PROFESNÍ VZDĚLÁNÍ - Každý nemůže být vysokoškolák. Budoucí jaderný fyzik i zedník však dostávají od státu stejný koktejl všeobecného vzdělání. Kdo na to především doplácí, jsou podnikatelé, kterým pomalu ale jistě vymírají dělníci. Učňovské obory zejí prázdnotou.
Nejen české firmy, i učňovské školy se stále víc potýkají s problémem, jak nalákat žáky ze základních škol na tradiční řemesla. Jenže řada rodičů se dívá na své potomky růžovými brýlemi a preferuje vyšší úrovně vzdělání. Ne každý má ale na vysokou školu a řada adolescentů ani netouží po maturitě.
Zatímco v praxi chybějí odborníci, mladé zájemce o vyučení si mezi sebou přehazují státní rezorty, podniky i nejrůznější oborová sdružení jako horkou bramboru. Dosud ale platí, že odpovědnost leží na ministerstvu školství.
CZECHINVEST PODPOŘÍ VZDĚLÁVÁNÍ
Čeští podnikatelé mohou od března zasílat agentuře CzechInvest žádosti o dotace z evropského programu Školicí střediska, ve kterém je připraveno 400 milionů korun. Podporu lze využít na výstavbu, pořízení, rekonstrukci či modernizaci prostor určených pro vzdělávání. Pomocí dotace mohou podnikatelé investovat také do moderních školicích pomůcek či vzdělávacích programů, přičemž na jeden projekt mohou získat až 100 milionů korun. Program Školicí střediska je určen pro malé, střední i velké podniky. Zapojit se do něj mohou i nestátní neziskové organizace, které se zabývají školením zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu, energetice či stavebnictví.
Unie nám nemá co diktovat
Právě před rokem ovšem Evropská komise doporučila svým členským státům, aby se vzdaly diktátu všeobecného vzdělání a daly šanci podnikům. Ať si samy rozhodnou, jaké profese potřebují. To se ale byrokratům nezamlouvá.
„Evropská komise nemá a ani nemůže mít ambice určovat způsob výuky učňů v té či oné členské zemi, včetně řešení způsobu financování jejich vzdělávání,“ namítá ředitel odboru středního a vyššího odborného vzdělávání na ministerstvu školství Martin Mach.
Česká cesta se tak stále bere směrem co nejširšího vzdělání. „Chceme mladé lidi s obecnými znalostmi, nechceme z nich vytvářet specialisty určitého úzkého oboru,“ říká Mach. Argumentuje přitom tím, že právě byrokratické řízení vytvořilo ve školském systému stovky učebních oborů, které se na trhu práce už ani neuplatní. Jen v technologii zpracování potravin existuje devět učebních oborů.
Podniky: Víme, koho potřebujeme
Podnikatelé namítají, že by sami dokázali „vyhmátnout“ profese, které by žákům základních škol nabídli a zajistili jim do budoucna i slušné výdělky. „Mašinfíra parní lokomotivy je v učebních osnovách pořád. Kdo ho ale potřebuje?“ ptá se Bedřich Danda ze Sdružení podnikatelů ČR.
A kdo chybí? Překvapivě základní profese: zedník, truhlář, pekař, zámečník a další. Když stát na nejvyšší úrovni reaguje na problémy pomalu, zapojují se samotné firmy, ale i samosprávy.
Královéhradecký kraj se například v reakci na nedostatek pracovníků ve strojírenském a stavebním průmyslu rozhodl podpořit řadu mladých lidi připravujících se na výkon těchto profesí. Od září bude novým učňům, kteří nastoupí na stavební a strojírenské obory, přispívat na studium až několika tisíci korun ročně. Nejlepší učni budou moci během studia získat až 20 tisíc korun.
Kraj tak chce do učilišť přilákat žáky a pomoci řešit nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. „Učni budou od kraje dostávat stipendium od 300 do 500 korun měsíčně. Za jedničku na vysvědčení z odborného výcviku dostanou jednorázovou částku až 4000 korun,“ říká krajský radní pro školství Zdeněk Kraus. Příspěvek budou dostávat žáci v učilištích v Královéhradeckém kraji a nebude podmínkou, že jejich zřizovatelem je kraj.
Podpora se bude týkat zámečníků, nástrojařů, strojních mechaniků, elektrikářů, instalatérů, klempířů, tesařů a zedníků. První stipendia kraj udělí v následujícím školním roce a mělo by je pobírat na 400 žáků. „Při tříletém cyklu předpokládáme výdaje z krajského rozpočtu ve výši 11,5 milionu korun,“ slibuje Kraus. Za úspěch bude kraj podle něj považovat, když se počet žáků v podporovaných oborech zvýší o 10 až 20 procent.
„Pokládáme to za významnou motivaci pro rodiče při rozhodování o budoucím studiu svých dětí,“ oceňuje snahu hejtmanství předseda Hospodářské komory Královéhradeckého kraje Stanislav Sedláček. Odhaduje, že nyní na trhu práce v kraji chybí tisícovka pracovníků technických profesí. „Lidi v regionu poptávají například strojírenské firmy Wikov MGI, Ammann či závod Škody Auto v Kvasinách,“ říká Sedláček. Rozhodnout se o budoucí profesi je tak stále náročnější.
„Ani se nedivím – v posledních letech jsme přišli o tři obory. Museli jsme naprosto zrušit třeba obor ručních vyšívaček,“ říká ředitelka umělecko-řemeslného učiliště v Praze Ivana Klíčová. Podle ní je zájem o umělecká řemesla mnohem menší než o absolventy například automobilových profesí.
Peníze hrají velkou roli
Učiliště v Rychnově nad Kněžnou i proto zavedlo učební obor s maturitou – autotronik. „Také o bezmaturitní obor automechanik je vyšší zájem, než můžeme uspokojit,“ říká ředitel školy Josef Plachetka. Další obory ale podle něj procházejí krizí. „U truhlářů jsme nenaplnili ani polovinu třídy,“ vysvětluje.
Při výběru učiliště nebo školy hraje velkou roli i to, jak daleko se děti od rodičů vzdálí. Nejde jen o rodinnou soudržnost, ale i o peníze a ohlídání nezletilých.
Internátů pro nezletilé po republice totiž příliš není. Výjimkou je například Ledeč nad Sázavou. „Máme tu studenty gymnázia a místní střední odborné školy,“ říká Diana Kociánová, která v internátu pracuje. Rodiče přijde ubytování dětí na 600 korun měsíčně. „To není hlavní – především musíme rodiče přesvědčit, že se jim děti nepotulují po nocích a máme o nich přehled,“ říká Kociánová.
„Ukazuje se, že pouhá propagace potřeby ubytování vyučenců nestačí, ale je nutné vytvořit a uplatnit systém finanční pobídky zájmu o nedostatkové obory a uplatnit například stipendijní motivaci žáků ke zkvalitnění výsledků učení ve zvoleném oboru,“ tvrdí náměstkyně primátora Prahy Marie Kousalíková. Někdy je to ale těžké.
Nic není zadarmo
„My bohužel vlastní internát nemáme,“ říká ředitelka pražského řemeslného učiliště Ivana Klíčová. Rodiče tak musí svým potomkům zajistit ubytování v Praze za komerční nájem. Pronajímatelé bytů přitom nerozlišují mezi vydělávajícími a studenty. „Přijde nás to jen na nájmu na šest tisíc měsíčně – ale nemá tam spolubydlící a paní domácí nám dceru hlídá,“ říká Helena, jedna z matek učnice brněnského učiliště.
Praha ale učňům nabízí i jiné šance. Umělecké učiliště pod vedením ředitelky Klíčové svým studentům dává i jinou možnost než ubytování v soukromí. „Máme spojení na pět domovů mládeže v hlavním městě a můžeme jim zajistit ubytování. Zaplatit si to ale musí sami,“ říká ředitelka. I tak ale přiznává, že si žáci nebo jejich rodiny musejí na tříleté vzdělání připravit až 40 tisíc korun.
Reklama pomáhá
Kdo nemá peníze na vzdělání, nemusí si zoufat. Jsou tu i další možnosti. Například chemička Synthesia pořádá náborové kampaně každého čtvrt roku. „Nyní jí zbývá přijmout do výroby 60 až 70 lidí,“ láká zájemce mluvčí a personální ředitel firmy Daniel Rubeš.
„Kdyby trh fungoval, jak má, nebudeme pociťovat nedostatek vzdělaných chemiků a nemuseli bychom jít cestou rekvalifikací. Školství preferuje humanitní vzdělávání, tradiční chemici dožívají, jejich věkový průměr roste a mladí lidé se na trhu práce nedostávají,“ vysvětluje Rubeš.
Chemické firmy přitom strádají nedostatkem expertů. Možnosti tu ovšem jsou. Třeba společnost Explosia jde cestou mediálních kampaní. „Dělníky do výroby se jí díky tomu podařilo přijmout. Výhledově však odejdou odborníci do důchodu a podnik nemá jistotu, že je nahradí noví kvalifikovaní zaměstnanci,“ stěžuje si ředitel Výzkumného ústavu firmy Explosia Ladislav Lehký. „Průměrný věk v naší firmě je hodně vysoký – 48 let. Vyškolení člověka do praxe trvá dva tři roky, v případě špičkových odborníků i déle,“ vysvětluje.
Ovšem o rekvalifikace do chemické výroby nemají lidé v evidenci pardubického úřadu práce zájem. Poptávka firem po specialistech ovšem někdy přináší výsledky. „Po velkém nátlaku společnosti Synthesie byl po několika letech opět letos otevřen učební obor chemik,“ říká ředitel úřadu Petr Klimpl.
LEGISLATIVA UMOŽŇUJÍCÍ VZDĚLÁVÁNÍ UČŇŮ
(zákon 179/2006 Sb.)
1. Stanovuje pravidla pro ověřování a certifikaci předvedených dovedností v rámci dílčích kvalifikací uvedených v Národní soustavě kvalifikací. Předmětem ověřování není kde, kdy a jakým způsobem uchazeč dané dovednosti získal, ale pouze to, zda jeho dovednosti odpovídají požadavkům stanoveným ve standardu dané dílčí kvalifikace. Pokud splní všechny části zkoušky (praktické, slovní, písemné), získá takzvaná osvědčení o uznání dílčí kvalifikace. Nemusí tedy pro získání formálního dokladu absolvovat kurz či studium, ale může využít své praxí nabyté dovednosti.
- *2. Umožňuje rozdělení povolání na takzvané dílčí kvalifikace, které jsou na trhu práce samostatně uplatnitelné (například v rámci povolání kuchař-číšník je to dílčí kvalifikace „kuchař expedient“ či „příprava pokrmů pro rychlé občerstvení“). Občan tak může získat zaměstnavateli uznávaný certifikát (a tím se stát kvalifikovaným pro výkon určité činnosti), aniž by musel ovládat ostatní činnosti daného povolání. Pramen: Poslanecká sněmovna ČR Školství dává zájemcům zelenou Požadavky praxe se samozřejmě mění a vyvíjejí, především v souvislosti s rychlým nástupem nových technologií a výrobních postupů. „Školy by měly na tento vývoj reagovat jednak užší spoluprací se zaměstnavateli, kteří v rámci praktického vyučování mohou žákům umožnit pracovat s nejmodernějšími technologiemi, jednak by měly ve svých učebních dokumentech vytvořit prostor pro inovační potenciál,“ říká Mach. Přiznává ovšem, že je tu nejeden problém. Živnostník si například nemůže vychovat svého nástupce. „Současná legislativa to v rámci počátečního vzdělávání neumožňuje,“ potvrzuje Mach. Kominík pro štěstí i peníze**
„Naši žáci si za praxi u mistra musí zaplatit. Že jde o lukrativní obory naznačuje i cena – mistr praktického vyučování si za žáka účtuje až 40 tisíc korun za rok,“ říká ředitelka pražské řemeslné školy Klíčová.
Pokud je ale učeň k světu a práci, může si zároveň svou profesí vydělat už při učení. „Ti šikovní nemají problém dostat za pouhou učňovskou práci pět šest tisíc měsíčně – a ještě dostávají dýška,“ říká Petr – mistr instalatér ze severních Čech. „Na kominíky letí holky, vždyť přinášejí štěstí,“ přidává se s úsměvem kominický mistr Josef.
Není ale potřeba se spolehnout jen na tyto příjmy. Určitou možnost nabízejí i úřady. Živnostník se může dohodnout se školou na zajištění praktického vyučování na pracovišti jeho firmy na základě uzavřené dohody. Zaručuje to zákon 179/2006 Sb.
