Opoziční osobnosti stihlo sedm napomenutí a jeden vyhazov
Na prahu voleb do Evropského parlamentu vyhřezla na veřejnost dlouho zrající krize české Strany zelených. Rozepře překvapivě postihla především vrstvy nových straníků, kteří po volbách v roce 2002 přišli posílit vytrácející se „zelený program“ a vymýtit špatné finanční praktiky předchozích vedení. Tehdejší Tmavozelená výzva přivedla k zeleným i členy ekologických nevládních organizací, kteří až do té chvíle usilovali o „nepolitickou politiku“ a stranictví nedůvěřovali. Tušili zřejmě proč, neboť politické rozbroje ve straně je časem rozehnaly do dvou nepřátelských táborů.
Bomba Horáček.
Milan Horáček se vrátil z emigrace jako zelený misionář. Je jedním ze zakladatelů hnutí evropských Zelených a těší se v něm trvalé důvěře. Proto se mu v roce 1990 podařilo soukromou sbírkou mezi straníky sehnat do vínku čerstvě zakládané české Straně zelených 50 tisíc marek, faxy a kopírky. V dalších letech však zpovzdálí trpěl, jak se strana čím dál víc vzdaluje zelenému ideálu. A tak i jeho v roce 2002 oslovila obrodná vlna, iniciovaná především zkušeným vůdcem ekologických kampaní Jakubem Patočkou, a přiřadil se k ní.
Další vývoj ve straně ho posléze znovu přivedl do tábora kritické opozice. V jeho základní organizaci v Praze 1 ale převažoval loajální postoj k ústředním stranickým orgánům, a tak aby se mu lépe dýchalo, zakládal s názorově blízkými přáteli organizaci v místě bydliště. Na smíchovský břeh už dojít nestačil, spolustraníci z Prahy 1 využili procedurálních nejasností s ustavením nové organizace a z české Strany zelených ho koncem dubna vyloučili.
Jeho největším přestupkem bylo, že rozeslal evropským zeleným výhrady opoziční demokratické platformy vůči současnému vedení. A že se za ty výhrady v dopise osobně postavil. A co je největší hřích, nezabránil tomu, aby se sporná kauza z uzavřeného „zeleného světa“ nerozšířila na veřejnost.
Ukvapená trestající ruka.
Rozeslané Horáčkovy dopisy byly jen pouhými rozbuškami vůči dynamitu, jakým se stala zpráva o jeho vyloučení. Horáček je totiž na dvanáctém místě kandidátky německých Zelených. A jestliže při současných mizivých preferencích české zelené kandidátky mohly výtky opozice změnit na volebních vyhlídkách jen máloco, Horáčkova pozice v Německu je přímo na pomezí mezi volitelným a nevolitelným místem. Uspěje-li ve volbách, bude zřejmě jediným česky mluvícím zeleným poslancem. Současné české členství by ho zavazovalo. Takto bude jeho pomoc závislá jen a jen na jeho vůli.
Touha likvidovat jinak smýšlející politické rivaly bývá silnější než zralá úvaha, jaké důsledky to může přinést. Před ukvapeným vylučováním organizaci varovali i předseda strany Jan Beránek a lídr kandidátky Jakub Patočka. Přestože Horáčkova kritika směřuje převážně vůči jim samým, volili by raději odklad takového rozhodnutí. Spolustraníci, mezi nimiž byli i dva členové republikového předsednictva Milan Smrž a Jana Ulbrychová, se však od vylučování nedali odradit.
„Myslím si, že se jim to moje vyloučení velice hodí. Daniel Cohn-Bendit a Reinhold Messner přislíbili mediální podporu české volební kampani, ale pak tváří v tvář zprávám z Česka svoji cestu odvolali. Takhle bude současné vedení moci demonstrovat, že když strana ve volbách dopadne špatně, mohu za to já,“ uvažuje Horáček.
A vrací se k Beránkovi a Patočkovi: „Slibovali na čele kandidátky Martina Bursíka, nestalo se tak. Vykládali o koalici s SOS - Stranou pro otevřenou společnost, nedohodli ji. Místo toho se na čelo kandidátky instalovali sami. Nejdřív Beránek, a když to jako předseda strany neustál, tak Patočka. S takovými lidmi nechci mít nic společného.“ Zřejmě však bude muset, protože podle některých názorů vyloučení neplatí a kauza není zdaleka u konce.
A la Mnichov.
„Vyloučení Horáčka je nulitní od samého počátku jako Mnichov,“ tvrdí předseda organizace Strany zelených v Praze 5 Ondřej Velek. Je přesvědčen, že nejasnosti se založením jeho organizace se musejí vysvětlit. V takovém případě by Horáčka 20. dubna vylučovala organizace, jíž už nebyl členem. „Já s ním nadále počítám. Je vzdělaný a statečný. Ten, kdo by jeho vyloučením nejvíc utrpěl, jsou čeští zelení,“ ujišťuje Velek.
Horáček nebyl ve Straně zelených prvním potrestaným. Už předtím z podnětu Jana Beránka a Jakuba Patočky a na návrh revizní komise potrestala 14. března republiková rada strany sedm signatářů „Prohlášení demokratů ve Straně zelených“ napomenutím. Jakkoli nevinně to zní, je to pouhý stupínek k vyloučení.
A to za kritický text, v němž se mimo jiné uvádí: “Současný spor uvnitř Strany zelených není střetem nějakých názorových proudů či frakcí. Je to zásadní spor o pravidla chování, metody práce, věrohodnost, o budoucí tvář strany a v důsledku i o budoucí existenci strany.“
Kritizovaní bod po bodu Prohlášení demokratů okomentovali. Místo stopy sebereflexe však kritický břit těžkopádně otáčeli proti kritikům samotným, aby se jejich text mohl stát podkladem pro vynesení trestu. Krátký příklad: “Tendence k samovládě ve Straně zelených se zhoršují, zostřují a prohlubují… Místo toho, aby nositelé kritizovaných postupů změnili své chování, vyhrocují situaci za ještě intenzivnějšího použití stejných metod jako dříve,“ píší potrestaní kritici. Předseda Beránek a lídr Patočka odpovídají: „…Naše vstřícné kroky (rezignace Jana Beránka na nominaci lídra kandidátky do EP, předání programové skupiny Jakubem Patočkou) bohužel situaci neuklidnily. Má-li ve Straně zelených někdo odpovědnost za vyhrocování a vyostřování konfliktů, je to Petr Uhl a Ondřej Liška…“ Jak lehce lze odpovědnost za kritizovaný jev otočit zpátky na dva z potrestaných signatářů. Ovšem jen pro důvěřivé publikum – a ústřední kontrolní komisi.
Zelení svatí.
„Neříkám, že jsme s Beránkem příští čeští svatí. Ale musíme se bránit, protože se nás opozice uvnitř strany snaží zdiskreditovat a zlikvidovat volební kampaň,“ uvádí Jakub Patočka. V e-mailové stranické diskusi napsal, „Ivan Dejmal, Miroslav Punčochář a další signatáři byli napomenuti za kritiku? I když se to tak oni sami i mnozí další snaží interpretovat, ve skutečnosti byli napomenuti za to, že podepsali nepravdivý, osobně urážlivý a hrubě manipulativní text, známý jako ‘Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů ve Straně zelených‘. Každý si může přečíst rozsáhlou analýzu ústřední revizní komise, která všechny nepravdy a překrucování jasně prokázala.“
Ve Straně zelených mají jasno. Autorita určená stanovami předložila verdikt a republiková rada podle něj trestala. Je to však jen další sporné politické rozhodnutí. Emotivní síla Patočkova odsudku nabádá zájemce, aby zavržený kritický text při sledování problému rozhodně nepřeskočil.
Evě Vavrouškové ze Společnosti pro trvale udržitelný život, která si nad zprávami o zelených trestech připadala jako za starých časů a vyjádřila své znechucení nad zacházením s vyloučeným Milanem Horáčkem a sedmi potrestanými osobnostmi, Jakub Patočka odpověděl: „Sám znechucený nejsem. Evropské kampani se navzdory překážkám vcelku daří, lidé nemají sklon naše problémy přeceňovat, Milana Horáčka v podstatě nikdo nezná a pověst Petra Uhla není zrovna nejlepší. Obecně panuje mínění, že Beránek a spol. dokážou problémy zvládnout…“
Spasení světa.
Tváří v tvář rozdávání trestů odstoupili z vedení Strany zelených dva místopředsedové: Ondřej Liška a Dalibor Stráský. Druhý jmenovaný tvrdí, že to udělali především kvůli své duševní hygieně. „Takhle si demokracii nepředstavujeme. Kdybychom zůstali, nemohli bychom dvěma hlasy stejně žádné rozhodnutí ovlivnit, a přitom bychom nesli spoluzodpovědnost,“ vysvětluje Stráský a dodává, „Jakub Patočka je vizionář. Domnívá se, že spasí svět. Ale kdo to nechápe, je jeho nepřítel.“