Centrální bankovnictví
Kolik je asi u nás centrálních bankéřů? zeptá se možná zcela mimoděk člověk, který vezme do ruky tlustou knihu v klasické vazbě pojednávající výhradně o ústředních bankách. Tak ale publikace Zbyňka Revendy*) myšlena není. Jak zdůrazňuje v předmluvě autor, je to především vysokoškolská učebnice. My můžeme dodat, že v knize najde poučení každý, kdo se zajímá o národní hospodářství, jehož nedílnou součástí je i centrální banka a její politika.
Vzpomínám, že když jsem přibližně se stovkou kolegů končil v roce 1978 na Vysoké škole ekonomické v Praze obor řízení a plánování národního hospodářství, žertem jsme se dohadovali, kdo z nás se stane předsedou státní plánovací komise . Tak jsme totiž byli školeni. Do zmíněné funkce z nás nenastoupil nikdo. Ostatně se to ani nedalo stihnout, protože jsme k dosažení takového případného cíle měli naštěstí jenom jedenáct let. O centrálním bankovnictví jsme se tehdy toho ve škole moc nedozvěděli. Kdo to ale myslel s ekonomií alespoň trochu vážně, musel se později o uvedeném oboru něco doučit sám, ať už dělal v zahraničním obchodu, ve státní správě, v podniku anebo novinařinu, protože bez toho to prostě nejde. Zdrojem informací byly především zahraniční publikace a časopisy. I pohled do seznamu literatury v Revendově díle ukazuje, že se od té doby v tomto směru mnoho nezměnilo. O to radostnější událostí je, že nyní už specializo vaná česká publikace o centrálním bankovnictví na trhu je.
Revenda nabízí výklad strukturovaný do šesti oddílů a celkem 32 kapitol. Začíná bankovním systémem a postavením centrální banky v něm. Následuje popis základních činností ústřední banky, výklad měnové politiky, oddíl o bankovní regul aci a dohledu. Nechybí ani oddíl zaobírající se budoucností centrálních bank. V něm autor zmiňuje i teoretickou možnost zániku těchto institucí, ale jako reálnou variantu budoucího vývoje dříve existující systém svobodného bankovnictví a soukromých peněz nepřipouští.
Obzvláště cenný je oddíl věnovaný detailnějšímu pohledu na vývoj a stav centrálního bankovnictví ve vybraných zemích včetně České republiky. To mimo jiné znamená, že čtenář v knize nalezne část o měnové odluce na počátku roku 1993 v rámci rozdělení Československa na dva státy. Je ale škoda, že autor jen stručně zmiňuje měnovou odluku z roku 1919. Operace z roku 1993 měla brilantní průběh, čehož si všimli i zahraniční odborníci. Jedním ze zdrojů tohoto úspěchu bylo i pečlivé studium zkušeností z počátku století, ale také poznatků a opatření souvisejících se zavedením a likvidací německého protektorátu v Čechách a na Moravě.
Autor píše rovněž o situaci v Evropské unii, respektive v Evropském měnovém systému, a ve Spojených státech, Japonsku, Švýcarsku a v řadě dalších států. Některým zemím jsou věnovány samostatné ucelené texty, jiné jsou zmíněny v průběhu výkladu.
Problémem ovšem je špatné načasování publikace. Jak sám Revenda připomíná, „publikace byla odevzdána do tisku těsně před zavedením jednotné evropské měny euro a zahájením činnosti Evropské centrální banky. Tyto skutečnosti mohou v nejbližší le tech výrazně ovlivnit další vývoj, a to jak v praxi, tak v teorii . Stejně jako v řadě dalších ekonomických oborů i v tomto případě se musel autor vypořádat s neustálenou českou terminologií, a to obvyklým způsobem v podobě anglických termínů v závorkách. Je škoda, že neudělal rovněž další obvyklý krok a nezařadil do své práce slovníček.
Na druhé straně je třeba zdůraznit, že vlastně žádná ekonomická učebnice opírající se o reálie nemůže být zcela aktuální. Tento problém se řeší formou jednoduše a levně vydávaných učebních textů a hlavně na přednášká ch a seminářích v rámci vysokoškolských studií. Starší zájemci o problematiku centrálního bankovnictví si mohou aktuální problematiku doplňovat z odborného českého a zahraničního tisku. Solidní základ k tomu přitom mohou získat právě v Revendově knize.
Jednou z dobrých vlastností recenzovaného díla je přehlednost, která vznikla nejen promyšleným dělením textu do již zmíněných oddílů a kapitol, ale také zařazením velkého počtu obrázků, respektive schémat. K publikacím tohoto typu neodmys litelně patří propracovaný rejstřík, který pomáhá rychle nalézt klíčové nebo jinak důležité pojmy. Proč ale zrovna v Revendově knize nenalezneme v rejstříku Deutsche Bank, když tam nezapomněl zařadit například Živnostenskou banku, těžko říci. Zdá se, že autoři a vydavatelé odborných publikací budou muset více spolupracovat s experty na počítačovou tvorbu rejstříků.
*) Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. Management Press, Praha 1999, 741 stran.
