Kontinent kráčí po stále zarostlejším reformním chodníčku
Na první pohled to vypadá, že se Evropa i nadále ubírá cestou reforem. Nová francouzská středo-pravicová váda slibuje snižování daní a privatizaci. Italský premiér Silvio Berlusconi opakuje svůj příslib urychlení odprodeje vládních podílů ve státních podnicích. Dokonce i německá sociálně demokratická vláda se plně postavila za výstupy analýzy Hartzovy komise volající po opatřeních, která by nezaměstnané nutila vracet se znovu do práce. A v celé řadě evropských zemí vlády konečně přinejmenším slovně podporují penzijní reformu. Ale ono zdání většinou klame. V tomto případě určitě. Není-li s reformou v Evropě ještě amen, asi zanedlouho bude. Deficity veřejných rozpočtů Itálie i Německa prudce stoupají a premiéři se rozhodli odložit plánované daňové škrty na později. Což není dvakrát chytré, chcete-li investory i spotřebitele pobídnout k větším výdajům. Lepší to není ani ve Francii. Nový premiér Jean-Pierre Raffarin sice provedl kosmetickou úpravu daně z příjmu. Bojí se však, aby nepodnítil velké sociální bouře, takže se velepřísné regulace pracovního trhu, kterou zdědil po svých levicových předchůdcích, téměř nedotkl. V pařížských kruzích ctících volný trh už se mu začalo přezdívat Jean-Pierre Fera-Rien neboli „Jean-Pierre Nicneudělá.“ Byla by ale škoda, kdyby nic neudělal. Nečinnost se kontinentu, jehož letošní tempo růstu nedosáhlo ani jednoho procenta, jen těžko může vyplatit. Nikdo netvrdí, že reformovat hospodářství v době stagnace je jednoduché, jenže touhle výmluvou se už Evropa ohání trochu moc dlouho. S výjimkou několika krátkých období totiž evropská ekonomika stagnuje už léta. Evropané si dokonce mysleli, že v letech 2001 a 2002 přijde jejich chvíle slávy. V tempu ekonomického růstu totiž předstihli i Spojené státy. Dnes je však všechno jinak. Ačkoli americké firmy ani zdaleka neexcelují, růst hrubého domácího produktu USA (2,4 procenta) je více než dvojnásobkem toho evropského. Není divu, že se někteří ekonomové ptají, není-li Evropa náhodou druhým Japonskem. To si minulých deset let protrpělo v hospodářském útlumu a vypadá, jako by zcela postrádalo vůli začít znovu růst. Některé případy ovšem svědčí o tom, že Evropa na reformní cestě nejenže zpomalila, ale přímo zařadila zpátečku. Není to dlouho, co se evropští politikové zapřísáhli, že o osudu velkých společností, dokonce i podniků se státní účastí, bude rozhodovat pouze a jen trh. Na svůj slib však rychle zapomněli. Vláda německého kancléře Gerharda Schrödera například 15. září doslova dotlačila státní banky k tomu, aby zachránily mobilního operátora MobilCom, zatím poslední z dlouhé řady podniků, které z finančních těžkostí vysvobodil stát. Francouzské ministerstvo financí pro změnu chvílemi působí tak, jako by zadlužený France Télécom řídili jeho úředníci. Francouzská vláda dokonce dohlíží nad rozpadem churavějícího mediálního obra Vivendi Universal. Chce si totiž ohlídat, aby klíčová aktiva společnosti zůstala ve francouzských rukou. Evropané si pro všechny zmíněné kroky našli ideální zástěrku. Ukazují prstem na Spojené státy a prohlašují, že podnikové skandály a padající ceny amerických akcií jsou tím nejvýmluvnějším důkazem zásadní pomýlenosti anglosaského modelu. „Amerika už naším vzorem bezpochyby není. A neměla být ani v letech devadesátých,“ zdůrazňoval na začátku září v německém týdeníku Der Spiegel švýcarský manažerský guru Fredmund Malik. Americký model samozřejmě není bez chyby. Ovšem kritizováním USA se Evropané vyhýbají podstatě věci. Za Američany totiž zaostávali po celá devadesátá léta a zdá se, že mají zaděláno na další desetiletí promrhaných šancí. Příznivé nejsou ani demografické trendy. Během příštích deseti let by se měl počet Evropanů v nejproduktivnějším věku (20-40 let) snížit o 1,3 procenta. „Evropa, v níž poroste nezaměstnanost a bude klesat tempo růstu, nebude bez zásadních reforem pro investory atraktivní,“ poznamenává ekonom Credit Suisse First Boston Julian Callow. Evropští politikové přitom nemusejí provádět revoluce á la Margaret Thatcherová. Jako sůl by však potřebovali její odvahu, díky níž by postupně a konzistentně prosazovali reformní kroky. Ty by v konečném součtu mohly podnítit růst. Jinak se Evropa jednoho dne zničehonic ocitne v krizi, anebo pomalu ztratí postavení ekonomické velmoci. Dost ponuré scénáře pro tak slibný region.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
Překlad: Lucie Königová
