Kontury české Watergate jsou už hodně zřetelné
Premiér Stanislav Gross v četných rozhovorech, i na koncertech s Karlem Gottem, obvykle protestuje proti skepsi a špatné náladě. Mottem sociálnědemokratické kampaně má být víra ve vlastní síly a budoucí úspěch.
Předvolební strategie v posledních dnech Stanislavu Grossovi ale nějak nevychází a nemálo lidí se začíná obávat, zda se ona slibovaná úspěšná budoucnost nezačíná až příliš podobat již dobře známým světlým zítřkům, ke kterým jsme již jednou spěli zhruba padesát let. Slovenský komentátor deníku SME to minulý týden z bratislavského odstupu viděl daleko ostřeji než většina pražských médií: „Dávnější indicie, že legálních odposlechů využívá policie jako záminky, aby se dostala k obchodním a politickým informacím, nabírají děsivě reálnou podobu. Kauza Kořistka nese ohromný potenciál zatřást politickým systémem tak, jak se to ještě žádné jiné nepodařilo. V Česku ani jinde v postkomunistické Evropě,“ napsal.
Popravdě řečeno, podezření, že policie slouží jako nástroj vládnoucí sociální demokracie, nejsou nová. Do ztracena vyšumělo vyšetřování odposlechu poslance Hojdara, který našel v autě štěnici, co čert nechtěl, zrovna ve chvíli, kdy vypověděl poslušnost stojedničkové koalici. Bez zájmu prošla kauza OKD, v níž byli vedoucí představitelé firmy obviněni policií z vážných trestných činů jen pár hodin před tím, než měli podat přihlášku do privatizační soutěže, ve které je sociální demokraté opravdu nechtěli vidět. Přihlášku nakonec nepodali a byli odměněni tím, že získali za dobrou cenu státní podíl ve firmě, kterou měli dle policie vytunelovat. Světově unikátní privatizace podniku do rukou investora obviněného z toho, že hodnotu tohoto státního majetku dlouhodobě snižuje tunelováním, nebyla nikdy nikým vyšetřována ani vysvětlena.
Koho může v této atmosféře překvapit, že se najednou z ničeho nic objeví vysoký policejní důstojník zapletený do vydírání a vražd, přičemž k trestné činnosti sloužily i ,,legální“, soudem povolené odposlechy. Když už páni dělají takovou paseku, co by si kmán také trochu nezaobchodoval. Dotyčný důstojník svou osobní iniciativou jen trochu zpochybnil skandální prohlášení šéfa policie Koláře na téma: kdo nic neudělal, nemusí se bát, když si někdo poslechne jeho telefonické hovory. Nic se mu přece nemůže stát. Pokud tedy policejní prezident tím ,,nic“ nemyslel menší průvan v kontě či díru do hlavy.
Otázka, komu a k čemu slouží deset tisíc odposlechů ročně, je proto zcela namístě. Její zlehčování údaji o rostoucím počtu mobilních telefonů neobstojí, stejně jako argumentace, že zločinci nosí dvacet či třicet mobilů po kapsách. Kdyby to platilo, museli bychom dospět k závěru, že třeba v Kanadě, kde si vystačí při trojnásobném počtu obyvatel s necelými dvěma stovkami odposlechů, buď zločinci vůbec nejsou, nebo mají jeden telefon všichni dohromady.
Policie si zjevně ulehčuje práci a místo pečlivého pátrání volí lacino získané povolení odposlechu telefonu. Podobně snadno požaduje vazbu i v případech, kdy důkazní řízení leží na dávno zabavených písemných důkazech. A tradiční postup ve stylu polního kuráta Katze ,,Přiznej se, lumpe“ potom doplňují aktivně řízené public relations. Spřátelení novináři dostanou například právě přepisy odposlechů nebo záznam z detektoru lži o pár dní dříve než advokát obviněného. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou. Vytváří se tlak na státního zástupce i soudce a pěstují se dobré vztahy s médii, což se vždy hodí. A jak je vidět z průběhu aféry s odposlechy, funguje to většinou velmi dobře.
Jenže něco jiného je usnadňování práce při vyšetřování zkorumpovaných fotbalových rozhodčích a něco jiného je odposlech vysokých ústavních činitelů. Těžko je možné si představit, že bezvýznamný major z Kongresové ulice si řekne: Za čtrnáct dní jdu na dovolenou a chci mít tu kauzu pod střechou. Nedá se nic dělat, napíchneme toho Topolánka a zlustrujeme mu konto. Tak takhle to ani v tak dezorganizovaném policejním sboru, jako je ten český, prostě nechodí. Lze těžko věřit, že vyšetřovatel kauzy Kořistka činil tak politicky citlivé kroky bez konzultací se svými nadřízenými, a to s těmi nejvyššími. Stejně tak je málo pravděpodobné, že k odposlechům, ke kterým se propracuje každý druhý investigativní novinář v Praze, se nedostane ministr vnitra a premiér. Už nyní se například po pražských večírcích povídá, že na Topolánkových telefonických hovorech je daleko zajímavější použitý jadrný slovník než faktický obsah. Kdy se jím bude moci pokochat i široká veřejnost, je zřejmě jen otázkou času. Nebo také načasování. Možná by to bylo až k smíchu, kdyby z toho všeho nevyplývalo, že existuje velmi reálná možnost, že předseda vlády sledoval v předvolebním období telefony předsedy nejsilnější politické strany, a to včetně hovorů s hlavou státu. Bojovníci za lidská a občanská práva v televizní stávce mlčí, stejně jako exprezident Havel. Jen Miloš Zeman mimochodem podotkl: ,,Šéfa opozice bych já určitě odposlouchávat nenechal“. Kontury skutečné české Watergate jsou už hodně zřetelné a v tuto chvíli je jisté jen to, že aféra ještě zdaleka nekončí.
