Úplatky farmaceutické firmy TAP rozpoutaly vlnu vyšetřování
Po dvacetiletém působení v prodeji farmaceutických výrobků si Douglas Durand myslel, že už ho nic nepřekvapí. Pak v roce 1995 podepsal kontrakt na místo viceprezidenta prodeje v TAP Pharmaceutical Products sídlícím v Lake Forest v Illinois. O několik měsíců později pak nevěřícně naslouchal konferenčnímu hovoru mezi členy svého týmu prodejců: otevřeně se bavili o tom, jak podplácet urology. V obavách z konkurenčního léku vstupujícího na trh chtěli každému lékaři, který pacientovi předepíše Lupron, nový přípravek TAP na léčbu rakoviny prostaty, poskytnout dvouprocentní „administrativní poplatek“. Když se jeden z Durandových regionálních manažerů začal strachovat, že by je mohli přistihnout při činu, jeden z kolegů zažertoval: „Co myslíte, budou Dougovi slušet proužky?“ Durand na to nic neřekl. „Ten rozhovor mě k smrti vyděsil,“ vzpomíná. „Připadal jsem si najednou velice zranitelný.“
Durand v pruhovaném stejnokroji neskončil. Právě naopak. Aby si nepoškodil dobré jméno a jak říká, „kryl si záda,“ začal shromažďovat interní informace a předávat je jednomu z předních amerických federálních prokurátorů. Tak začala jeho šestiletá pouť k odhalení rozsáhlých podvodů firmy. Dvě stě stran Durandových materiálů bylo tak průkazných, že se TAP přiznal ke spolčení s lékaři a podvádění státního systému. Loni v říjnu pak po dvouletém jednání o vyrovnání federální prokurátoři oznámili, že společnost zaplatí pokutu v rekordní výši 875 milionů dolarů. Durand za své úsilí získal rovněž bezprecedentní sumu 77 milionů, tedy čtrnáct procent částky vzešlé z mimosoudního vyrovnání, jak to umožňuje federální zákon o takzvaném whistle-blowing, tedy upozorňování na nekalé praktiky zaměstnavatele.
TAP se nedostal do potíží jen kvůli svému systému dvouprocentních provizí. Jeho obchodní zástupci celá léta doktory vybízeli k tomu, aby Lupron, který od nich dostali se slevou nebo zdarma, účtovali státnímu zdravotnictví v plné hodnotě. Tento postup pomohl společnosti TAP udělat z Lupronu nejžádanější lék na prostatu. Firmě přinášel roční tržby v hodnotě 800 milionů, což představuje zhruba čtvrtinu jejích celkových výnosů.
Podle vládních odhadů obral TAP v průběhu devadesátých let federální a státní zdravotní programy o 145 milionů dolarů. Závratná výše pokuty TAP vynikne nejlépe ve srovnání s pokutami za poklesky jiných firem. Například společnost Merrill Lynch, kterou v květnu obžaloval newyorský generální prokurátor z toho, že její analytici vydávají zavádějící investiční informace, zaplatila téměř devětkrát méně. Jediný peněžitý trest, který se pohybuje v podobných relacích, je 750 milionů dolarů, které si před dvěma lety vysloužil řetězec nemocnic HCA v trestním i občanskoprávním řízení týkajícím se podvodu s účtováním přemrštěných částek vládnímu programu Medicare.
Zatím se k odebírání bezplatných vzorků Lupronu, jejich následnému fakturování Medicare a ponechávání si takto získané hotovosti přiznali čtyři lékaři. Nyní čekají na výrok soudu. Soudní proces čeká i šest vedoucích pracovníků TAP a jednoho urologa, a to za dohody, jež vedly k vyplácení provizí a okrádání Medicare. Nikdo z nich se k případu nebyl ochoten vyjádřit. V průběhu vyrovnání management firmy prohlásil: „Ať už se v minulosti stalo cokoli, budeme usilovat, aby TAP nyní i v budoucnosti naplňoval nejvyšší standardy poctivosti a podnikatelské etiky.“ Ve firmě byl zaveden program dodržování etických pravidel. Dalšího komentáře se firma zdržela. Dvě společnosti, které TAP před 25 lety zakládaly (japonská Takeda Chemical Industries a Abbott Laboratories), vydaly v říjnu podobná stanoviska a nyní se k vyrovnání nechtějí vyjadřovat.
Durandův úspěšný případ přichází v okamžiku, kdy úředníci ministerstva spravedlnosti, Federální komise pro obchod a státní generální prokurátoři spojili své síly a vyhlásili válku velkým světovým farmaceutickým firmám, které používají nekalé prodejní praktiky. Tato nařčení byla signálem, který přinutil odvětví k reformám. Americká asociace pro farmaceutický výzkum a výrobu nedávno vydala dobrovolné směrnice, které zakazují agresivní prodejní metody. „Každá společnost teď svůj styl podnikání podrobuje usilovnému a pozornému zkoumání,“ říká Glenna M. Crooksová, prezidentka firmy Strategic Health Policy International působící v oblasti zdravotního poradenství a Durandova dlouholetá známá.
Promluvit o své zkušenosti „informátora“ se padesátiletý Durand odhodlal až nedávno. Mluví otevřeně, bez obalu. Pochází z osmi dětí a vyrůstal v dělnické čtvrti v Pawtucketu ve státě Rhode Island. S manželkou Elizabeth, svojí láskou ze střední školy, vystřihovali z novin kupony na slevy i v době, kdy Durand ročně vydělával sto tisíc dolarů. Dvě desetiletí pracoval ve společnosti Merck, kde všechny marketingové kampaně pečlivě ošetřuje tým právníků a odborníků na zdravotní předpisy.
Než z Mercku odešel, zastával zde funkci regionálního ředitele. „Za Dougova působení ve firmě jsme vždy byli maximálně obezřetní - dokonce až tak, že jsme uvažovali o stažení léku z prodeje, pokud Úřad pro kontrolu potravin a léků vyslovil sebemenší pochybnost,“ říká bývalý kolega.
V TAP však bylo vše jinak. Firemní kultura zde byla orientovaná především na čísla. Nejlepší prodejci mohli na ročních bonusech získat až 50 tisíc dolarů. Lékaře si nadbíhali štědrými dárky, slevami a výlety. První den byl Durand ohromen, protože zjistil, že firma nemá interní právní oddělení. TAP „by považoval tým právních poradců za něco, co by omezovalo prodej,“ hodnotí situaci.
Durand tyto výstražné signály nejprve odbýval mávnutím ruky. TAP ho přivábil ročním platem 140 tisíc dolarů, slibem padesátitisícového bonusu a zajímavým pracovním úkolem. Firma tenkrát chtěla zaplnit významnou mezeru na trhu. Tehdejší prezident firmy Jasu Hasegawa od Duranda žádal, aby zaútočil na obrovskou poptávku po přípravcích na léčbu rakoviny prostaty a vředů. „Tenkrát mi to připadalo skvělé,“ vzpomíná Durand.
Avšak brzy si uvědomil, že Hasegawovi o žádnou změnu vlastně nejde. Když Durand mluvil o tom, že by se firma měla snažit získat důvěru lékařů, otáčeli prodejci oči v sloup. Když TAP v roce 1995 v kalifornském Palm Springs uváděl na trh nový přípravek na léčbu vředů Prevacid, byl hlavní atrakcí večírek s „Bříškem“, obřím žaludkem, z něhož šlehal oheň. „Žádná věda, žádné diskuse o léku,“ říká.
Jak málo vědy se bude k propagaci léku používat, zjistil Durand záhy. V Long Beach v Kalifornii navštívil urologa, který dostal od zástupce TAP televizi s velkoplošnou obrazovkou. Ukázalo se, že TAP nejenže nabídl každému urologovi ve Státech (je jich na deset tisíc) televizi, ale rozdával také počítače, faxy a dovolené v golfových klubech. Durand vzpomíná, že na jeho rozlícené žádosti o informace o dalších „dárečcích“ nikdo nereagoval.
Televizory jako pozornost podniku však nebyly ještě to nejhorší. Durand zjistil, že u poloviny vzorků Lupronu nedokážou obchodní zástupci dokladovat jejich upotřebení. A to navzdory tomu, že to vyžaduje federální zákon a ztráta kontroly byť nad jedinou dávkou může vést až k milionové pokutě. Durand se pokusil problém vyřešit ve stylu firemní kultury: nabídl bonus ve výši ročního platu těm prodejcům, kteří budou pečlivě vést záznamy. Fungovalo to. Vedení ovšem brzy bonusovou nabídku odvolalo a prodejci přestali pravidla dodržovat. „Většinou jsem narazil na odpor a stále podkopávali moji snahu,“ říká Durand. Hasegawa, který se vrátil do tokijského ústředí firmy Takeda, se k tomu odmítl vyjádřit. Durand dále říká, že při takové praxi někteří lékaři ztráceli zábrany a vychloubali se: ‚Jo, tu jachtu mám za Lupron, to je chata za Lupron“. Čili veřejně přiznávali, že od firmy přijímali provize nebo různé pozornosti, za které si dopřáli nějaký ten luxus.
Durandovo znepokojení se stupňovalo. Kolegové mu říkali, že nechápe kulturu, která v TAP panuje. Nebrali ho na schůze vyššího managementu prodeje a marketingu. A pak přišel onen vtípek, jak by mu to slušelo v pruhovaném mundúru. Durandovi se svíral žaludek strachem, že by se mohl stát obětním beránkem firmy. Připadal si jako v pasti: pokud odejde do roka, přijde o bonus. Také měl obavu, jestli by ho jinde zaměstnali, kdyby tu vzal tak rychle do zaječích. V zoufalství zavolal bývalé kolegyni z Mercku Glenně Crooksové. Sešli se v zapadlém baru poblíž filadelfského letiště. Zděšena jeho příběhem mu řekla, „ať odtamtud co nejrychleji zmizí.“ Její rada prolomila Durandovu drsnou slupku. „Poté, co jsem to v sobě celé měsíce dusil, se něco zlomilo a svěřil jsem se manželce,“ vypráví Durand. Ta zůstala v Pittsburghu, aby byla s nejmladší dcerou, která tam dokončovala poslední ročník střední školy.
Elizabeth Durandová se zhrozila. Přiměla manžela, aby obvolal společnosti, které mu nabízely místo, než se rozhodl jít do TAP, ale pozice už byly obsazené. Hrůzu jí ovšem nenaháněla ani tak finanční nejistota: „Věděla jsem, že si nevybere snadnou cestu a neodejde jen tak. Bude se snažit věci napravit.“
Krátce poté začal Durand tajně dokumentovat, jak TAP porušuje zákon. Dva měsíce pronášel domů spisy, aby je mohl okopírovat, a po nocích k nim dopisoval vysvětlující poznámky. Crooksová mu poradila, ať složku pošle Elizabeth K. Ainslieové, filadelfské právničce s úzkými vazbami na Jamese Sheehana, federálního prokurátora specializujícího se na podvody v medicíně. Na Ainslieovou jeho materiály udělaly dojem. „Takových, co si myslí, že jsou informátoři, je hodně, ale většinou se jedná jen o zhrzené zaměstnance,“ tvrdí.
Ainslieová na Duranda naléhala, ať na TAP podá žalobu podle federálního zákona o informátorech, který umožňuje zaměstnancům podat občanskou žalobu oznamující, že jejich firma podvádí stát. Informátor se pak obvykle sejde s vládními právníky a když se v tom případu rozhodnou pokračovat, probíhá další vyšetřování tajně. Firma se o vyšetřování dozví, až když dostane předvolání k soudu. Jméno informátora, který na podnik upozornil, zůstane vedení utajeno. Firma se obvykle snaží vyhnout soudnímu procesu a dohodnout se mimosoudně, jako to udělal i TAP. V opačném případě mohou zaměstnanci tajně svědčit proti zaměstnavateli.
Pro Duranda nebylo rozhodování o podání žaloby jednoduché. „Když jsem se poprvé sešel s Ainslieovou, tak jsem o existenci toho zákona ani nevěděl,“ prohlašuje. „Chtěl jsem mít jasné důkazy, že stojím na straně vlády a že se nepokouším zakrývat podvody. Představa podat žalobu v roli informátora mě zrovna nenadchla. Udavače nemá nikdo rád. Napadlo mě, že by to mohlo znamenat konec mé kariéry.“ Informátoři skutečně řadu let fungují jako dvojití agenti a nemají žádnou záruku, že jejich osobní nasazení skončí soudním procesem, natož pak vítězstvím. „Celou tu dobu jsem si říkal, zda mi skutečně stojí zato, abych Liz a děti něčemu takovému vystavoval,“ líčí Durand. „Pokaždé jsem si ale nakonec uvědomil, že dělám správnou věc.“
Poté, co podal žalobu, odešel Durand v únoru 1996 z TAP do firmy Astra Merck, ale měl zakázáno se o případu před novým zaměstnavatelem zmiňovat. V následujících čtyřech letech prováděla vláda vlastní vyšetřování Durandových obvinění. Součástí byl i důkladný výslech ohledně dokumentů, které shromáždil. Zpočátku to pro něj byla strašlivá zkušenost. „Poslali mě do jednací místnosti ve Filadelfii, kde bylo plno nejrůznějších federálních agentů,“ říká Durand. „Uklidnil jsem se teprve na konci, když všichni začali mou právní zástupkyni zdravit jako starou známou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem v dobrých rukou.“ Protože ho vláda k výpovědím někdy zvala na poslední chvíli, musel si často vymýšlet záminky k odjezdu. Všechno se málem prozradilo, když jednou na chicagském letišti potkal skupinu manažerů z firmy Astra Merck, kteří měli informace, že má být na dovolené v Orlandu. „Bylo to hrozně vyčerpávající,” vzpomíná Durand. „Nevěděl jsem, kdy vyjde najevo, že jsem informátor. A vláda se nevyjadřovala právě jasně a postupovala hrozně pomalu.“
Durandovo trápení ještě neskončilo. Stále musí svědčit proti šesti vedoucím pracovníkům TAP, z nichž pět pro něj kdysi pracovalo. Co se stane s TAP, Duranda příliš netrápí, obžalovaných je mu však líto. Jeho žena je opačného názoru: „Doug se vrhal hlavou proti zdi a nikdo ho neposlouchal,“ tvrdí. „Všichni moc dobře věděli, co dělají.“
Durandův případ možná bude prvním z řady akcí odhalujících možné nekalé praktiky ve farmaceutickém průmyslu. Federální prokurátor pro Filadelfii předvolal k soudu firmy Schering-Plough, Merck-Medco Managed Care (divize Merck zabývající se správou příspěvků na léky) a další. Vyšetřování se možná zaměří na to, zda výrobci léků platili společnostem jako Merck-Medco provize nebo dávali na určité léky slevy, zatímco vládě za ně účtovali ceny vyšší. Všichni zúčastnění tvrdí, že napomáhají vyšetřování. A Merck-Medco prohlašuje, že její postup byl legální. „Díky Durandovi a dalším informátorům se mění přístup farmaceutických firem ke způsobu stanovení cen léků,“ tvrdí James Moorman, předseda nevládní organizace Taxpayers Against Fraud (Daňoví poplatníci proti podvodům) z Washingtonu.
Američtí generální prokurátoři zároveň sledují, zda farmaceutické firmy nepodporují neschválené užívání jimi vyráběných léků. Například firma Pfizer prozradila, že několik generální prokuratura stejně jako federální prokurátor v Bostonu, zkoumá marketing známého léku na epilepsii, Neurontinu. Také toto vyšetřování bylo zřejmě zahájeno na základě obvinění předložených informátorem. Pfizer tvrdí, že s úřady spolupracuje a zdůrazňuje, že vyšetřování se týká firmy Warner-Lambert, kterou Pfizer získal v roce 2000. Federální komise pro obchod provádí průzkum pochybných právních úkonů, ke kterým se farmaceutické firmy často uchylují, když chtějí oddálit výrobu generik, která nastupují po vypršení patentů na originální lék.
Durand je více než spokojený, že už v odvětví nepracuje. Skončil poté, co obdržel svých 77 milionů dolarů a zaplatil 28 milionů na daních. Aby měl blízko k rodičům, přestěhoval se na západní Floridu. Každý týden je vozí do Wal-Martu, protože tam stále ještě rádi nakupují. Durand s manželkou dál vystřihují slevové kupóny z nedělních novin. Přesto si skromný milionář nakonec malou odměnu dopřál: koupil si nový Lexus.
Douglas Durand
- DATUM A MÍSTO NAROZENÍ: 22. srpna 1951, Pawtucket, Rhode Island, USA.
- VZDĚLÁNÍ: Vysokoškolský diplom z farmakologie, University of Rhode Island, 1974.
- RODINA: Oženil se s přítelkyní ze střední školy Liz. Mají dvě dospělé dcery.
- KARIÉRA: Pracoval 20 let jako manažer prodeje ve společnosti Merck, odkud v roce 1995 odešel do TAP, kde působil jako ředitel prodeje. V roce 1996 podal žalobu jakožto interní informátor.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
