Vedle Moskvy je už tradičně nejdůležitějším centrem ruského hospodářství také město Sankt-Petěrburg. Velkou obchodní příležitostí je tam v současnosti například stavba moderní jaderné elektrárny. Zachytit rázovitý kolorit města i ekonomické aspekty současného života ruské společnosti se vypravil reportér Jiří Němeček.
Autor: Němeček Jiří
Je to bývalé sídlo carů, svobodný přístav, federální metropole a druhé největší centrum obchodu i kultury v zemi: Sankt-Petěrburg. Tento region může brzy nabídnout Čechům více než jen úžasný turistický zážitek. Ukrývá také velké obchodní příležitosti. Staví se zde totiž nová jaderná elektrárna, která má ambice stát se předlohou pro další plánované české atomové bloky Temelína i Dukovan. Pokud se tak stane, dojde na zakázky nejen od velkých dodavatelů staveb a zařízení, ale i na množství malých subdodavatelů. A Češi už tradičně jádro „umí“.
Boom by mohl nastat rychle. V současnosti se už nejedná o zdlouhavé třicetileté budování a vylepšování jaderného komplexu jako dřív. Ukončení výstavby jaderné elektrárny nedaleko Sankt-Petěrburgu bylo stanoveno na téměř desetkrát kratší dobu.
Dělníci až z Arménie
Je tedy možné, že Čechů (ať už turistů či obchodníků) se v ulicích této legendární ruské metropole začne objevovat víc než dosud. Na co se mají připravit? Kdo byl v Rusku v dobách sovětského impéria, jistě zaznamená, že z hotelů vymizelo speciální povolání děžurnych. Tyto (většinou starší) ženy mohly být s nadsázkou označovány za pokojovou službu. Na každém patře ovšem u svého stolku sedávaly tak šikovně, že měly přehled o každém, zejména zahraničním hostu. Kdy přišel, odešel, s kým mluvil, kolik tašek měl… a podobně.
To je ale minulostí. Pokud už hotel své hosty na chodbách hlídá, provádí to disktrétním kamerovým systémem. Současná pokojová služba je navíc zřetelně mladší než dřívější děžurnyje. Rekrutují se především z chudých dívek postsovětských zemí, které doufají, že si v bohatém Sankt-Petěrburgu vydělají. „U nás není jiná práce než na poli a ta stačí sotva na jídlo a oblečení,“ vysvětluje Irina z Arménie. Doufá, že do roka ušetří na svatbu s přítelem, který pracuje zase jako pomocný dělník v místní továrně na zpracování ryb. V přepočtu si dohromady vydělají kolem 20 tisíc korun, skoro polovina ale padne za podnájem jedné místnosti.
Drahé bydlení, levné telefonování a doprava
Ano, v Petrohradě (jak Češi stále ze zvyku město nazývají) je prostě draho, i když náklady na žití tu nejsou tak přemrštěné jako v Moskvě. Struktura výdajů se ale od Česka celkem liší. Zatímco energie jsou vcelku levné, za bydlení samotné zaplatí obyvatelé města až o třetinu víc než Pražané.
Na druhou stranu ale třeba za zhruba třísetkorunový měsíční poplatek za telefon může v rámci místních hovorů telefonovat člověk bez omezení. V ceně je přitom i přístup k internetu, příplatek se účtuje jen za stahování většího množství dat. Levná je tu také veřejná i soukromá doprava. A aby ne – nejdražší benzin stojí v přepočtu šestnáct korun za litr, nafta dvanáct. Není potom divu, že ulice jsou neustále plné aut, v nichž sedí většinou pouze řidič.
Děžurné se přestěhovaly do metra
Samostatným zážitkem je petrohradské metro. Jezdí se zde na žetony, které se vhazují do turniketů, které bývávaly i v Praze. Proč žetony a ne přímo mince? „Dlouho tu byla vysoká inflace a neustále překalibrovávat všechny turnikety se nevyplatilo,“ vysvětluje prodavačka žetonů. Další žena v uniformě metra stojí u turniketů a sleduje, jestli opravdu všichni vhazují žetony a nesnaží se podlézt nebo přeskočit závory. Tím to ale nekončí. Při jízdě (dlouhé) dolů se po čase objeví na konci jezdících schodů budka s další strážkyní pořádku. Na dosah má důležité tlačítko, kterým může v případě nutnosti schody okamžitě zastavit. A je jasné, kam se poděly bývalé děžurné.
K mání jsou bliny i hamburgery
Hlavní společenskou tepnou města je čtyřkilometrový Něvský prospekt. Zde je snad největší koncentrace luxusních obchodů a restaurací i obyčejných rychlojídelen a stánků se suvenýry. Největší McDonald´s ve městě fonetickým přepisem do azbuky tu vzbudí úsměv snad u každého západního turisty. Pokud si chce ovšem pochutnat, měl by sáhnout raději po místní specialitě – čerstvě pečených pirozích. Náplní je mnoho: od tradiční masové, zelné přes bramborovou nebo zeleninovou až po sladké pirohy s nejrůznějšími marmeládami. A úplný hřích by byl navštívit Rusko a neochutnat pravé bliny (zhruba palačinky) s kaviárem, kysanou smetanou nebo lososem.
Hlavní třída metropole vypadá, jako by se nikdy neukládala k odpočinku. Zvlášť patrné je to v létě, kdy v Sankt-Petěrburgu panují bílé noci a matou lidem jejich biologické hodiny. Severní konec Něvského prospektu míří přímo k Zimnímu paláci a dalším budovám Ermitráže. Historické budovy ve dne zazáří bělobou, modří, zelení a především zlatem na střechách a kupolích paláců.
Pivo zvané Pražečka
Pokud chce člověk přivézt domů nějaký netradiční dárek, jsou dvě cesty. První je nešetřit a koupit skutečnou kvalitu, jako třeba carská vajíčka z polodrahokamů a zlata nebo slonovinové či jantarové šachové figury, v jejichž výrobě místní řemeslníci vynikají. Pořídit je tak možné třeba sadu s Rudou armádou proti nacistickým figurám či našňořený císařský dvůr proti vojákům Napoleonova vojska.
Kvůli vzpomínce ale není třeba utrácet desetitisíce. Levné a přitom jedinečné dárky se dají pořídit i v obyčejných ruských minimarketech, které mívají často otevřeno nonstop. Jako tip mohou sloužit nejrůznější sušené rybky a další plody moře, které místní kupují a dávají si je jako třeba my bramborové chipsy. Místní krámky také nabízejí velký výběr semínek a oříšků. Nemluvě o gruzínských, arménských či dagestánských koňacích, které jsou u nás k nesehnání. A když, tak sedmička tohoto kvalitního nápoje nebude stát sto až tři sta korun.
Když už se člověk probírá nabídkou místních potravin, s potěšením zjistí, že české zboží není v Sankt-Petěrburgu nic neznámého. V nabídce jsou třeba mražené hranolky Nowaco, Bílinská kyselka nebo Vincentka – však také české minerální vody mají v Petrohradě významné obchodní zastoupení.
S čím si ale Rusové Čechy okamžitě spojí, je pivo. „Je nejlepší a jde dobře na odbyt, hodně se kupuje černé,“ potvrzuje vedoucí jedné nonstop prodejny Vladimir Pavlovič Brjaskij. Poslouchá se to dobře, ale je třeba i tak být opatrný. Mezi známými českými značkami piva je totiž možné najít i lahve bez označení výrobce s neznámými názvy – Pražský Most nebo Pražečka, skutečně s „e“ uprostřed – a zkomolenou češtinou na etiketách. Že by se někdo na dobrém jménu českého moku chytře přiživoval?
V každém případě české pivo nechybí v nabídce snad žádné lepší místní restaurace. Jeho kvalitu víc než co jiného odráží cena – půllitr přijde na stejné peníze jako sedmička francouzského Chardonnay, tedy v přepočtu 150 až 200 korun. V obchodě je nákup ovšem mnohem levnější a láhev či plechovka vyjde na zhruba 30 až padesát korun. Ani skalní český pivař se tak Petrohradu bát nemusí. Žízní tu neumře.
