Před deseti lety vláda Miloše Zemana rozjela velkorysý plán na záchranu klíčových podniků. Za udržení firem nad vodou zaplatila několik miliard. Podle ekonomů se to vyplatilo.
Autor: Jakub Hněvkovský
Je tomu právě deset let, co se naplno rozběhl program revitalizace krachujících průmyslových kolosů. „Na konci 90. let se určitá část podniků dostala do problémů kvůli zvolenému způsobu privatizace. Noví vlastníci, hlavně privatizační fondy, začali vyvádět kapitál i hotovost mimo tyto podniky. Zemanově vládě tedy nic jiného nezbylo než začít s tím něco dělat. Řada těchto podniků se totiž při očišťování bank od špatných aktiv dostala do vlastnictví Konsolidační agentury, tedy vlastně státu,“ vzpomíná ekonom Jiří Rusnok, který byl v Zemanově vládě ministrem financí.
„Některé podniky byly hodně velké, ve svých regionech představovaly významné zaměstnavatele. U mnohých z nich byla slušná naděje, že po restrukturalizaci a očištění od dluhů budou schopny fungovat se ziskem, protože měly dobré výrobky a slušný odbyt. Proto se rozhodlo, že se připraví sanační program – zachránit životaschopné části klíčových podniků českého průmyslu a znovu je privatizovat. Myslím, že to bylo relativně úspěšné a v tehdejších podmínkách jedině možné. Kdyby ty firmy zanikly, nastaly by obrovské lokální problémy,“ je přesvědčen Rusnok.
„Výběr byl založen na analýze jejich životaschopnosti, třeba LIAZ nebo ČKD Dopravní systémy do revitalizace zařazeny nebyly a stát je nechal zbankrotovat. Dopravní systémy pak byly prodány v konkurzu, stejně jako třeba ZPS Zlín,“ upřesňuje ekonom Miroslav Zámečník.
Původní představy revitalizátorů však byly naplněny jen zčásti, protože revitalizace zahájená na sklonku roku 1999 měla poměrně složitý osud. Schválené principy totiž nebyly vůbec naplněny. Původně měla nově vytvořená Revitalizační agentura odkoupit od bank dluhy problémových podniků za tržní cenu. Agentura ale nakonec aktiva z bank kupovala za šedesát procent jejich nominální hodnoty. To zásadně zkomplikovalo další restrukturalizaci ohrožených firem.
Devět firem v první vlně
Do původního programu revitalizace bylo zařazeno devět podniků: ČKD Holding, Škoda Plzeň, Zetor, Tatra Kopřivnice, Spolana, AliaChem, Vítkovice, ZPS Zlín a Hutní montáže. Hutní montáže Ostrava pak byly z programu vyškrtnuty, nyní spadají pod strojírenský holding Vítkovice.
Nakonec se podařilo uskutečnit restrukturalizaci a prodej všech těchto podniků. I když ZPS Zlín mezitím skončil v konkurzu a posléze byl prodán italské firmě Tajmac. Procesem vyrovnání předtím prošly Vítkovice a nového majitele získala jejich strojírenská část, později i hutní část, která se stala aktivem prodaným s vůbec největším výnosem.
Revitalizaci poté nahradily programy Exit (prodej pohledávek a nalezení strategických partnerů) a Rozvaha (před prodejem předcházela restrukturalizace), do nichž byly zařazovány už menší firmy, jako třeba Tusculum Rousínov či Metra Blansko. Tyto programy však nakonec tiše skončily v letech 2004–2005 bez valných výsledků, i když původně měl tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr v plánu ozdravit až 40 podniků s náklady 40 miliard.
„Všichni jsme viděli, že doba se mění, že to jsou nereálné plány. Navíc se blížil vstup do Evropské unie, byly by problémy s nedovolenou státní pomoci, stát musel také začít šetřit,“ vysvětluje Rusnok.
Prý to stálo za to
Kolik revitalizace stála daňové poplatníky? Nikdo přesně neví. Problematické je už stanovení data, od něhož se ozdravování počítá. Není žádným tajemstvím, že do Tatry či do ČKD nasypal stát v devadesátých letech pěknou řádku miliard.
„Revitalizace rozhodně splnila svůj účel. Některé revitalizované firmy pak výborně prosperovaly, a třeba jen výnos z prodeje Vítkovic Steel bohatě zaplatil veškeré vynaložené náklady na revitalizaci všech firem zařazených do programu,“ říká Zámečník.
Samotná práce Revitalizační agentury stála 213 milionů korun, na revolvingový úvěr pro Revitalizační Traktor (společnost, přes niž se financoval Zetor) bylo čerpáno 425 milionů korun. Osinek (společnost na financování Vítkovic) dostal revolvingový úvěr do výše 2,8 miliardy korun. Mezi další závazky patří ručitelské prohlášení v souvislosti se soudním vyrovnáním Zetoru až do výše 800 milionů a závazky Revitalizační agentury vůči věřitelům Vítkovic. Konečné náklady revitalizace se tak odhadují na necelých 10 miliard korun.
„Jsem si stoprocentně jist, že při porovnání nákladů a výnosů výsledek bude kladný, započítáme-li výběr DPH, daně z příjmů, výběr sociálního a zdravotního pojištění,“ tvrdí Rusnok. Obdobný názor zastává i ekonom Miroslav Zámečník „Vládní program revitalizace byl příliš drahý a jeho efekt je sporný,“ tvrdí poslanec za ODS Martin Kocourek. Podle něj by bylo levnější a ekonomicky čistší nechat podniky projít konkurzem. „Vždyť i v konkurzu může běžet výroba dál,“ dodává.
Jiří Rusnok však oponuje: „Vždyť jsme tehdy žádný pořádný zákon o konkurzu a vyrovnání neměli. Konkurzy nefungovaly, trvaly léta, žádná rozumná aktiva se z toho nevytěžila. Pořádný zákon se přijal až před dvěma lety. Revitalizace byla obrana lidí odpovědných za národohospodářskou politiku před tehdy nefungující legislativou. Dnes jsou zde silné kapitálově vybavené banky, dobrý zákon o konkurzu, takže restrukturalizace už může probíhat standardním způsobem,“ říká Rusnok.
Připouští však, že proces restrukturalizace rozhodně nebyl perfektní. „Dnes bychom to uměli udělat lépe, máme vzdělanější lidi, lepší zákony. V současnosti by se dalo více využívat tržních řešení, také Česko má lepší rating, takže by se aktiva prodávala za mnohem lepší ceny než tehdy,“ uzavírá.
A jak si stojí jednotlivé revitalizované podniky? „Z ČKD Praha toho moc nezbylo. Za to mohou hlavně bývalí vlastníci, pan Maroušek. Na ČKD byly asi pravděpodobně pro spekulanty nejzajímavější pozemky, ty jsou velice drahé, vyplatilo se s nimi spekulovat. Byla otázka času, kdy to tak dopadne,“ komentuje předseda odborového svazu Kovo Josef Středula.
ČKD získala v 90. letech firma INPRO podnikatele Jiřího Marouška. Tento podíl ve vytunelovaném podniku nakonec propadl Investiční a poštovní bance. Začátkem roku 2000 nastoupil nový management, který hledal mimokonkurzní cestu z krize. Přistoupilo se ke kapitalizaci pohledávek a soudnímu vyrovnání. Poté se změnila vlastnická struktura ČKD. V roce 2002 odkoupil závod na výrobu kolejových vozidel německý Siemens za 750 milionů korun. Restrukturalizovanou a oddluženou společnost ČKD Holding Praha koupila v roce 2004 za 302 milionů korun firma FITE-DV, koncern podnikatele Petra Speychala.
O Vítkovicích si mnoho lidí myslelo, že je to neudržitelný kolos. „Pak se firma rozdělila, dnes obě části dobře prosperují. Revitalizace Vítkovic byla tedy velmi úspěšná,“ komentuje opět Josef Středula. Také podle Rusnoka byly Vítkovice nejúspěšnějším podnikem z celé revitalizace.
„Výnos v případě Vítkovice Steel, asi 7 miliard korun, byl jednoznačně nejlepší, ostatní firmy se prodávaly po stovkách milionů,“ říká Zámečník.
Vítkovické železárny, kdysi zaměstnávající více než 11 tisíc lidí, byly prvním velkým podnikem, kde se vsadilo na českou cestu, a to prostřednictvím manažerské privatizace. Podnik dostala v roce 1996 pod kontrolu firma Rafis Trading, kterou ovládal tehdejší předseda představenstva a výkonný ředitel Vítkovic Václav Pastrnák. V roce 1999 vykázaly Vítkovice ztrátu osm miliard korun a stály před bankrotem.
Stát převzal podíl od firmy Rafis Trading zpět a Vítkovice byly zařazeny do procesu revitalizace pomocí státní společnosti Osinek. Za Vítkovicemi zůstaly pohledávky v celkovém objemu 7,5 miliardy korun. Věřitelé ve vyrovnání získali 30 procent. V roce 2001 se Vítkovice změnily v holding, v němž se oddělily hutní a strojírenská výroba. Vláda pak vyhlásila tendr na státní podíl ve Vítkovicích Steel. Vítězem se stala společnost Mastercroft z ruské skupiny Evraz, která za hutě zaplatila 7,5 miliardy korun. Strojírenskou část Vítkovic koupil v roce 2004 Jan Světlík.
Tatra – příliš mnoho majitelů Vážné problémy, v nichž se ocitla kopřivnická Tatra, souvisejí nejen s finanční krizí, ale i s předcházejícími změnami vlastníků. V roce 1993 nastoupil do Tatry americký management, od něhož si vláda hodně slibovala. O rok později ale jeho angažmá neslavně skončilo. V únoru 1996 koupila v Tatře více než 43procentní podíl Škoda Plzeň, kterou tehdy ovládal Lubomír Soudek. Ani jemu se nepodařilo vypořádat se s dluhy. Automobilka se pak znovu ocitla v rukou státu. Po restrukturalizaci byla v roce 2001 prodána společnosti SDC International. V roce 2003 získala v Tatře majoritní podíl americká společnost Terex International. Ta ji ale o tři roky později prodala skupině investorů. Firmu dnes prostřednictvím společnosti Black River kontrolují čtyři čeští a zahraniční investoři. Tatra se nyní potýká s miliardovými dluhy. Také na brněnský Zetor tvrdě dopadla celosvětová recese. Výsledky za rok 2009 jsou výrazně ztrátové, letos však firma očekává výsledek s vyrovnaným hospodařením. Vedení firmy odmítá spekulace, že chce podnik prodat. „O prodeji podniku či jeho části se nevedou žádná jednání. Na druhé straně intenzivně jednáme s řadou partnerů o sdílení know how, výrobních kapacit či založení společného podniku na rozvíjejících se trzích,“ uvedl Lubomír Galvánek, výkonný ředitel Zetor Tractors. V roce 1994 přešel Zetor do majetku Konsolidační banky. Ta zahájila stabilizační program, který však nebyl úspěšný. V roce 1999 se ztráta vyšplhala na 1,6 miliardy. V roce 1999 rozhodla vláda o prodeji podílu v Zetoru společnosti Motokov International. Ta však prosperitu nepřinesla. Nakonec schválila vláda zařazení Zetoru do revitalizace. V dubnu 2002 schválila vláda prodej Zetoru za 310 milionů korun slovenské HTC Holding. Společně se Zetorem však investor převzal řadu pohledávek a zavázal se k vyplacení věřitelů. To se však nakonec nestalo a záruky musel poskytnout stát. Osud chemiček
AliaChem vznikl v rámci chemického impéria Václava Junka Chemapol Group. V roce 1999 Chemapol zkrachoval. Tehdejší ministr financí Zemanovy vlády Pavel Mertlík se snažil, aby chemický kolos získala pod kontrolu státní Česká konsolidační agentura. Ministr průmyslu Grégr ale na vládě protlačil jinou variantu. Majoritní podíl v Synthesii získala Agrobohemie, společný podnik Unipetrolu a Babišova Agrofertu. Unipetrol a Babišova Deza podepsaly smlouvy o případném budoucím prodeji akcií firem Agrobohemie a Synthesia. Jejich podstatou bylo právo Unipetrolu nebo Dezy požádat druhou stranu o uzavření smlouvy o koupi akcií v případě, že by u druhé společnosti došlo k podstatné změně vlastnické struktury. V té době bylo zcela jasné, že se to stane, neboť se chystala privatizace Unipetrolu.
Když Unipetrol získal PKN Orlen, zdráhal se smlouvy naplnit. Nakonec se ale rozhodl, že dohody z let 2000 a 2001 splní. Andrej Babiš tak získal plnou kontrolu nad Synthesií, Lovochemií a Fatrou. PKN Orlen však odmítl prodat Babišovi za zhruba tři miliardy korun sto procent Kaučuku, čtyřicet procent Chemopetrolu a šedesát procent Parama. Soud v této věci stále probíhá.
