Alespo je jasno: Erdogan není ani o chlup lep í, ne býval Gustáv Husák. Jelikož tureckého prezidenta volilo 52 procent lidí, Ankara nastoluje tyranii v t iny
V některých cirkusových vystoupeních figurují ochočení tygři. Krotitelka mezi nimi našlapuje jako baletka, a aby bylo zřejmé, jak dokonale jsou šelmy neškodné, poklepe jim třeba špičkou hůlky na čumák. Kdoví, co se v tu chvíli honí tygrovi hlavou. Třeba si představuje, jaké to bude, až se jednou šťastným řízením osudu octne bez dozoru v masně.
Týdenní istka: 70 tisíc lidí
Třináct let jsme si mohli jen představovat, co by onen muž s vizáží mexického zloducha, pardon, prezident Turecka spustil za virvál, kdyby náhle zmizely všechny mantinely, které ho nutily předstírat, že je ochočený tvor respektující pravidla civilizovaného světa. Po jednom týdnu je jasné, že Gustáv Husák a Vasil Biľak proti němu byli uťápnutí vedoucí pionýrského tábora.
Co jim při „normalizaci“ poměrů v ČSSR zabralo rok, zvládl Recep Tayyip Erdogan za pár dní. Sto čtyřicet hodin po potlačení armádní vzpoury – zfušované tak, až působila jako dar z nebes – bylo bez práce několik desítek tisíc lidí různých profesí: vojáků, soudců, profesorů, vědců a učitelů. Další stovky tisíc lidí nemohou pomýšlet na to, že by v příštích měsících vycestovaly do ciziny.
Státní média pouštěla dokola záběry, na nichž byli pučisté i obyčejní vojáci zbavováni hodnosti, tupeni a svlékáni do spodního prádla. Něco podobného dokáže jen diktatura byzantského typu. Samozřejmě nejde o žádné šíření „informací“, nýbrž o to, aby veřejnost dostala správný vzkaz – pokud se něco takového děje při puštěných kamerách, copak asi nastane, když jsou vypnuty
Vláda požádala školní inspekci, aby do 5. srpna(!) provedla prověrku všech rektorů a děkanů, což platí i pro zahraniční personál. Turečtí vědečtí pracovníci v zahraničí byli naléhavě vyzváni, aby se co nejdříve vrátili do země. „Je to systematické ničení svobodného ducha,“ komentoval to předseda německé rektorské konference Horst Hippler. „Je to takové vězení pod širým nebem,“ říká expert na Turecko z Essenu Burak Copur.
Tyranie většiny
Copur upozorňuje na to, že kdyby puč uspěl, vypadalo by dnes Turecko ještě hůře. Vzhledem k masivní podpoře AKP (Strany „spravedlnosti a rozvoje“ – sic) by v ulicích Istanbulu a Ankary asi zuřila občanská válka. Ovšem v Turecku pořád žije 48 procent lidí, kteří Erdogana nevolili a kteří propadají zoufalství. I když je možná Západ na Turecku závislý skoro jako chirurg na sanitářovi nebo britská panička na polském pracovníku komunálních služeb, měl by těmto lidem poslat nějaký vzkaz.
Mohl by se pokusit situaci alespoň pojmenovat správnými slovy, za což se vyjádření Johna Kerryho o „vývoji škodlivém pro bilaterální vztahy“ považovat nedá. EU v čele s Německem může přijít o nainvestované miliardy do tureckých podniků, ale Ankara by přerušením styků utrpěla ještě mnohonásobně více. Ani letecká základna Incirlik, z níž americké letouny bombardují pozice Islámského státu, není nenahraditelná.
Pokud jde o volbu správných slov, Turecko nepůjde už ani s přivřením obou očí považovat za demokracii.
Demokratický systém nestojí jen na tom, že je někde aplikována „vůle lidu“. O tu se koneckonců opíral i Pilát Pontský, když zorganizoval první popsané referendum a položil „lidu“ otázku, zda má nechat ukřižovat Ježíše Krista. Demokracie stojí a padá s dělbou moci (v Turecku prezident = vláda = parlament), s právním státem (v Turecku prezident = soudnictví), svobodou slova a svobodnými univerzitami.
Všechno ostatní není demokracie, nýbrž pouhá tyranie většiny, říkal už v 19. století Alexis de Tocqueville. A vražda na tyranu není zločinem, mohli by si vzpomenout Turci.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
