hrabětem.
Vašek tehdy dělal takovou holku pro všechno v poetické vinárně Viola. Inspicienta, osvětlovače, prodával tam také nějaké knížky. Tak začal nabízet i Divoké víno. A pak to dělal pravidelně, i když na rozdíl od jiných distributorů nám nikdy neodvedl peníze. Inu básník.
E15: Jak vzpomínáte na slavnou návštěvu amerického beatnika Allena Ginsberga v Praze?
Ginsberga všechno, co jsme dělali, hodně zajímalo. Zažil jsem ho ve Viole, byl v našem sklepě v Krejčího ulici i na našem sezení v Divadle S. K. Neumanna. Vystoupil tam v klubovně. Vzpomínám třeba, že tam tehdy mladý básník Ladislav Landa vybral z místní knihovničky Komunistický manifest a dal mu ho. Ginsberg na titulu škrtl Marxe a Engelse a vepsal své jméno.
Do Krejčího ulice dorazil v doprovodu dvou českých literátů, ze kterých si stačil v Praze udělat intimní přátele, či dokonce milence – Pavla Berana a Jana Samohela. A pamatuji se, že hrál na činely a stále dokola zpíval „hariom na moši vá“. Taky si pamatuji, že s Janem Samohelem a Pavlem Beranem pak strávili noc ve Štěpánské, v bytě kde Honza žil se svou ženou, básnířkou Divokého vína Helenou Pěknou v pokojíku pro služku. Helenu ale pánové tehdy poslali pryč. Pak vyrazili do Karlových Varů. Aby měl Samohel na tu cestu peníze, prodal v antikvariátu Heleniny obrazové publikace.
E15: Václav Hrabě, Méla a vy jste s Ginsbergem také udělali rozhovor, který vyšel v Divokém víně.
To je poslední text, pod kterým byl Vašek Hrabě podepsán. Brzy nato umřel na otravu svítiplynem.
E15: Jak k tomu došlo?
To už nikdo přesně nezjistí. Vašek tehdy žil v bytě se svou bývalou ženou Olgou. Byli sice rozvedeni, v bytě dokonce bydlel i nový Olžin partner úředník Miškovský. Hrabě ale neměl jinou možnost, a tak tam v malé kuchyňce přespával. V bytě byly v době jeho smrti i dvě děti – Olžin a Vaškův dvouletý syn Jan a miminko, které měla Olga s Miškovským. Vašek tehdy přišel v noci a šel spát do kuchyně, kde ho Olga ráno nalezla mrtvého.
E15: Jan Miškovský se dnes jmenuje i syn Václava Hraběte.
Ano, Olga se chtěla odstřihnout od Václavova otce a jeho příbuzných, a tak nechala Janečka přejmenovat. Také Václavově mamince Magdaleně po smrti syna znemožnila se s vnoučkem stýkat. Jan proto dlouho vůbec nevěděl, že jeho skutečný otec je legendární básník Václav Hrabě.
E15: Hrabě zemřel v roce 1965. V následujících šesti letech v Divokém víně publikovali mnozí, kdo v té době debutovali či už nějakou dobu v literatuře existovali. Navíc to byli autoři velmi různorodí a různě politicky orientovaní – od Jana Vyčítala či Vladimíra Merty, přes Vladimíru Čerepkovou a Janu Krejcarovou až třeba po Jaroslava Holoubka, Petra Cincibucha, Karla Sýse či Jiřího Žáčka. Pak však časopis zanikl. Proč?
Už jsme to myslím naznačili. Divoké víno mohlo vzniknout a existovat jen v šedesátých letech. Za normalizace už přežít nemohlo.
E15: Časopis byl zrušen, vy jste si dokonce poseděl pár týdnů ve vazbě. A pak jste dost zásadně změnil profesi.
Když jsem byl propuštěn, můj právník mi doporučil, abych dal najevo, že budu žít jinak. A že tedy nejlépe bude, když se literaturou nebudu zabývat. Tak jsem šel krmit krávy. Měl už jsem tehdy pár koní a zkusil jsem je chovat, připouštět a pak se piplat s hříbaty. A stal jsem v tom oboru jedním z prvních soukromých chovatelů anglických plnokrevníků, a to ještě za socialismu! Měl jsem docela štěstí – v té době totiž začínala poptávka po dostihových koních, třeba ze strany úspěšných JZD. A přitom tady skoro žádné chovy neexistovaly, protože byly zlikvidovány v padesátých letech. Slušně jsem si tím vydělával.
E15: A živíte se tím dosud?
Teď je to mnohem těžší. Obvykle říkám, že v osmdesátých letech koně živili mě a teď živím já je.
E15: Když přišla doba internetu, obnovil jste Divoké víno. Už 13 let vychází ve webové podobě a publikuje tu řada spisovatelů a básníků, všichni bez nároku na honorář. Takže neziskový časopis?
Nejen neziskový. Kdo někdy dělal nedotovaný, volně přístupný literární časopis na internetu, ví, že je to aktivita naprosto ztrátová.
E15: Nyní proti vám ovšem vystoupil syn Václava Hraběte Jan Miškovský s tím, abyste z elektronického Divokého vína stáhl básně jeho otce, neboť vám to nepovolil a nedohodli jste se na ceně. Proč ten odpor? Jde o peníze?
Přesně to nevím, já jsem se s Janem Miškovským nikdy osobně nesetkal. Ale ušlý honorář asi nebude meritum věci. Já jsem totiž na pokyn Janova právníka ihned zaplatil na jeho účet vyžádaný honorář pět tisíc korun, to je mimochodem v oboru poezie nadstandardní suma. Jenže brzy nato pan Miškovský vystřídal právníka, svůj nárok na stažení básní vznesl znovu a peníze vrátil.
Předběžné opatření, které nařídil soud, se pochopitelně vztahuje jen na Václavovy básně. Ne na zveřejněné vzpomínky, protože ty jsou vlastnictvím samotných pamětníků
E15: Takže o co jde?
Já si to vysvětluji tak, že o verše vůbec ne. Problémem v Janových očích jsou otištěné vzpomínky Václavových přátel a jiných pamětníků, z nichž nevychází jeho matka Olga dobře.
E15: To je pak docela pochopitelné, že chce hájit matku.
Pochopitelné to možná je. Ale jak může někdo cenzurovat autentické vzpomínky? Básníkova poslední milenka Zdenička Žáková například v Divokém víně vzpomínala, jak přišla hned po Václavově smrti nic netušíc k jeho bytu - a tam už byly vystěhovány jeho věci na chodbě. Dala je tam doslova pár minut po nalezení těla Olga. Takže Zdenička se v první chvíli zaradovala: „Aha, Vašek se konečně stěhuje!“ Ale pravda byla jiná. To je autentický zážitek, který nikdo nemá právo zatajovat. Stejnou zkušenost sdílí i Vaškův blízký přítel Josef Rebec. Zrovna tak se nedá popřít, že Olga Miškovská bránila babičce setkat se s Vaškovým synem Janečkem, existují dopisy a jiná svědectví. Václavova maminka, která v té době přišla o syna, ale brzy nato také o manžela a dceru, tím neskutečně trpěla.
Olžino tehdejší i Janovo současné chování se dá lidsky vcelku pochopit. Pravda se ale zakrývat nedá. Ostatně kuriózní je, že předběžné opatření, které nařídil soud, se pochopitelně vztahuje jen na Václavovy básně. Ne na zveřejněné vzpomínky, protože ty jsou pochopitelně vlastnictvím samotných pamětníků. Pevně proto doufám, že nakonec se dohodneme a Jan Miškovský uzná, že historii není možné měnit.
E15: Vy se teď rozhodně do historie zapisujete trochu jinak než literaturou - svými babyboxy. O tom, proč jste se do nich pustil a co přinášejí, bylo už napsáno hodně, a těch, co pochybují o jejich smyslu, určitě ubývá. Dovolím si ale trochu kacířskou myšlenku. Nestačilo by to už?
Já si nemyslím, že by jich muselo být sto, či že by měly přibývat do nekonečna. Ale stále ještě zbývá dost dvacetitisícových měst, která by babybox potřebovala. Sami představitelé těchto míst se ozývají. Včera mi volali z Hořovic, dnes z Rychnova. Ještě je práce hodně. Navíc já jsem si předsevzal postupně vyměnit staré babyboxy za nové. U devíti nejstarších se mi to podařilo.
E15: Jaký to má smysl?
Staré babyboxy jsou v podstatě kovová krabice. Je v nich sice topení, které ochrání dítě proti chladu, v létě se ale mohou rozpálit jako pec! Dítě v babyboxu sice zůstane jen pár minut, pro to maličké mládě to však přesto může být dost nepříjemné. Takže nyní vyměňujeme babyboxy za nový model s klimatizací. A nové schránky mají i jiné přednosti - automatická dvířka, která se samočinně otvírají a automaticky zavírají, chrání fotobuňkou matku i dítě před kolizí, nový systém signalizace a podobně. A taky je na babyboxech nový nápis, jímž nabízíme svobodným matkám pomoc při řešení zoufalé situace, zejména nocleh v našich dvou azylových domech.
| Ludvík Hess (68) |
|---|
| Novinář a spisovatel, chovatel anglických plnokrevníků a autor myšlenky vytápěných boxů, do nichž mohou matky odkládat nechtěné novorozené děti. První babybox zřídil v roce 2005, dnes jich je po republice 67. Je autorem několika knih a vydavatelem internetového literárního časopisu Divoké víno. |
Čtěte také:
