Za rozvojem satelitních navigací stojí zejména americká armáda. Navigace totiž fungují hlavně díky systému GPS, tedy Global Positioning System, který byl původně ryze vojenským systémem. Vyvinulo ho ministerstvo obrany Spojených států pod původním názvem Navstar GPS.
Za rozvojem satelitních navigací stojí zejména americká armáda. Navigace totiž fungují hlavně díky systému GPS, tedy Global Positioning System, který byl původně ryze vojenským systémem.
Vyvinulo ho ministerstvo obrany Spojených států pod původním názvem Navstar GPS. Vývoj globálního navigačního systému začal de facto už během druhé světové války a za prapředka GPS lze považovat navigační systém Loran.
První družice systému GPS, jak je známe dnes, byla na oběžnou dráhu vypušťěna v roce 1978. Další družice přibyly až v pozdějších letech. Kompletní sada 24 satelitů, umožňující plné fungování GPS, krouží na oběžné dráze od roku 1994. Jednotlivé „staré“ družice jsou postupně vyměňovány za modernější. Nejstarší momentálně obíhající družice tak pocházejí z roku 1990, nejmladší byla vypuštěna na konci roku 2006. O civilním využití původně vojenského systému rozhodl v roce 1983 americký prezident Ronald Reagan. Přiměl ho k tomu incident, při němž sovětská stíhačka sestřelila v ruském vzdušném prostoru korejské civilní letadlo. Určení i pro nevojenské účely potvrdil v roce 1996 prezident Bill Clinton. Ten vydal směrnici, která GPS definuje jako systém dvojího využití a ruší umělé omezení přesnosti určené pro neamerické nevojenské uživatele GPS.
Signál GPS je pro běžné uživatele k dispozici zdarma. Ovšem v případě jakékoliv politické či vojenské krize může být vypnut či alespoň výrazně omezen přístup do sítě. V tom spočívá největší nevýhoda a „nespolehlivost“ systému. Ostatně i toto je důvodem, proč Evropská unie intenzivně pracuje na vlastním satelitním navigačním systému Galileo.
Navigační systém GPS lze rozdělit na tři základní segmenty: kosmický, řídicí a uživatelský. Kosmický segment využívá soustavu vysílacích satelitních družic, z nichž minimálně 24 je vždy aktivních. V lednu 2007 jich bylo v provozu celkem 29. Družice krouží na šesti přesně daných oběžných drahách (tedy v různé vzdálenosti od Země) a v každém okamžiku je jich téměř z každého místa na Zemi viditelných nejméně šest. Průměrná vzdálenost od Země je přibližně 20 tisíc kilometrů. Každá družice obsahuje atomové hodiny. Ty se starají o dlouhodobou frekvenční stabilitu vysílaného signálu. Vysílaný signál pak nese informaci o poloze družice a času odeslání.
Řídicí segment je tvořen pozemními stanicemi. Řízení systému GPS spadá pod ústředí Navstar Headquarters na letecké základně Los Angeles. Hlavní pozemní stanice se pak nachází na letecké základně Falcon v Coloradu a hlavní operační řídicí středisko na letecké základně Schriever v Coloradu. Vedle těchto středisek je po celém světě rozmístěno ještě dalších pět monitorovacích stanic: Havajské ostrovy, Kwajalein, Diego Garcia, Ascension, Colorado Springs.
Uživatelský segment systému GPS tvoří vlastní přijímač signálu s rozprostřeným spektrem. Ten přijímá signály od minimálně tří a maximálně dvaceti satelitů. Z těchto údajů pak vyhodnocuje svou přesnou pozici a rychlost. Podle internetové encyklopedie Wikipedia je třeba k určení přesného času signál alespoň jedné družice, pro určení polohy signál tří družic a pro určení nadmořské výšky čtyř družic. Platí přitom, že čím více družic je zachyceno, tím přesnější jsou naměřené údaje.
