Místní obyvatelé o nějakém Cecilovi neměli ponětí, včetně úřadujícího ministra financí, který na dotaz, co tomu říká, odpověděl: „Jaký lev?“ Po pár dnech se ovšem z Cecila stalo v Zimbabwe politikum a stařičký diktátor Robert Mugabe dostal novou munici k tomu, aby si to opět rozdal se zahraničními „vandaly“.
Zdejší orgány požádaly americké ministerstvo spravedlnosti o vydání lovce Roberta Palmera, aby byl potrestán. Ten tvrdí, že o ilegálnosti svého činu, za který údajně zaplatil 50 tisíc dolarů, neměl tušení, ačkoli Cecil byl opatřen obojkem s vysílačkou. Soud v Zimbabwe každopádně čeká profesionální lovce, kteří zubaře z americké Minnesoty na loveckém safari doprovázeli.
Zimbabwe nejdříve „na neurčito“ pozastavilo trofejní lov, ale před dvěma dny svoje nařízení zase zrušilo. Soudě podle reakcí na tuhle čerstvou zprávu mají samozřejmě mnohonásobně navrch odpůrci lovu jako takového. Jako obvykle hrozí, že s vaničkou jasně kriminálního činu se vyleje i dítě v podobě povolenkového regulovaného trofejního lovu jako důležitého finančního zdroje a ekonomického motivu ochrany volně žijící zvěře nejen v Africe.
Abychom si to dali do kontextu: řada mezinárodních leteckých společností v posledním roce prohlásila, že trofeje „velké pětky“ (slon, lev, levhart, nosorožec, buvol kaferský) nepřijme k přepravě, a pod vlivem nátlakových akcí souvisejících s upytlačením Cecila se připojili i tři velcí přepravci z USA včetně Delta Airlines (3.srpna), která provozuje přímé letecké spojení USA s africkými státy (kromě ní létají jedinou přímou linku z Houstonu do nigerijského Lagosu United Airlines, ale to není lovecká destinace).
Lev Cecil na snímku z roku 2010
Spojené státy jsou jasně největším zdrojem finančních příjmů z povolenkového lovu ve více než dvacítce afrických zemí, které ho umožňují. Za tímhle účelem tam ročně vycestuje asi patnáct tisíc amerických občanů. Takže „letecké dovozní embargo“ a ostrakizace lovců je to, co měl na mysli namibijský ministr životního prostředí a cestovního ruchu Pohamba Shifeta, když konstatoval, že to „bude konec ochrany přírody v Namibii“. Jak to?
Lva smíte v Africe lovit na základě licencí v 11 státech subsaharské Afriky, včetně Zimbabwe, Jihoafrické republiky, Tanzánie a Namibie. Lví populace jsou v hrozné krizi, zbývá jich asi 30 tisíc (pořád skoro desetkrát víc než tygrů v Asii), ale s poplatkovým lovem to souvisí jen okrajově - většinou jsou otráveni nebo upytlačeni domorodci, kteří z přítomnosti lvů ekonomicky nic nemají, chtějí se zcela pochopitelně nebezpečných zvířat zbavit.
Velmi dobře se tohohle tématu zhostil kurátor pražské zoo Pavel Brandl včetně faktu, že zabití vůdce smečky obvykle vyvolá také zabití všech jeho potomků jeho nástupcem. Pokud chcete vědět, jaké může mít zákaz trofejního lovu všech zvířat důsledky, přečtěte si Rosie Cooney z Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN). Solidní novinářskou práci odvedli v New York Times, na rozdíl od většiny ostatních světových médií.
Svým známým mezi řediteli českých zoo jsem poslal mail, který můj názor shrnuje níže:
„Nikdy jsem si nemyslel, že jako ekonom jsem v téhle oblasti ve výhodě, jenže ono to tak trochu je - mohu v klidu vykládat o teorii vlastnických práv a o tom, že jasně definovaná vlastnická práva jsou ten klíč. V podstatě jde o to, že s wildlife jako se zdrojem se bude hospodařit rozumně tehdy, když výnosy připadnou těm, kteří nesou náklady spojené s populacemi divokých zvířat na daném teritoriu. Je-li půda soukromá, a práva ke vlastnictví zvěře náleží vlastníku půdy, pak jde o porovnání jednotlivých výnosových příležitostí: když bude wildlife výnosnější než jiné využití půdy, má základní předpoklad prosperovat. To také vysvětluje celý populační vzestup na jihoafrických a namibijských „bílých“ farmách - vlastník je jeden, nese celé výnosy i náklady, ekonom říká, že jsou internalizovány, protože pozemky jsou oploceny, takže negativní externality (pronikání zvěře mimo pozemek vlastníka) jsou potlačeny jak na straně výnosů, tak nákladů.
Složitější je, když je půda státní, a domorodé komunitě jsou přiznána pouze uživatelská práva včetně volně žijících zvířat, ovšem se zákazem lovu. Tohle je tuším současný stav třeba v Keni. Pak jeden typ výnosů (příjmy z poplatkového lovu, ale i třeba pro vlastní potřebu) není možné do celkových výnosů zapojit, zatímco komunita pořád nese náklady spojené s existencí volně žijících zvířat na komunitním území - rovnice nevychází. Navíc neoplocené pozemky znamenají průsak výnosů i nákladů, spory atd.. (Jasně, že je tady problém s ukončením přirozených migrací zvířat na ohrazených pozemcích).
Komunita má navíc z definice vždycky problém najít klíč ke sdílení výnosů, který musí být vnímán jako spravedlivý, a už tady vidíte riziko, že někdo si může chtít přisvojit větší koláč, než mu náleží. Ta paní z IUCN má pravdu: když se internalizace plných potenciálních výnosů omezí kvůli zákazu poplatkového lovu, případně dovozu trofejí do zemí, odkud přichází valná část poptávky, půjdou populace rychle dolů jako všude tam, kde se alokací práv nikdo neobtěžoval. Zvěř patří státu, náklady nesou místní obyvatelé - to je ta nejhorší možnost, která nejvíc plodí korupci, nezájem o ochranu a pytlačení.“
Čtěte další komentáře Miroslav Zámečníka:
Drahý lančmítek ze separátu aneb The Power of Brand
