U KONCE S DECHEM

31. 7. 2001

Ministerstvo financí řeklo, že opoziční smlouvu nelze dodržet

Není reálné, aby česká ekonomika do roku 2003, dosud vzývaného termínu našeho vstupu do Evropské unie, vyhověla takzvaným maastrichtským kritériím, pokud jde o deficit veřejných rozpočtů. Vyplývá to ze Střednědobého fiskálního výhledu na období 2001 až 2003. Tento důležitý fakt byl mediálně zastíněn Kajínkovým útěkem. Jde však o významnou politickou i ekonomickou záležitost. Tím spíše, že ministerstvo financí v uvedeném materiálu dále konstatuje, že pokud bychom se do tříprocentního limitu veřejného dluhu měli vejít nebo se mu výrazně přiblížit, neobešlo by se to – vedle výrazného krácení výdajů – bez zvýšení daní. To je druhá věc, která odporuje opoziční smlouvě, přesněji řečeno jejímu dodatku, takzvanému tolerančnímu patentu. V něm se v článku 5 dohody o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu praví: „V letech 2001 a 2002 bude deficit veřejných rozpočtů (jako podíl na HDP) postupně klesat tak, aby v roce 2003 výše deficitu veřejných rozpočtů splňovala maastrichtské kritérium. V článku 7 téže dohody se pak smluvní strany zavazují, že „nedojde ke zvýšení daňového zatížení občanů a firem včetně zdravotního a sociálního pojištění, to znamená ke zvýšení složené daňové kvóty . Nereálné úspory. Mluvčí ministerstva financí Libor Vacek zdůrazňuje, že fiskální výhled má analytický charakter, mapuje stav veřejných financí po deseti letech transformace a na modelových scénářích nastiňuje, „co bude, když . Rozhodnutí o konkrétních změnách v daňové politice, jednotlivých výdajových politikách i dluhové politice teprve musí následovat a bude záležitostí politického konsenzu. To je pravda. Avšak model nemodel, z výše uvedených konstatování není úniku. Pravda, dva ze čtyř předložených modelových scénářů jsou nastaveny na to, abychom se v roce 2003 vešli – odečteme-li jednorázové příjmy z privatizace, což metodika Evropské unie vyžaduje – do limitního tříprocentního podílu deficitu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu. Ten první (takzvaný úsporný nebo též stabilizační scénář) samo ministerstvo financí považuje za pouze teoretický, protože předpokládá škrty nemandatorních výdajů v takové míře, že by to narušilo „nejenom makroekonomický výkon země, ale i fungování veřejného sektoru . Druhý model (reformní scénář I) je věcně reálnější, ale je zase v konfliktu s opoziční smlouvou: vedle škrtů v nemandatorních výdajích (ovšem ve zhruba poloviční míře oproti úspornému scénáři) předpokládá také zvýšení daňového zatížení, a to cestou posílení významu nepřímých daní na úkor daní přímých. Konkrétně by mohlo jít o zvýšení DPH a spotřebních daní, ale i přímé daně z nemovitostí a některých dalších daní a poplatků, a o snížení daní z příjmu právnických i fyzických osob. S variantou zvýšení daňových příjmů – ale razantnějšího – pracuje i reformní scénář II. Ten ovšem nepočítá se současným omezováním výdajů, takže postup snižování deficitu veřejných financí by byl pomalejší. Tanec miliard. I při modelovém, nezávazném charakteru fiskálního výhledu je zřejmé, že ministerstvo financí vidí ve střednědobém horizontu jako hlavní cestu konsolidace veřejných rozpočtů růst příjmů, a to prostřednictvím zvýšení daní. Pokles podílu daňových příjmů na HDP na současných 37 až 38 procent pokládá za předčasný a přílišný. Svůj názor opírá o existenci několika problémů. Prvním je zátěž závazků státu z předchozího období transformace i ze současné předprivatizační konsolidace bank a revitalizace průmyslu. Skromný odhad, nezahrnující například důsledky státní záruky za portfolio IPB nebo případné další posílení kapitálu Komerční banky, hovoří pro příští tři roky o nákladech na dotace transformačním institucím a na realizace státních záruk ve výši 126 miliard korun. Dále jde o růst nákladovosti důchodového systému i systému sociálního pojištění. Jenom rozdíl příjmů a výdajů v důchodovém pojištění by měl podle výhledu ministerstva práce a sociálních věcí činit příští rok jedenadvacet, v roce 2002 pětadvacet a v roce 2003 téměř dvacet osm miliard. Nikoliv nepodstatné fiskální nároky vyplývají z toho, že stát (slovy ministerstva financí) „dosud není vybaven atributy, kterými disponují ostatní vyspělé tržní ekonomiky . Tím se rozumějí „vysoce kvalifikovaní státní úředníci, jejichž kvalifikační úroveň by se promítala i do mzdové úrovně . Náprava tohoto stavu konkrétně znamená, že například mzdové přilepšení zakalkulované v připravovaném služebním zákonu by od roku 2002 zvýšilo mzdové náklady na státní zaměstnance o deset miliard korun. Nemalé, byť zatím přesně nekvantifikované budou také výdaje spojené s členstvím v NATO a se vstupem do Evropské unie. Politický prostor. Kvůli tomu veřejné rozpočty podle fiskálního výhledu „navzdory obnovení ekonomického růstu nevykazují tendenci ke střednědobé (a dodejme, že ani dlouhodobé – pozn. red.) vyrovnanosti , přičemž především důchodové a sociální pojištění a transformační instituce dodávají schodkovosti veřejných financí strukturální povahu. To znamená, že po případné střednědobé korekci – zvýšení daňové zátěže – by musel následovat zásah do výdajové stránky, tedy fiskální reforma. „Přehodnocení výdajových programů je dlouhodobou záležitostí, která přesahuje střednědobý rámec, uvádí ministerstvo financí ve fiskálním výhledu. Tím se ovšem nezbavuje odpovědnosti za iniciování a prosazování tohoto strategického kroku, jehož obtížnost není ani tak věcná jako politická. Že deficitnost veřejných financí nemá cyklickou, ale strukturální povahu, začalo být jasné v roce 1996. Do té doby se naopak zdálo, že cyklickou povahu nemá vyrovnanost našich rozpočtů. Tehdy také vznikla kardinální otázka, na kterou politická reprezentace dosud nenašla odpověď. Tato otázka zní, jak by měla reforma veřejných financí vypadat. I když jsou scénáře obsažené ve fiskálním výhledu čistě rámcové, jejich východisko – zvýšení daňové zátěže – stačí na to, aby se poslancům Kühnlovi nebo Kalouskovi udělalo mdlo. ODS je sice rezervovanější, ale bez nové toleranční dohody stejně sociální demokracie daně nezvýší. Pokud se v ní vůbec chce vydat tímto nepopulárním směrem ještě někdo jiný než Mertlík, když za necelé dva roky jsou parlamentní volby. „Modelově vzato je zapotřebí, aby popis současného neradostného stavu veřejných financí vystřídala konstruktivní vize budoucích změn. Z toho se ministerstvo financí nevyzuje poukazem na odlišnost střednědobých a dlouhodobých úkolů. Nicméně hlavní střet se musí odehrát o pár stovek metrů dál, ve Sněmovní ulici. Právě to dělá z rozpočtové reformy zatraceně dlouhodobou záležitost, protože volby jsou, jak známo, věc ryze střednědobá.

Výhledové desatero

Za předpokladu nezměněných politik dosáhne deficit veřejných financí v roce 2003 relativní výše 5,1 procenta HDP. Deficit očištěný o příjmy z privatizace a ostatní čisté půjčky poklesne v porovnání s rokem 2000, ale bude činit vysokých 6,3 procenta HDP.
1. Deficitnost veřejných rozpočtů nemá cyklickou povahu, ale je strukturálního charakteru.
2. V minulosti nastoupený trend poklesu daňové kvóty se z hlediska budoucího vývoje ukazuje jako neudržitelný.
3. Země Evropské unie v období stabilizace vládních financí před vstupem do Hospodářské a měnové unie byly rovněž nuceny dočasně zvýšit daňovou zátěž.
4. Pokud by fiskální konsolidace mělo být dosaženo cestou zvýšení daňových příjmů, bylo by nutné zajistit nejenom vyšší objem inkasovaných daňových příjmů, ale i zvýšit elasticitu daňové soustavy tak, aby se neopakoval trend poklesu daňové kvóty pozorovaný v uplynulých letech.
5. Zvýšení daňových sazeb by se nemělo dotknout daní z příjmů právnických osob. Ačkoliv se předkládané reformní scénáře orientují primárně na posílení nepřímých daní, možností, jak posílit příjmovou stránku, je řada (větší orientace na majetkové daně, zásahy do daně z příjmů fyzických osob…).
6. Změny v daňové soustavě orientované na zvýšení daňové kvóty budou podmínkou pro zmírnění deficitu veřejných rozpočtů. Budou ale muset být prováděny současně s opatřeními na výdajové straně.
7. Odrazovým bodem pro zlepšení stavu veřejných financí může být pouze zvýšení transparentnosti veřejných rozpočtů, respektive dořešení problémů transformačních institucí, které povede ke snížení dotačních toků.
8. Dalším faktorem, který klade na veřejné finance stále větší nároky, je jejich vnitřní dynamika, týkající se jak růstu nákladovosti důchodového systému, tak i systému sociálního pojištění.
9. Změny trendů veřejných výdajů je možno dosáhnout pouze zásadní reformou výdajových programů.