Je pozdní páteční večer, štamgasty v narvané barrandovské pivnici U Bobysudů teď ze všeho nejméně zajímá, co bude zítra ráno. Až na jednoho. „Tak za tři hodiny dem na to,“ zařval z ničeho nic chlap jako hora, kterému se přezdívá Bouchač. „Sedni a nemel, tady to nejde,“ usadila ho Líba Barková a postavila před něj pivo s rumem. „To je vomyl, deme na Krejčíře do Černošic. Starej a Standa se kdysi s Krejčířem vsadili, že z tý jeho haciendy za čtyři sta melounů udělaj policejní muzeum. Tak teď přišel ten vokamžik,“ vysvětlil Bouchač.
Z koutu místnosti se přikolébal Pavel Přibyl a přisedl si k Bouchačovi. „Znám tvýho starýho Koláře i Standu, tak co se chystá?“ zeptal se nekompromisně. A Bouchač začal zpívat. Radovana prý jenom polechtaj, pak pustěj za kopečky a jeho černošický hrad propadne státu. „Kolář pude jako do kopru, ale Bublifuk ho nechá ve službě a dá mu na starosti muzeum,“ líčí. V domě č. p. 166 v černošické ulici V Dubině založí Památník organizovaného zločinu, ovšem pouze v suterénu. Do jedné místnosti prý Kolář slíbil umístit voskovou figurínu Radovana Krejčíře v životní velikosti, stojící u záchodové mísy, klíčového svědka jeho útěku. „A nešlo by tam otevřít expozici Prostituce staré Prahy?“ zeptala se Barková. Bouchač nereagoval a povídal dál. V nadzemních podlažích Krejčířovy vily vzniknou luxusní služební byty k doživotnímu bydlení zasloužilých funkcionářů vnitra.
„Slyším dobře? My se budem stěhovat a Standa nic neřekne,“ ozvala se od vedlejšího stolu paní Grossová. Bouchač se zarazil, ale pokračoval. V podkroví se zabydlí Kolář. „A teď se panstvo vomlouvám, musím razit. Za hodinu máme sraz, ještě si dáchnu. Mohl byste mi někdo ukázat, kde tady máte záchod?“ Přibyl vstal a odvedl znaveného policistu k toaletám. „Tohle bude muzeální majstrprůser,“ prohodil, když se vrátil.
